10 rad, jak přemýšlet, abychom se úplně nezbláznili v téhle bláznivé době

Profilový obrázek

Tomáš Pfeifer

CESTOVATEL, SPOLUZAKLADATEL TRANSPARENT TRAVEL, AMATÉRSKÝ FILOSOF A ZAČÍNAJÍCÍ NOVINÁŘ

  1. Každý názorový extrém je z logiky věci fikcí, povrchní abstrakcí, absolutním zjednodušením a my jsme se dostali do situace, kdy jsou zde slyšet převážně tyto extrémy, a tudíž je celá debata ohledně současné pandemie vzdálena nejen vzájemné shodě a pochopení, ale vzdaluje se i ideálnímu řešení. A nejde jen o téma pandemie, ona vyhrocenost debaty se přelévá snáze i na témata jiná. Radikalizujeme se, a to není nikdy dobře. A radikální (extrémní) názory jsou vždy vzdáleny respektu těch, kteří přemýšlejí jinak. A právě respekt je vztah, který potřebujeme v poměru k sobě navzájem i ke koronaviru. Nikoli bezmezný strach nebo pohrdání, ale respekt. Nevěřme tedy extrémům, v životě nám v ničem nepomohou a jsou na míle vzdálené skutečnosti!
  2. Téměř nikdo nechápe správně slovo svoboda, ale každý se jím ohání, svoboda vnější je svoboda slova, pohybu, svoboda nebýt utlačován, tedy ta, o které teď mnozí pořád hovoří, ale svoboda vnitřní, která je myslím mnohem důležitější, je právě ta, která se nedá vzít, ta, kvůli které máme rádi nesčetné knižní a filmové hrdiny, a to je schopnost umět se sám – nikoli na základě zpráv z jakéhokoliv zdroje – rozhodnout, a zejména nést za to rozhodnutí zodpovědnost. To důležité je tedy sám a zodpovědnost. Být proti „systému“ nebo bojovat za něj není samo o sobě svobodou rozhodnutí a není jí ani sdílení pseudopravd na sociálních sítích. Neodehrává se tedy nyní v naší zemi boj svobodní x konformní, jak je tento boj často prezentován. To, jestli jsem si nechal dát injekci, nebo ne, samo o sobě o svobodě opravdu nevypovídá.  Nebo o tom vypovídá asi stejně jako sama informace, zda v létě nosím raději dlouhé, nebo krátké kalhoty. Bylo by jednoduché, kdyby bylo možné člověka konformního a svobodného rozeznat jen na základě jednoho rozhodnutí, o kterém navíc nevíte, jak se vůbec utvářelo. Nicméně to možné není a mezi těmi, kteří se často bijí do prsou za svou svobodu, bývá často nejvíce nesvobodných, a to i přesto, že zrovna nejedou v hlavním proudu. Buďme svobodní uvnitř a nebudeme se nikdy muset bát o svobodu vnější!
  3. Konspirační teorie jsou nesmysl. Všechny bez rozdílu. Lhostejno, z jakého tábora přicházejí. Podívejte se, jak bezradní jsou politici (západní i nezápadní), velké firmy (například se netušilo, že bude něčeho nedostatek, když se svět na pár měsíců vypne) a nakonec jsou bezbranní i vědci tváří v tvář jednomu novému viru (tisíce studií týdně a znalost viru a jeho chování zatím malá), a teď si představte, že mají ti samí lidé, stejní jako já nebo vy, jen s jinými kompetencemi a zdroji, všechno tohle pod palcem a pod kontrolou, plánují a předvídají nepředvídatelné, v predikcích se nemýlí, disponují stovkami scénářů a vědí, co přesně je bude měnit, jak po sobě budou následovat, do puntíku předvídají reakce a chování lidí a vše dokáží udržet v maximálním utajení a se svým maximálním profitem. Občas mi připadá, že těmhle věcem lidé věří jen proto, aby si mohli dál v klidu žít ve svém jednoduchém světě, viník x oběť. Nevěřme tomu, že je svět ovládán, dění ve světě prostě jen plyne a někdy tak nepředvídatelně, že to zaskočí úplně všechny!
  4. Budoucnost člověka, lidstva, jeho fyzické a psychické zdraví, budoucnost našich dětí neleží na bedrech nás a našeho rozhodnutí očkovat x neočkovat, nebo lépe – nezávisí na našem postoji k pandemii. Tady se reálně z tohoto hlediska nic tak zásadního neodehrává. Je to pouze otázka individuálního zdraví, respektive jak moc jsme ho schopni v této otázce sami riskovat. Bohužel tím, že si myslíme, že se zde odehrává něco klíčového pro budoucnost našich dětí, si můžeme výrazně škodit, neboť nás to více stresuje, jsme schopní zacházet do větších krajností a samozřejmě se snižuje schopnost našeho racionálního uvažování.  A to nakonec opravdu může nevratně poškodit budoucnost nás všech.
  5. Prosím nesrovnávejme nesrovnatelné, nejsme zde před druhou světovou válkou ani v době morových epidemií středověku, neplíží se další totalita a svět se nerozdělí železnou oponou na očkované a neočkované, nepřipravují se pro jedny ani druhé pracovní tábory. Pokud tohle někdo srovnává, nejen nechápe dnešní situaci, ale i trivializuje historii a uráží ty, kteří v těchto dobách nesli na bedrech onu křivdu, tu nesmírnou lidskou bolest. Jen tím ukazujete na svou neznalost dějin a děsíte ještě méně znalé. Nenacházíme se před žádným dalším opakováním hrůzných kapitol dějin, ale naopak v situaci nové, která nás znervózňuje naší vlastní nepřipraveností a neschopností. To, že naopak nemáme odkud čerpat.
  6. Nenechme se okrádat o normální život, jen z něho můžeme čerpat pozitivní zážitky, budovat životní štěstí. Žít pár týdnů bez hospody se dá velmi snadno, dokonce se dá žít chvíli i bez školy, ač na to jsou teď všichni alergičtí, ale ohromné procento z vás už téměř dva roky tráví čas tím, že řeší pandemii. I kdybyste touto činností strávili „jen“ 1 hodinu denně, budete nyní na více než 600 hodinách (mimochodem to je téměř 40 celých dní od probuzení do chvíle, než půjdete spát, nebo 20 celých víkendů), kdy jste mohli dělat něco krásnějších a smysluplnějšího. Prostě jste mohli žít a těch 40 dnů už vám nikdo nevrátí. To je vlastně horší lockdown než ten nejhorší, který si dokážete představit. Vezměte si 40 dnů, kdy byste se nesměli hnout od počítače a museli číst pořád to samé. Proto žijte a neotravujte si život něčím, co stejně není ve vašich rukách! Nenechte se okrádat o to hezké, co vám život může dát!
  7. Co je ještě horší, stejně jste nic z pohledu covidu a boje proti němu nevymysleli, a pokud ano, stejně vás nikdo neposlechl, jen se váš úsudek za tu dobu, kdy je tato otázka pro vás tématem, více radikalizoval. Což je logické, protože se každý den utvrzujete ve své pravdě. V opakování téhož se ovšem pravda nerodí, v něm se naopak snadno ubíjí.
  8. Politici se nepředvedli, a ani zřejmě nepředvedou. Jejich řešení krize bylo doposud tristní a můžeme jen doufat, že se o něco zlepší s příchodem nové politické reprezentace, ač tomu z předešlého moc nevěřím.  Víte, co je tím hlavním zlem v řešení celé téhle pandemie, a nejen v naší zemi? To, že jej řídí ti, kteří neumějí přijmout zodpovědnost, ti nesvobodní v tom pravém slova smyslu, o kterých jsem psal v bodě 2, kteří raději obětují životy lidí, než aby přiznali, že se mýlili. Ale na druhou stranu, pokud ti samí lidé dokážou vyhrávat volby na základě prázdných sloganů a frází, na pouhé radikalizaci společnosti, když alibismus smí být oficiálně heslem stran, namísto aby jím bylo prokázání zodpovědnosti, není to trochu i naše chyba? Možná bychom měli před volbami chtít konkrétní návrhy řešení problémů, chtít konkrétní projekty, nejen plytká slova, vybírat podle toho, zda strany chtějí být zodpovědné, a nikoli přenášet svou budoucí zodpovědnost na někoho jiného. Možná by se pak objevil někdo, kdo poskytne to, co potřebujeme. Pro tentokrát to nezachráníme, ale zkusme se na to zaměřit příště. Tohle se změnit, věřím, dá. A snaha o to nás bude stát rozhodně méně času než debatování kolem covidu.
  9. Vypněte sociální sítě, vypněte/zavřete média. Nic pořádného se tam nedozvíte. Víte, jak funguje algoritmus facebooku, víte, co prodává mediální obsah? Ano, jsou to ty samé názorové extrémy, které jsem zmínil na začátku. Ony se dostávají do popředí, je nejčastěji čtete. Tyhle zkreslené reality, pseudosvěty, nás pak ovlivňují. Jim pak věříte. Vlastně je to přirozená reakce mysli, že si ono negativní, potenciálně nebezpečné, žádá. A je před ním ve střehu. Ale když to nemá, je jí lépe. A věřte, o nic nepřijdete. To mohu s čistým svědomím napsat. Nějakou dobu to již totiž praktikuji, a přesto toho vím o covidu stejně jako vy. Žijte více v reálném světě, který vám zprostředkují smysly, v něm lépe uvidíte, až se bude něco špatného blížit, uvidíte to na druhých!
  10. Používejme selský rozum. Jestli něco obecného, bez konkrétní tváře trpí v téhle době především, pak je to on, starý dobrý selský rozum nebo jinak – kritické myšlení. Jak toho docílit? To se těžko popisuje krátce a jednoduše, ale když jsem kdysi četl Aristotela, velmi mě oslovila jeho teorie ctnosti. Mluví zde o střednosti, o tom, že se ctnost rodí mezi dvěma krajnostmi. A mě tenkrát napadlo, že by se to docela dobře dalo použít i jako odrazový můstek pro naše myšlení v neznámé oblasti, jako pomocník pro budování myšlenkových soudů tam, kde nemáme vlastních opěrných bodů. Vzít si dvě krajnosti, ostatně ty se nám krásně v otázce covidu vyprofilovaly (a vždy se vyprofilují snadno, protože jsou tím nejjednodušším), a pak je porovnat a snažit se úsudek stavět na jejich kompromisu. Není to snadné, ale už první závěr z takového myšlení by byl nesmírně prospěšný a všem by nám ulevil – nejen nemocnicím. Stačilo by malé přiblížení se ke středu. Mohlo by být třeba takové: „No dobře, vakcína zřejmě nebude ztělesněním pekla a boj proti ní by neměl být středobodem mého světa, jsou zde opravdu důležitější témata, její ochrana obzvláště pro zranitelné je prokázaná a asi nás všechny těch pár mililitrů, byť 3x aplikovaných opravdu nevyhubí, stejně si ji ale píchnout coby mladý, který nemoc prodělal, nenechám, ale alespoň to nebudu rozmlouvat ostatním a asi ji dokonce doporučím svým starým rodičům,“ a naopak z druhé strany, „vakcína nevyřeší vše, protože 100% nechrání, to si přiznejme, pojďme hledat i další cesty, co být zodpovědný a nedělat, že se mě už covid netýká, i když jsem dostal onu směšnou tečku, co třeba nikoho do ničeho netlačit proti jeho vůli, co třeba na chvíli nehledat viníky, co se snažit druhé pochopit, i když nám jejich důvody mohou připadat nesmyslné?“ Hned se nám otevře nová cesta a bude se blížit té zlaté střední. Půjde o tu z těch třech, věřím, nejblíže pravdě. Svět není extrém, však se pořádně podívejte kolem sebe. Extrémní může být jen jeho zobrazování, naše chápání světa a následná naše reakce, která z předešlého vychází. A pokud bychom se měli pouštět do dějinných srovnání, tak právě uvěření extrému vždy mělo za následek mnoho zlého, a můžete dějinami kráčet lhostejno kam a můžeme klidně zůstat i na místě. Pojďme hledat střední cestu. I pokud na ní pravdu nenajdeme, budeme na ní mít k sobě zase o moc blíž. A to by v tuhle chvíli stačilo nejen k zastavení probíhající pandemie.

publikováno: 6. 12. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


Ne příliš povzbudivá budoucnost Evropy

Jakmile přemýšlím o nejbližší budoucnosti Evropy, jsem na rozpacích. Myšlenky zmateně pobíhají mezi dynamizující se a současně …

Žena v čele finského státu – bez kvót

Po senátních volbách z roku 2008 jsem se představitele jedné velké české politické strany zeptal, …

Spiritualita Andreje Tarkovského

Víra bylo to slovo, které jsme hledali v režisérových dílech či svědectvích a našli jsme jej teprve …

Když nevíme, čím budeme topit

Sleduji debaty o drastickém zdražení elektřiny a o cenách energií vůbec. Členové bývalé i nové …

Ozvěny kolonialismu – globální nerovnosti vakcinace

Světová zdravotnická organizace (WHO) se po déle než rok trvajících debatách o uvolnění patentů na vakcíny …

Co bylo, nejspíš zase bude

Ferdinand Peroutka zcela správně soudí, že osudové krize dokáže nejlépe a nejúčinněji řešit demokracie. Zohledňuje obecný …

Škola základ života? Tak to ani omylem!

„Škola je Fordova fabrika na produkci fašismu – sériové výroby úředníků, vědců, inženýrů, důstojníků, řidičů …

Život v Berlíně mě připravil na život v Izraeli

Berlín se v posledních desetiletích stal mekkou mladých Izraelců, zejména těch, co žijí v Tel-Avivu. Mnozí z nich …