Mnoho z nás si klade otázku, nač tady tu covidovou epidemii máme? Je k něčemu dobrá? Můžeme se z ní uzdravit? Jak? Co když ji tu máme proto, že se od nás opravdu něco chce? A uzdravení přijde pak, jaksi samo sebou?
Na vztah mezi morálním stavem (jedince i společnosti) a zdravím (jedince i společnosti) upozorňovalo v dějinách i v současnosti mnoho moudrých hlav, dnes vám přinášíme ukázku z kapitoly Epidemie a katastrofy z knihy MUDr. Ctibora Bezděka (1879–1952), zakladatele etikoterapie[1]. Kniha vznikla téměř před sto lety. Kulisy se mění, princip zůstává. Kdy už vezmeme tyto informace vážně? Kdy začneme opravdu konat? Kdy pochopíme, že různé úkony, které vydáváme za péči o své zdraví i přispění ke zdraví ostatních, mohou sice pomoci, ale nebudou mít valného trvalého účinku, pokud je budeme vydávat za to jediné a hlavní, a přitom tu hlavní práci, kterou můžeme udělat jenom my sami a která není jednoduchá a pohodlná, budeme zanedbávat? (red.)
***
Epidemie a katastrofy
Také vznik epidemií je nutno vydělit od výlučného panství bakteriologie a jejich prapříčinu hledat v duchovní oblasti lidského života. Mravní porucha, která se stává podnětem k propuknutí nějaké epidemie, se netýká ovšem jednotlivého člověka, ale celých skupin lidí, tříd, národů, států atd.
Dějiny válečnictví nás poučují, že skoro každou válku provázejí epidemie toho nejpestřejšího druhu, jež možno docela nenuceně vysvětlit úplným rozvratem všeho hmotného pořádku, hladem, nečistotou, smíšením různých národů, shlukem četných lidí za naprosto nehygienických okolností, ale také nelze pochybovat o tom, že za válek bývají vystupňovány lidské vášně v celých masách, jako jsme toho byli svědky za nedávné světové války. Je pravda, že celou řadu epidemických nemocí (cholera, tyfus, úplavice, skvrnivka, neštovice) se podařilo na začátku první světové války zastavit a vymýtit prostředky hmotné hygieny, také tento úspěch byl právem pokládán za triumf moderní medicíny. Ale mravní poruchy nepřestávaly, ba naopak se stupňovaly do úplného odvrácení se ode všeho řádu a zákona – a téměř celým světem prošla španělská chřipka, která za několik měsíců skosila jednou tolik obětí jako celá skoro pětiletá světová válka. Proti této strašné epidemii všechny naše ochranné prostředky úplně ztrácely svou účinnost a nehledě na velký pokrok hygieny opakovaly se hrůzné obrazy téměř středověkých morů. Za velmi těžkých mravních poruch se tato epidemie zjevila přímo jako výsměch všem vymoženostem naší vědy, jež se na počátku války ukolébala libým snem o své schopnosti potlačit každou epidemii. (…)
O katastrofách umělých nebo živelných mluví velmi pěkně Ježíš Kristus u Lukáše v XIII. kapitole: „(…) Hříšní jsme všichni a od záhuby nás může zachránit jenom obrat našeho života k dobru. Setrváme-li ve svém starém způsobu života, zahyneme všichni.“[2]
∗∗∗
[1] MUDr. Vladimír Vogeltanz, pokračovatel doktora Bezděka, o etikoterapii píše:
„Etikoterapie neléčí. Je „pouze“ pomocí při procesu sebeuzdravování a vědomého duchovního růstu těch, kteří už chtějí převzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou a uzdravit se sami. Vzhledem k všeobecnému úpadku mravnosti je etikoterapie cestou uzdravení jedince i celé společnosti. Tím, že si klade za cíl zdraví ducha – duše – i těla, stává se etikoterapie medicínou budoucnosti.“
[2] Z knihy Etikoterapie – Záhada života a smrti, vydané poprvé v roce 1947. Citováno z vydání nakladatelstvím GEMMA89, Praha, ve spolupráci s nakladatelstvím Fontána, Olomouc, z roku 1995.
publikováno: 4. 12. 2021
