Na mezinárodní politickou scénu opět vstoupila lidská práva. Opravdu?
Jejich návrat ohlašuje oznámení amerického prezidenta Bidena, že Spojené státy budou diplomaticky bojkotovat zimní olympijské hry v Číně. Francouzský prezident Macron se ujal koordinace na totéž téma v rámci evropské sedmadvacítky. Také si nejspíš vzpomněl na lidská práva. Bude mít tvrdý chlebíček. Dánská vláda se už dala slyšet, že ji přece nezvala Čína, ale Mezinárodní olympijský výbor. Tak o co jde?! Bojkotem budou Američané protestovat proti setrvalému pronásledování a mučení ujgurských muslimů. Čínští komunisté je považují za nepřátele státu z definice.
Bojkot se projeví tím, že místa na tribunách, určená pro vzácné a čestné hosty ze zahraničí, budou zívat prázdnotou. Částečně zívat prázdnotou budou i čínské tenisové kurty. Tentokrát na protest proti čínskému způsobu „MeToo“. Světová ženská tenisová asociace zrušila v Číně veškeré jí organizované turnaje. Místo aby se čínské úřady pustily do náměstka předsedy vlády, který znásilnil čínskou tenisovou hvězdu Peng Šuai, šly s bandurskou na samotnou tenistku. Dovolila si veřejně postěžovat, že byla soudruhem náměstkem znásilněna.
Nyní ji kdesi v utajení soudruzi přesvědčují o tom, že i sama soudružka oběť, zejména byla-li znásilněna soudruhem, musí chápat, že i za soudruhem se skrývá člověk. Kam by přišel takový soudruh Berija, kdyby si kdekterá baletka z moskevského Velkého divadla stěžovala, že byla hned po představení dovezena k soudruhovi, aby se intimněji seznámila se soudruhovým člověčenstvím? Nebo náš Vasil Biľak? Ten se pro změnu saunil se sboristkami Národního divadla. I ony musely pochopit, že za soudruhem je třeba hledat člověka.
Olympijské hry už jednou Američané bojkotovali. V roce 1980. Konaly se v Moskvě. Američané a řada dalších západních zemí na ně odmítli přijet na protest proti tomu, že už nejméně půlroku sovětská armáda okupovala sousední Afghánistán. Zda osudy okupovaných Afghánců nějak silně ležely na srdci tehdejšímu americkému prezidentovi a Bidenovu stranickému kolegovi Jimmymu Carterovi, je otázka, na kterou neznám jasnou odpověď. I když se už tehdy v politice šermovalo lidskými právy. Jediné, co vím: Počínajíc sovětskou invazí, se na dlouhá desetiletí Afghánci stali fackovacím panákem celého světa.
Dnešní diplomatický bojkot se liší od tehdejšího tím, že se nedotýká sportovců. V prohlášení Bidenově stojí, že má na paměti léta dřiny amerických sportovců proto, aby mohli zazářit na olympijských hrách, a že je o to připravit by byla velká nespravedlnost. Dost má ale řečí na téma, že sport a umění s politikou nemají nic společného. Těmto povídačkám se musí už učinit rázný konec. Sportovní události typu olympiád představují neformální prostor pro setkávání a rozhovory s diktátory. Díky tomu jim tak sílí vědomí oprávněnosti způsobu jejich vlády.
Obávám se, že stejně jako v roce 1980, tak i letos hybatelem amerických kroků nejsou lidská práva, i když se rády za ně schovávají, ale zájmy čistě globální. Sovětskou okupací Afghánistánu po tom, co byli Američané krátce předtím vyhnáni islámskou revolucí z Íránu, vzrostlo riziko, že jejich vliv na Střední Východ, důležitý nejen z hlediska surovin, ale i strategie, klesne pod přijatelnou úroveň. Sebeurčovací právo Afghánců se tak smrsklo na lákavou mantru, s níž úspěšně ohlupovali afghánské mudžahedíny a s jejich pomocí Sovětům jejich pobyt v této i tak nehostinné zemi znepříjemňovali.
Letos, obávám se, nejde o nešťastné a krutě pronásledované Ujgury, natož o čínskou tenisovou hvězdu, která nepochopila, že i za soudruhem musí hledat člověka, ale hrůzu, již Američané pociťují z toho, kam až to v oblasti ekonomické, vědecko-technické a vojenské čínští soudruzi dopracovali, aniž, jak zní tradovaná mantra, museli pro budování svého kapitalismu sáhnout do repertoáru demokratických způsobů vlády.
Zatímco vůdci západního světa se s diktátory, jichž je po světě věru požehnaně, setkávají na zapřenou během událostí, jako jsou právě olympijské hry anebo mistrovství světa v kopané, pohádkově bohatí Číňani k tomu žádná sportovní setkání nepotřebují. S diktátory, zejména s těmi, co vládnou zemím s bohatými surovinovými nalezišti, se stýkají s neomalenou otevřeností a uzavírají s nimi dlouhodobé smlouvy. Na jedné straně tak získávají přístup k surovinám, na straně druhé si zvolené země na dlouhou dobu dopředu zavazují velkorysými úvěry, aniž na rozdíl od západních zemí lpí na dodržování lidských práv. Vždyť i bez nich vybudovali kapitalismus!
Tak mě napadá kacířská myšlenka: Neškodí Američané a další západní vůdci sami sobě, když nyní vyhlásili diplomatický bojkot čínským olympijským hrám? Kdy a kde se probůh tedy chtějí sejít s diktátory? I oni s nimi přece potřebují čas od času ztratit slovo.
Anebo že by jim opravdu šlo o lidská práva?
publikováno: 16. 12. 2021
