Redakce Přítomnosti: Je vůbec možné spojit lidi pro to, aby šli za konkrétní vizí či myšlenkou, která je sjednotí zleva i zprava? Není výsledkem iniciativy Milion chvilek spojení lidí proti něčemu, a sice proti jedinému politikovi?
Mikuláš Minář: Souhlasím i nesouhlasím. Je pravda, že významným motivem Milionu chvilek bylo, že spojoval lidi proti něčemu. A je to vlastně pochopitelné. Je snazší spojit se proti něčemu, co je všem jasné, že je špatně a že je potřeba se tomu postavit. Bylo to snazší i díky tomu, že bylo zlo jasně pojmenované.
Takže jestli můžeme být Andreji Babišovi za něco skutečně vděční, tak za to, že svou snahou ochočit si a privatizovat demokracii dokázal probudit občanskou společnost. To on lidi spojil, to on je vyburcoval. To on naši společnost jakoby vyzýval k tomu, aby demokracie neskončila ve spárech jednoho oligarchy. On z nás dostal to nejlepší!
Nešlo však o jedno jméno a jednu konkrétní osobu, nýbrž o nepřijatelný způsob chování: lhaní a porušování pravidel, střet zájmů, ovládání médií či zneužívání moci pro svůj prospěch. Nesmíme také přehlédnout, že Andrej Babiš nebyl hlavní příčinou všech problémů, byl spíše jejich symptomem. Každopádně lidé se cítili v ohrožení, a proto se proti němu spojili. A za to mu patří paradoxní dík! Je to i jeho zásluha.
Ale zároveň se na Letné neodehrávaly žádné naštvané protesty à la žluté vesty. Bylo to spíš neuvěřitelné setkání. Někdo tomu říkal velká zahradní párty, někdo bohoslužba pod širým nebem nebo tábor lidu. Dokonce jsem slyšel označení politický Woodstock, což vystihuje letenskou atmosféru přesně. Protože lidé tam přišli skutečně slavit. Bylo také znát, že jsou hrdí na to, že se toho můžou zúčastnit, a že tam nejsou jenom kvůli Babišovi. Oni tam byli především kvůli sobě a proto, že jim záleží na demokracii! Chtěli se za ni postavit. Vládl tam duch slušnosti a laskavosti. Viděl jsem třeba paní, která na ošatce roznášela sušenky s nápisem „Sušenky pro demo“. Jako by se tam ztělesňovalo ušlechtilé úsilí o něco víc než jenom být proti. Šlo tam i o nějaký ideál.
Takže tam byly obě tyhle roviny. A zároveň je samozřejmě pravda, že sjednotit lidi pro něco pozitivního, pro nějakou vizi, je mnohem složitější. Protože vize už musí být nějakým způsobem konkretizovaná. A je to těžší i proto, že společnost je fragmentovaná. Každý to vidí jinak! Ale zároveň si myslím, že to je možné. Potřebujeme na to ale silného lídra, který formuluje vizi a který se s odvahou postaví za konkrétní myšlenky a půjde dál než jenom za průzkumy veřejného mínění, kdy politici říkají už jenom to, co si myslí, že lidé chtějí slyšet, a jen aby někoho nezklamali, tak se bojí říct, že jsou tady zásadní výzvy, které se neřeší.
Samozřejmě, že velký lídr musí vědět, jak co lidé vidí a co si myslí. Musí být schopen pracovat s tím, co mají v sobě. Musí být schopen občas surfovat na vlně veřejného mínění. Ale pozor, nejenom na ní surfovat. Pravý lídr musí být schopen veřejné mínění nejenom následovat, ale také ho utvářet. Musí být schopen postavit se za nepopulární pravdu a přesvědčit o ní ostatní. Musí mít odvahu dělat nejenom věci snadné, ale především věci potřebné a správné.
Lídr je ten, kdo nás vede za horizont naší všední zkušenosti – tam, kde jsme ještě nebyli. Jednou jde v čele a vede nás dál, jindy jde vzadu a jistí nám záda. Takových lidí máme zatím jako šafránu, i když se mi zdá, že už se začínají rodit, a to nejenom v politice, ale i v byznysu a kultuře. Tito lidé mohou mít na společnost zásadní vliv. Česká politika vedle morálního zakotvení potřebuje i to, aby v ní byli lidé, kteří chtějí sloužit. Lidé odvážní a lidé s vizí. Lidé, kteří se nebudou bát říkat věci, které jsou nové, budou si za nimi stát a strhnou k nim i ostatní. Tudy je potřeba jít.
Rozhovor s Mikulášem Minářem si můžete poslechnout také na Spotify.
publikováno: 28. 10. 2021
