Následující rozhovor s ekonomem Janem Libichem je ukázkou z připravované publikace Inovace Republiky, která volně navazuje na Laboratoř myšlenek (Robin Čumpelík, připraveno k vydání). Inovace Republiky přináší nový pohled k inovaci země založenou na udržitelném vývoji společnosti, který ve třech hlavních částech představuje vnitřní i vnější svobodu jako základ kreativního rozvoje osobnosti a společnosti, dále pilíř odvětví veřejné péče o rozvoj státu a poslední částí je ekonomické odvětví privátních statků podpor z veřejných zdrojů.
„Stále větší část finančního systému se proměňuje v jakési kasino. Prospěch z něj mají převážně velké finanční instituce, a to na úkor klientů a daňových poplatníků. To má negativní dopad na ekonomiku a společnost v podobě nižší míry ekonomického růstu, rostoucí nerovnosti příjmů, častějších finančních krizí a dalších následků,“ říká Jan Libich, ekonom, který poznatky ze svých výzkumů publikoval v rubrice nazvané Ekonomix (Hospodářské noviny).
Robin Čumpelík: Jaká byla Vaše studijní cesta?
Jan Libich: Už brzy na gymnáziu jsem začal tíhnout ke společenským vědám. Zajímá mě lidská povaha a proč se lidé rozhodují, jak se rozhodují. Například proč nezmění své chování, které jim samotným i těm okolo nich zjevně nesvědčí. Proto jsem chtěl původně studovat psychologii. Později mě také začala zajímat filosofie. Měli jsme vynikající paní učitelku, která stimulovala naše hlubší myšlení. Zároveň mě bavila matematika a technické obory. Ekonomie všechny tyto aspekty kombinuje. Jejím hlavním objektem zkoumání je společnost a rozhodování lidí, ale používá k tomu rigorózní metody přírodních věd – v podobě teoretických modelů a ekonometrické analýzy dat. Proto jsem si vybral Vysokou školu ekonomickou v Praze. Při studiu jsem se živil jako učitel angličtiny v jazykových školách a každé léto jsem se účastnil charitativních pracovních pobytů různě po Evropě, kam jsem vyrážel stopem. Po absolvování VŠE jsem dva roky získával životní zkušenosti v Brazílii, Novém Zélandu, Austrálii a Velké Británii. Neměl jsem peníze, takže jsem se musel uživit, jak to šlo, a mezitím jsem podával přihlášky k dalšímu studiu. Nejdříve to bylo na univerzitu v Japonsku, kde mi to se stipendiem dvakrát nevyšlo. Pak se na mě usmálo štěstí, když jsem od australské vlády obdržel stipendium na doktorát na New South Wales univerzitě v Sydney.
Jak jste se dostal k výzkumu v ekonomii?
S výzkumem jsem se poprvé vážně setkal až v rámci diplomové práce na VŠE v roce 1998. Jedním z jejích oponentů byl ekonom Mezinárodního měnového fondu Aleš Bulíř. Jeho kladná recenze mě motivovala k rozhodnutí vydat se na akademickou dráhu. V roce 2005 jsem dokončil doktorát a dostal nabídku od univerzity La Trobe, kde se výzkumu a výuce studentů věnuji dodnes. Od roku však 2013 trávím polovinu každého roku v Česku, kde mám akademický úvazek na ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava.
Čím se zabývá Váš výzkum a kde se o něm můžeme dozvědět více?
Můj výzkum za ty roky nahlédl do mnoha zákoutí ekonomie, financí a hospodářské politiky. Hlavním cílem vždy byla jeho využitelnost v praxi a také snaha přiblížit hlavní závěry politikům a široké veřejnosti, například prostřednictvím někdejší rubriky v Hospodářských novinách, nazvané Ekonomix Jana Libicha – akademický výzkum ve službách reálného světa. V Austrálii jsem s tímto záměrem popularizovat ekonomii natočil více než dvacet hodinových videorozhovorů s předními ekonomy a politiky.
Můj výzkum se konkrétně věnoval například pochopení toho, jak správně nastavit měnovou politiku, aby byly ceny stabilní a nedocházelo k překotné inflaci. Již před mnoha lety můj výzkum upozorňoval na to, že pokud měnová politika zůstane příliš dlouhou dobu uvolněná, jak se tomu stalo po globální finanční krizi v roce 2008, tak tyto levné peníze povedou k razantnímu nárůstu cen, což se nyní děje. Pracoval jsem také na problematice fiskální udržitelnosti, to znamená na způsobu dlouhodobého řízení státního dluhu. V rámci toho jsem zkoumal stárnutí populace a na základě zahraničních zkušeností navrhl, jak by měl být nastaven důchodový systém v Česku. Na mou přednášku na tato témata, v pražském Science café v roce 2013, přišel i Andrej Babiš, v době, kdy teprve startoval politickou dráhu. I když jsme se tehdy shodli na důležitosti zabránit přílišnému zadlužování státu včetně nutnosti důchodové reformy, tak z posledních let vidíme, že politická realita v Česku zjevně není nakloněna dlouhodobým koncepčním řešením. Politici obecně mají snahu získat voliče líbivými krátkodobými řešeními, které jim zajistí hlasy v nadcházejících volbách, byť za cenu nepříznivých pozdějších následků těchto opatření.
Je tomu tak i v jiných zemích?
Na to se zaměřovala naše studie s kolegou Janem Janků z katedry ekonomie, ve které analyzujeme, jak se vládní výdaje v OECD zemích měnily v závislosti na volbách. Ukazuje, že ve většině zemí vlády před volbami extrémně utrácí, aby si koupily voliče, a po volbách opět utahují opasky. Tyto změny mají různé negativní dopady na firmy i občany, protože vedou k větší nejistotě a kolísavosti ekonomiky. Naším novým zjištěním bylo, že přítomnost těchto populistických cyklů závisí i ve vyspělých zemích na informovanosti voličů. Zkonstruovali jsme „index informovaného voliče“ a poukázali na to, že se tyto cykly v zemích s dobře informovanými voliči nedějí, tak jako například ve skandinávských zemích, kde politici vědí, že občany krátkodobými sliby neošálí. Z toho vyplývá, že svalovat vinu jenom na politiky není úplně na místě. Za mnoho neduhů si můžeme sami jako voliči, když kvůli vlastní krátkozrakosti a snaze rychle urvat něco pro sebe nebereme dostatečný ohled na to, jaký budoucí vliv to bude mít na nás a na ostatní. Kromě stavu neudržitelných veřejných financí, kdy je zřejmé, že se již další generace důchodu nedočká, se to také odráží v následcích změny klimatu, kterým se můj současný výzkum rovněž věnuje. Relativně malé investice v hodnotě 1 % hrubého domácího produktu zde mohou mít velký pozitivní vliv na budoucnost, jak z hlediska přírodního prostředí, tak toho ekonomického. Pro většinu lidí je však jednodušší strčit hlavu do písku a varování vědců ignorovat.
Existuje mezi vědci opravdu shoda v otázce změny klimatu?
Existuje, téměř stoprocentní, a již mnoho let. Například profesor James Powell publikoval v roce 2016 přehledovou práci, do které zahrnul všechny studie na téma změny klimatu, publikované v odborné literatuře v letech 1991–2015. Bylo jich přes 54 000 od více než 150 000 autorů. Vyplývá z nich, že shoda mezi vědci ohledně lidského vlivu na změnu klimatu byla už tehdy 99,94 % a nyní je to ještě více. V médiích je tento vědecký konsensus zpochybňován některými rádoby odborníky. Shoda na základě výzkumů panuje také na tom, že pokud se změnou klimatu něco brzy neuděláme, mohou být následky katastrofální. Existuje zde značná nejistota ohledně toho, co přesně by se stalo a jak brzy. Ale i v těch relativně optimistických scénářích jsou náklady změn klimatu pro společnost mnohem vyšší, než by byly investice, které bychom museli vynaložit na preventivní opatření. A to i pokud by nám nezáleželo na přírodě, ale brali bychom to čistě na základě ekonomických dopadů.
O jaké ekonomické dopady se jedná?
Výzkum jednoznačně ukazuje, že s pokračující změnou klimatu se budou vyskytovat mnohonásobně častěji extrémní situace a přírodní katastrofy jako záplavy, sucha či období veder. Všechny mají obrovské ekonomické a lidské ztráty. Tající ledovce zvyšují hladinu oceánů, což může vést k nutnosti přestěhovat do vnitrozemí mnoho měst ležících u pobřeží. Mnoho regionů by s vynaložením ohromných nákladů muselo radikálně změnit produkci. Za změnou klimatu stojí do značné míry to, co ekonomové nazývají negativní externalitou; jakýsi nežádoucí důsledek našeho jednání na ostatní lidi a přírodní prostředí, který nebereme v úvahu. Proto je klíčová role státu ve vytváření příznivých podmínek pro budoucnost naši i příštích generací. Stát totiž jako jediný může tuto negativní externalitu pomocí legislativy narovnat; například uhlíkovou daní či obchodovatelnými emisními povolenkami. Tato opatření by zdražila aktivity produkující skleníkové plyny a zajistila rychlejší přesun k čistým zdrojům energie. Změna klimatu je bezesporu největším morálním dilematem naší doby a bude záležet na nás, jestli politiky donutíme, aby v tomto vyvíjeli dostatečnou snahu. Každý jednotlivec nicméně může alespoň v rámci svého každodenního fungování značně odlehčit životnímu prostředí a chovat se ekologičtěji.
Na čem by měl podle Vás stát kromě změny klimatu nejvíce pracovat?
Role státu v ekonomice je bohužel vnímána velmi černobíle. Lidé s levicovými názory většinou poukazují na mnohá selhání trhu a pociťují nutnost, aby stát všechno řídil a plánoval. Lidé na pravé straně politického spektra naopak poukazují na mnohá selhání vlády a jsou toho názoru, že by stát měl do ekonomiky zasahovat co nejméně. Oba tábory považují stát za dojnou krávu. Rozdíl je v tom, že ten první tábor chce krávu pořádně podojit, zatímco druhý je toho názoru, že ji přílišným dojením můžeme způsobit smrt. Podle mě z těchto dvou přístupů není správný ani jeden. S kolegou Martinem Macháčkem z katedry ekonomie jsme před několika lety publikovali studii, ve které nabízíme jiný pohled. Stát zde přebírá roli pojistitele rizika. Můžete si ho představit jako jednu velkou pojišťovnu, jejímž klientem se automaticky stává každý v okamžiku narození.
Jak to funguje a proč je to lepší?
Může to fungovat lépe, protože stát na rozdíl od soukromé pojišťovny může ve větším rozsahu diverzifikovat riziko tak, že sdružuje mnohem více lidí. Navíc to může z principu dělat mnohem levněji, protože již disponuje automatickými systémy použitelnými k tomuto účelu, včetně systému evidence daní a nevynakládá peníze na marketing. Podmínkou samozřejmě je, aby stát fungoval relativně efektivně, jako je tomu například v severských zemích, Švýcarsku, Singapuru, Kanadě, Austrálii nebo Novém Zélandu. Zde se opět dostáváme k tomu, že kvalita vládnutí odráží informovanost a vyspělost voličů. Ne nadarmo se říká, že máme takové politiky, jaké si zasloužíme.
Jako příklad může posloužit systém školného na vysokých školách, který byl zaveden v Austrálii a poté s jistými úpravami převzat mnoha zeměmi včetně Velké Británie. V tomto systému jsou splátky školného sociálně citlivé v několika ohledech. Splátky školného jsou odložené do ukončení studia a jejich výše závisí na příjmu absolventa. Ten, jehož příjem nepřesáhne určitou minimální hranici, je splácení dočasně nebo i doživotně zproštěn. Tato hranice je nastavena přibližně na úroveň střední mzdy (mediánu), tedy poměrně vysoko. Absolventi, jejichž příjem danou hranici přesáhne, splácejí měsíčně poměrnou část svého příjmu, a nikoli fixní částku, tak jako například u hypotéky. Tento podíl je odstupňován podle výše příjmu v rozsahu od 1 % při těsném překročení minimální hranice až do 10 % v případě příjmu, který je téměř trojnásobkem střední mzdy.
Může tato čísla vztáhnout na české poměry?
Střední mzda je u nás přibližně 30 tisíc Kč měsíčně a je podstatně nižší než průměrná mzda, která se většinou uvádí v médiích. Pokud by absolvent vysoké školy vydělával méně, nemusel by z odloženého školného nic splácet. Při měsíční mzdě 30–33 tisíc Kč by splátka činila 1 % mzdy, ze 34–37 tisíc 2 % a takto by se to postupně zvyšovalo až do výše mzdy 85 tisíc Kč a více, kdy by splátka dosáhla maximální výše, tedy 10 % mzdy. Tyto hraniční částky se samozřejmě mění každým rokem v závislosti na inflaci a růstu ekonomiky, aby se nestalo, že podíl splátky neúměrně vzroste.
Jaká je potom role státu jako pojistitele rizika?
To, že jsou splátky závislé na příjmu, pojistí všechny studenty proti riziku, že jim studium nepřinese kýžený efekt v podobě vysokého příjmu. V Austrálii to je asi 15 % studentů, za které školné de facto zaplatí ti úspěšnější. Systém tak dokáže zabránit tomu, aby se někdo kvůli školnému dostal do finančních potíží. Splátky se strhávají automaticky u zaměstnavatele, stejně jako u nás záloha na daň a odvody na sociální a zdravotní pojištění. Dalším přínosem tohoto systému je více peněz ve školství, což zvyšuje kvalitu výuky. Finanční spoluúčast je pro studenty motivační, protože každé prodloužení studia znamená další školné. Ze strany státu to umožňuje více podporovat potřebné obory, kterým se například studenti vyhýbají kvůli náročnosti studia, ale které mají z hlediska inovací a technologického pokroku vysokou přidanou hodnotu. Školné tak pokrývá jen určitý podíl nákladů a rozdíl hradí stát. Australská vláda například ze dvou třetin dotuje studium přírodních věd a medicíny, zatímco na studium práv nebo účetnictví přispívá jen jednou šestinou.
Jak stát podle Vás zvládl roli pojistitele rizika v období koronakrize?
Opatření bylo hodně a lišily se stát od státu. Některá byla vlivem časového presu špatně nastavená, jiná byla účinná, jako například Kurzarbeit v Německu. Na podrobné hodnocení potřebujeme více dat a času. Opět se však potvrdilo, že stát musí více spořit v dobrých časech, aby měl větší finanční polštář, když nastanou zlé časy. Podobně jako musí mít každá pojišťovna adekvátní rezervy pro mimořádné případy. Většina států má ale schodky rozpočtu a akumuluje dluh i v době, kdy jde ekonomika nahoru, a kdy by tudíž mělo docházet k rozpočtovým přebytkům a snižování státního dluhu. Proto v období krize vlády nejsou schopny dostatečně pružně a účinně reagovat.
Jaké jsou další oblasti, na které by se vyplatilo soustředit?
Těch je mnoho, ale zmíním alespoň dvě, které jsou podle mě klíčové. První z nich je současný finanční systém. S kolegou Liamem Lentenem jsme publikovali studii, jež poukazuje na problémové aspekty současného finančního systému. Vyplývá z ní, že se za posledních 40 let finanční deregulace stále větší část finančního systému proměňuje v jakési kasino. Prospěch z něj mají převážně velké finanční instituce, a to na úkor klientů a daňových poplatníků. To má negativní dopad na ekonomiku a společnost v podobě nižší míry ekonomického růstu, rostoucí nerovnosti příjmů, častějších finančních krizí a dalších následků. V této studii navrhujeme řadu opatření, která by finanční systém z role padoucha vrátila zpět do role hrdiny. V další studii na toto téma ukazujeme, jak na trzích vznikají bubliny a jak jejich následné splasknutí neblaze ovlivňuje velké množství lidí. To se netýká pouze standardních trhů, ale například také kryptoměn. Pokud zůstane globální krypto trh neregulován, jeho pokračující překotný růst a následný kolaps může způsobit příští finanční krizi.
Druhou klíčovou oblastí je pro mě vzdělávací systém. Měl jsem to štěstí poznat vzdělávací systémy v mnoha zemích a vidět, co funguje a co ne. V Austrálii jsem chodil do hodin svých dětí jako pomocník učitele. Navštěvuji české střední školy, kde se studenty maturitních ročníků diskutujeme o českém školství a efektivních způsobech učení. Před několika lety jsem byl v porotě, která v rámci prestižní celosvětové ceny Global Teacher Prize vybírala a oceňovala inspirativní učitele v Česku. Všechny tyto zkušenosti se zejména v posledních letech snažím sdílet a přispět tak ke zlepšení českého školství. Na toto téma jsem mluvil například na festivalu Colours of Ostrava, v diskuzi s ministrem školství v relaci Otázky Václava Moravce nebo v pořadu Jana Pokorného Souvislosti. V tištěné formě jsem již před lety shrnul problémy českého školství a návrhy na změny k lepšímu v článku v Lidovkách nazvaném Zabíjí škola touhu po vzdělání? Koronakrize bohužel některé stávající problémy ještě umocnila. Opravdu doufám, že se nám společnými silami podaří posouvat české školství správným směrem. Výzkum ukazuje, že oblast vzdělávání je stěžejní jak pro materiální prosperitu lidí, tak pro jejich životní spokojenost.
Prof. Dr. Ing. Jan Libich vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a poté získal doktorát z ekonomie na University of New South Wales v Sydney. Od roku 2005 přednáší na La Trobe University v Melbourne a od roku 2013 rovněž na VŠB-TU Ostrava. Do České republiky se vrátil i díky grantu Nadačního fondu Neuron na podporu vědy. Hlavními tématy jeho výzkumu jsou měnová a fiskální politika, udržitelnost veřejných financí a aplikovaná teorie her. Jeho výzkum i přednášky se týkají také např. ekonomiky sportu a efektivního studia na vysoké škole.
Inovace Republiky (Robin Čumpelík, připravuje se k vydání) by měla přinášet jiný pohled na možnosti vývoje současné parlamentní demokracie a přinášet moderní principy k povzbuzení všestrannosti obyvatel jako vysoce kreativního národa, priority vzdělání duševního i hmotného, ale navrhuje narovnání legislativních rámců a práva pro větší rovnost mezi všemi občany republiky a vybízí k novým prioritám, investičním plánům a národohospodářským myšlenkám, které stavíme na tradičních hodnotách, infrastruktuře, inovacích podložených datovými podklady, studiemi a praktickými příklady.
Postupně se v rozhovorech, odborných textech a analýzách zabýváme nápady, legislativními změnami a koncepty, kterými se stávající vládní politické strany nezabývají nebo je ve většině případů zavrhly, veřejně nezaznívají jako priority.
publikováno: 13. 12. 2021
One comment on “Stát musí více spořit v dobrých časech”
Comments are closed.