Občas sám sebe slýchám, jak nějakému mladému člověku, který se horší nad věcmi veřejnými, radím, chce-li je změnit, ať jde do politiky. Ať vstoupí do některé ze stran nebo sám(sama) stranu založí, nechá se zvolit do parlamentu za poslance, za ministra, za předsedu vládu nebo za prezidenta. Klidně i za ředitele zeměkoule. Pak věcmi pohne. Možná i celou zeměkoulí.
Vzápětí ale zapochybuju. Copak poslanec pohne zeměkoulí? Ani prezident ne. Jsou na tom úplně stejně jako ta paní, co na Malostranském náměstí nedaleko parlamentu čeká na tramvaj. I když ona si to nemyslí. Je přesvědčena, že lidičky jako ona sotva co zmohou. Zmoci to musí přece poslanec nebo ředitel zeměkoule. Mýlí se milá paní v obou případech.
Karel Čapek se mnou i s tou paní totiž nesouhlasí. Respektive má za to, že máme jen půl pravdy. A kdo ví, jestli i tu polovičku. V úvaze „Není ještě jiná politika?“, uveřejněné v Peroutkově Přítomnosti 6. srpna 1925, soudí, že rozhodně není celou pravdou, tvrdí-li někdo, že „politická činnost provozuje se toliko v parlamentě, klubovnách a na veřejných i důvěrných schůzích“. Tanou mi na mysli slova jistých novodobých, nafrněných poslanců. Povzneseně nás poučovali, chce-li někdo mluvit do politiky, musí k tomu nejprve získat od voličů mandát.
Přistoupíme-li na takovou hru, pak se Čapek nediví, „(jsme-li) sytě nespokojeni s politikou politiků, reptáme plni hořkosti“, reptáme o to usilovněji, o co více jsme přesvědčeni, že „máme … asi tolik vlivu na běh politiky, jako bychom měli na směr větru“. Aniž by zpochybnil politiku, již bychom mohli nazvat politikou parlamentní, tedy profesionální, je Čapek přesvědčen, že to rozhodně není celá politika, pokud pod politikou rozumí „péči o veřejné blaho“.
Pojem „veřejné blaho“ se vyskytuje už v dílech osvícených autorů 18. století. Mezi ně můžeme směle zařadit i našeho mikulovského rodáka, prvního profesora politických věd na vídeňské univerzitě v době panování Marie Terezie, Josefa von Sonnenfels. Veřejné blaho považoval za kritérium, jež dobrou politiku odlišuje od politiky škůdcovské. Dokonce usoudil, porušuje-li sám stát pravidla, sledující nastolování veřejného blaha, mají občané právo mu vypovědět poslušnost.
Čapek k tomu dodává: Péči o veřejné blaho má na starosti „každá užitečná práce“, protože „je politická“. Pokud nám „švec (ušije) boty, které nás tlačí, zhoršuje tím makavě poměry beztoho dosti desolátní; a šije-li k tomu příliš draho, zhoršuje je dvojnásob“, neboť „politický smysl každé práce je dělat ji tak, aby tím pokud možno získal život těch ostatních“. V každé práci, která je vykonána řádně a ku prospěchu ostatních, je kus politiky, konané po dobro veřejného blaha.
Vybavil se mi jeden z podstatných rysů doby nesvobody, tedy doby komunistické diktatury. Režim nahlížel nevlídně nejen na osoby, které se o něm vyjadřovaly kriticky, ale vzdor halasné propagandě i na osoby, které od sebe samotných i od svého okolí vyžadovaly práci vykonávat řádně, účelně a tak, aby její výsledek byl k „makavému“ užitku všech. Každá řádně odvedená práce tehdy obnažovala podstatu režimu. Jemu nešlo o veřejné blaho, jak je má na mysli Karel Čapek, ale pouze o blaho vlastní, případně blaho osob jím privilegovaných.
K vládnutí opírající se o nevypočitatelnost v rozhodování (dnes jsi na výsluní, zítra už spěješ k zatracení) režim potřeboval kalné vody. O ně se nejlépe postarala práce odfláknutá, nedotažená, nejlépe předstíraná, zejména byla-li zaplacena. Pro režim představovala živou vodu. Vyvolávala v původci nejistotu, co bude, až „na TO přijdou“. Stal se v důsledku toho snadněji ovladatelným a poslušnějším. Hlavně aby pozornost nebudil!
Čapek uvádí příklad Anglie, kde podél železnic nestojí strážní domky. To proto, že Angličana „nenapadne položit na koleje dynamitovou patronu nebo odšroubovat kolejnice“. Něco jiného jsou poměry v Čapkově domovině, kde „ve všech našich institucích a řádech spíše mlčky předpokládáme, že v každém člověku je víceméně vyvinuta náklonost odšroubovávat kolejnice nebo klást dynamitové patrony tam, kam nepatří“, a proto „chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme“.
Spisovatel Ludvík Vaculík v jednom svém fejetonu z 80. let minulého století zjistil, že ve skutečnosti všechny naše právní předpisy, hlavně ty, u nichž na počátku byl dobře míněný záměr, jsou formulovány tak, jako by je formulovali lumpové. Skrze ně nám tak vládnou. Jsou prodchnuty úzkostí z toho, že obsah dobře míněný by mohl být darebáky zneužit. Kdekterý vychytralec je přece s to zneužít cokoli, a proto obrannými ustanoveními předpisy doslova přetékají. Původně dobře míněný zákon se tak proměnil v pravý opak. Na tom se od té doby pranic nezměnilo. Není parlamentu, který by nad zákony nemudroval, co kdyby byly lumpy zneužity. A proto tvoří a tvoří a tvoří… Výsledkem je obecná nedůvěra vůči státu. Není divu, když stát nedůvěřuje svým občanům.
Co radí Karel Čapek? Jen zopakuje, co už jednou řekl, neboť onen kouzelný šém dobré politiky držíme každý bez výjimky ve vlastní ruce: „Politika není jen věcí papírové legitimace, nýbrž osobní aktivity a osobního prožití.“ Čapek připouští, pokud v tom nemá pravdu, nechť je sám ten „nejzbytečnější z ševců, kteří se kdy pustili svého kopyta“.
publikováno: 6. 12. 2021
