Díky za každé nové ráno

Petr Havlík

Petr Havlík

Komentátor

Nedávno jsem v tramvaji vyslechl zajímavý rozhovor. Tatínek (čtyřicátník) byl tázán svou asi osmiletou dcerou na to, jaké že to bylo za těch komunistů.

Chudák dítě se zřejmě omylem koukalo na televizi i po večerníčku. Bodrý taťka se s odpovědí nijak nepáral. „Byla to hnusná doba,“ pravil a dodal, „představ si, že nebyly ani mobily, ani počítače!“ Dítě nechápavě kroutilo hlavou.

Absurditu té doby vystihuje jeden skutečný příběh. Někdy v polovině sedmdesátých let se spolužačka mé sestry, čerstvá absolventka gymnázia, zamilovala do mladého Itala. Stalo se tomu na nějaké sportovní akci. Asi po roce se Ital rozhodl, že své milé navrhne sňatek a odveze si ji do Turína. Otec mladíka byl vysoce postavený manažer ve společnosti Fiat. Poprvé přijel se svým synem do Československa, aby osobně poznal rodiče své snachy. Když přejeli hranice z Rakouska, tak je nastávající nevěsta provázela krajinou. Budoucí tchán si prohlížel také sloupy u cesty a různé vývěsní štíty. Na každém druhém z nich byl nápis XV. sjezd KSČ. Když to viděl asi už po padesáté, tak mu to nedalo a zeptal se: „Co je to za firmu, ta XV. sjezd KSČ? To musí být velmi úspěšná firma, když má tolik peněz na takovou reklamu.“

Mluvíme-li o době nesvobody, pak je podle mého třeba rozlišovat padesátá léta a dobu normalizace. V té první fázi šlo skutečně o život, o brutální likvidaci elit. Výsledkem pak byla vláda podprůměru průměrným. A to pak platilo až do roku 1989. Klíčové slovo té doby byl strach. Scházela motivace k plnohodnotné seberealizaci. Lež byla obecnou normou. Všechno bylo jen jako a mnohým nic nebyla hanba. Náš svět byl ostře rozdělen na my a oni. Ani v době nesvobody vám nikdo nemůže vzít vaše svobodné rozhodnutí nejít s jásajícím davem.

V normalizačních letech to ovšem znamenalo žití bez posledního modelu embéčka a dovolené ROH v Bulharsku. Dělat tehdy kariéru znamenalo obětovat svoji identitu a přistoupit na model faustovské směnky. Mělo to pak za následek různé formy společenské i osobní schizofrenie. A navíc – téměř v každé širší rodině byl alespoň jeden komunista a alespoň jeden politický vězeň nebo emigrant. S nadsázkou se říkalo, že vy nás budete jako platit a my budeme jako dělat.

V době mého dospívaní, v již zmiňovaných sedmdesátých letech, bylo pro mne osobně nejdůležitější rodinné zázemí. Vyrůstal jsem obklopen skvělými knihami, vzpomínkami dědy a babičky, strýce, skvělou hudbou a vůbec inspirujícím prostředím. Poslouchali jsme se starším bratrem každý večer Hlas Ameriky a pak Werichovo Fimfárum v podání autora. Postupně jsem si vytvářel svůj kvalitní mikrosvět, který neměl s oficiální propagandou vůbec nic společného. Neúčastnil jsem se té nekonečné oslavy falše, průměru a pokrytectví.

Později jsem patřil mezi ty 3 % nevoličů. Ostatních 97 % oprávněných voličů volilo jednotnou kandidátku Národní fronty. Skoro každý čtvrtek jsme se potkávali před knihkupectvím, když náhodou vyšel třeba Hrabal nebo Kerouac, ale i Vysockij a řada dalších. Se stejnými lidmi jsme se střetávali ve filmovém klubu. Hltali jsme všechny filmy Antonioniho, Felliniho, Woodyho Allena, Bergmana, Kazana… a taky české filmy z šedesátých let, pokud nebyly na dvacet let v trezoru.

Mnozí z nás jsme se pak střetávali na Pražských jazzových dnech nebo na úžasných koncertech v Bratislavě či v Polsku (dokud tam nebyl vyhlášen výjimečný stav v r. 1981). Znali jsme zpaměti hlášky z Osvobozeného divadla a ze Semaforu, půjčovali jsme si knížky Kainara, Hraběte, Gellnera, Seiferta… a taky všechny tzv. indexové knihy. Poslouchali jsme Zappu, Doors, Hendrixe, Rolling Stones, Jethro Tull, Led Zeppelin, Dylana, Cohena atd. I díky tomu jsme se vídávali na burzách desek. Ti nejšťastnější z nás pak měli ve své knihovně největší skvost – modrou knížku. Těšili jsme se na každé nové album Deža Ursinyho. Vídávali jsme se na koncertech Vladimíra Merty či Vladimíra Mišíka aj. Nejlépe to vystihl v jedné písni šprýmař Petr Lutka, který zpíval: „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.“ Alternativní umění bylo pro nás symbolem vzdoru i naděje. Finančně nenáročný sport nám dodával energii a příroda inspiraci, ale i klid a nadhled. Věřili jsme i v té nepřejícné době v dobro, které nás přesahuje. I v době nesvobody lze přežít s rovnou páteří, ale vždy je něco za něco. To není o hrdinství, to je jen o životním postoji. Mnohem těžší to měli moji předci, kteří přečkali většinu života ve dvou totalitách.

My jsme tvořili neformální pospolitosti spřízněných duší. Byl nám společný osud, minoritní volba a sázka na kvalitu v záplavě nekvalitní šedi. Většina z nás byla zařazena do kategorie nepřítel socialismu. Našli se i tací, kteří nás bohužel chodili pak práskat a někteří i za peníze. To bylo na té době opravdu nejhnusnější. Já osobně jsem se to dozvěděl až v polovině devadesátých let. Všichni v té zkoušce charakteru neobstáli. Je to smutné, ale je to tak. Absurdní doba generuje i absurdní příběhy.

Chodili jsme i na skvělá divadla – na Činoherák, na Polívku, na Ypsilonku a další. Díky tomu všemu mi nepřipadal ten můj normalizační věk hnusně prázdný, i když jsme neměli ani mobily, ani počítače, nebyli jsme s tím vnějším světem nonstop on-line. Ten jejich pokřivený svět jsme si do svého prostoru vůbec nepouštěli. O to více jsme chodili po horách a pořádali různé sportovní sešlosti, setkávali jsme se a sdíleli jsme naše příběhy. Nesoupeřili jsme o to, kdo čeho má více a jakou kdo udělal kariéru a kde byl na dovolené. Tohle pro nás vůbec nebylo téma. V listopadu 1989 mi bylo něco přes 30. Záhy jsem pochopil, že bohužel každá doba otevírá prostor různým bezpáteřním darebákům. Ti, kteří v tom uměli chodit tehdy, v tom často zase dobře bruslili i potom, a platí to i teď.

Tehdy jsme toho moc nemohli. Nemohli jsme svobodně cestovat, často ani studovat, veřejně se vyjadřovat, svobodně se seberealizovat atd., ale taky jsme toho moc nemuseli, pokud jsme nechtěli dělat ty jejich kariéry. Dnes už můžeme. Zároveň platí, že ani dnešní svobodná možnost není samozřejmostí. I dnes bychom měli umět říkat nejen ano, ale i ne, abychom už nikdy nemuseli zažívat pocity zmaru, bezmoci a strachu. Jinými slovy, jsou situace, v nichž když můžeš, pak musíš. A to i nyní, kdy se kumulují dramaticky nepřejícné vnější okolnosti. Ten přehledný černo-bílý svět se proměnil a je mnohem komplikovanější. Přesto, anebo právě proto, díky za každé nové ráno. Platilo to tehdy a platí to i dnes, přes všechny zásadní rozdíly. Osobní priority si tvoří každý z nás, v každé době. I dnes si chraňme naše osobní mikrosvěty.

 

publikováno: 7. 12. 2021

NEJNOVĚJŠÍ články


Putinova past na sebe

Rusové se domnívají, že Rusko ve válce vítězí. V reálném světě, na ukrajinském území, ale ruská …

Invaze ’68 na cestu z dětství k dospělosti

Celkově ilustrovala černobílá pohlednice, kterou jsem dostal při táborovém rozdílení došlé pošty, rozporuplné rozpoložení mé …

Levice pokulhává kdesi vzadu

Někdy je to z pohodlnosti, někdy z neznalosti, vždycky ale špatně, zařazujeme-li komunisty mezi levici. Zřejmé to …

Mikuláš Teich – sto let k přemýšlení

Dne 16. srpna to budou čtyři roky ode dne, kdy v Cambridge zemřel historik Mikuláš …

Uragán jménem Sartre

Varování pro čtenáře: nejsem zastáncem žádné totalitní ideologie. Těžko tomu ale věřit, když chci psát …

Rusko je ekonomicky na kolenou, ne, že ne!

Nejen proruskými trolly a užitečnými idioty, ale mnohými lidmi, kteří to „myslí dobře“, jsme už nějaký …

Odchod teroristy na penzi

Bude zajímavé v následujících měsících, či spíše letech, sledovat zasvěcené autory s dobrými zdroji, až budou rozplétat, …

Mentalita komunistické éry doutná pod povrchem

Je to jako při rozsáhlém požáru lesního porostu. Může to po čase budit zdání, že …