Po senátních volbách z roku 2008 jsem se představitele jedné velké české politické strany zeptal, proč v nich ani v jednom ze sedmadvaceti obvodů (!) nepostavila ženskou kandidátku. Odpovědí mi bylo lakonické: „My nechceme žádné kvóty.“ Jsou ty ale jediným prostředkem, jak větší účasti žen v politice dosáhnout?
Podle údajů z února roku 2019 je celkové zastoupení žen ve všech parlamentech na světě – u dvoukomorových parlamentů jsou počítány jen komory dolní – 24,3 %; představují tedy slabou čtvrtinu všech poslanců. Na prvních místech žebříčku zemí, ve kterých je zastoupení žen největší, jsou Rwanda, Kuba a Bolívie, kde je poslankyň více než polovina. Ty následuje Mexiko, a posléze se již dostáváme do Evropy, do Švédska a Finska. Po nich jsou v seznamu Grenada, Namibie, Kostarika a Nikaragua. Naopak na druhém konci žebříčku se ocitají tři parlamenty, kde ženy nejsou zastoupeny vůbec.
Mnohé ze zemí, nacházejících se na špičce seznamu, uplatňují genderové kvóty. Nicméně ve Finsku, které je v něm šesté, tyto nejsou pro parlamentní volby v zákonech stanoveny a neaplikují je dobrovolně ani samy politické strany – a přesto tak země v rovnosti přístupu obou pohlaví k politickým funkcím již dosáhla mimořádných úspěchů. Neexistence genderových kvót znamená mj. to, že mnoho finských poslankyň je zvoleno prostě jen proto, že je voliči považují za dobré kandidátky.
Chceme-li se dopátrat, proč je Finsko na poli genderové rovnoprávnosti v politice přesto tak úspěšné, je třeba zmínit, že výrazné ženské zastoupení je fenoménem politického života ve všech zemích evropského Severu vůbec. V regionálním srovnání je v severských parlamentech celkem 42,5 % žen, na americkém kontinentě to je 30,6 % – zatímco v ostatních evropských zemích bez států severských 27,2 % a v Africe, Asii a v tichomořských státech ještě méně. Aktivní účast Finek v politice lze také chápat šířeji jako významný ukazatel rovnoprávnosti obou pohlaví ve společnosti obecně. Záměry a prostředky politiky rovnoprávnosti v zemi navíc napomáhají určovat jak sami finští občané zdola, tak vládní činitelé a úřady shora.
Rovnoprávnost je ve Finsku také výsledkem mnohaletého historického vývoje, na němž se podílelo vícero generací lidí. Jako převratný bývá často zmiňován letopočet 1906, kdy byl v zemi jako v třetí na světě – po Novém Zélandu a Austrálii – prosazen dekret o všeobecném a rovném volebním právu, díky kterému získaly možnost volit i finské ženy. I jemu nicméně předcházela dlouhá cesta dlážděná usilovnou prací, a to nejméně již od 80. let 19. století. Mezi ni patřila činnost nejrůznějších ženských spolků a hnutí, cílících na lepší vzdělání žen, rovné platové podmínky a rovné postavení před zákonem – což rovněž mj. souviselo s rozvojem hnutí dělnického.
Hned ve volbách v roce 1907, které se poprvé konaly podle zmíněného dekretu, mezi 200 poslanci uspělo i 19 žen, a ženy tak získaly ve finském parlamentu téměř desetiprocentní zastoupení. Dosažení rovnoprávnosti mezi muži a ženami jako jeden z politických cílů pak stanovila šedesátá léta. Klíčovým obdobím je perioda 1962–1991, kdy počet poslankyň ve finském jednokomorovém parlamentu volební rok od volebního roku neustále rostl, a to až na jednu jedinou výjimku, kdy stagnoval.
A především v 90. letech minulého století začínají probíhat diskuse o rovnoprávnosti mezi pohlavími a o právech žen s mimořádnou intenzitou a rovněž začíná být od počátku uplatňována perspektiva žen při přípravě zákonů, neboť jako prostředek politiky rovnoprávnosti je chápaná zejména platná legislativa a její uvádění do praxe. Od tohoto desetiletí také roste počet žen ve funkcích ministryň i na jiných rezortech, než jsou sociální věci a školství, kde již v této době působí po několik desetiletí. Roku 1990 jsou jmenovány ministryně spravedlnosti a obrany, 1995 zahraničních věcí. Roku 1994 se žena jednak stává předsedkyní parlamentu, jednak se jako jedna ze dvou kandidátů probojuje do závěrečného kola přímé prezidentské volby. První prezidentku Tarju Halonenovou země nicméně získá až v roce 2000 a první předsedkyni vlády o tři roky později.
V posledních finských volbách z roku 2019 už bylo do zákonodárného sboru zvoleno 94 ženských kandidátek, což znamená podíl 47 %; v evropském srovnání je to nejvíce hned za výše uváděným Švédskem (47,3 %). Webové stránky finského parlamentu nabízejí pro hodnocení čísel procentního zastoupení ženského pohlaví následující model, vycházející z odborné literatury: je-li zvoleno méně než 10 % žen, jedná se o parlamentní nadvládu mužů. Rozmezí 10–25 % žen znamená ženy jako malou menšinu, 25–40 % ženy jako minoritu velkou. Rovnováhy mezi oběma pohlavími je dosaženo v případě, je-li žen 40–60 % ze zástupců veřejnosti v parlamentu. Ve finském kontextu to znamená, že parlamentní nadvláda mužů zde byla již dávno, a to před volbami v roce 1948. Jako velká většina se ženy profilují od roku 1979 a rovnováhy mezi pohlavími bylo dosaženo v roce 2007.
Poprvé v tomto roce je také do finské vlády jmenováno více ministryň než ministrů. Stejně tak v tamním kabinetu současném, který vede v pořadí již třetí finská ministerská předsedkyně Sanna Marinová, je více žen než mužů. A zajímavý je ještě jeden údaj: v Evropském parlamentu je po volbách z roku 2019 přibližně 41 % žen (což podle modelu již odpovídá rovnováze mezi pohlavími); ve skupinách zástupců členských zemí je jich nejvíce právě ze Švédska (55 %) a z Finska (54 %; zde celkem 7 ze 13), zatímco poměr „padesát na padesát“ vykazují Francie a Slovinsko.
Jak jsme na tom ale u nás? Ze čtrnácti členů dosluhující Babišovy vlády byly čtyři ženy, z osmnácti členů nové vlády Fialovy jsou ženy tři. Co se týče zastoupení parlamentního, respektive sněmovního, malou menšinu žen máme v České republice od počátku její existence. Počet žen nicméně z čísla 21 z 200 poslanců v roce 1992 postupně narostl až na 50 poslankyň zvolených v loňských sněmovních volbách, což už znamená alespoň hranici mezi malou a velkou minoritou žen.
Místo alarmujících apelů k dohánění Finska – hlavně co se týče vládního angažmá političek – je ale podle mého názoru spíše produktivnější volat po zahájení široké společenské diskuse o tom, že ženská perspektiva, tedy perspektiva poloviny z nás, je v politice potřebná. Není-li uplatňována, velmi trpí samotná demokracie. Jestliže strany a hnutí vhodnými ženskými kandidátkami nedisponují, měly by to alespoň přiznat a ptát se, proč tomu tak je. Pokud je nebudou chtít voličům ani nabízet, stěží kdy se v otázce rovnoprávnosti staneme Finskem. Dohánět je tedy třeba začít především v rovině diskusní a argumentační. Jen dštít oheň a síru na kvóty je pouhým zastíráním toho, že vlastně žádná vůle po změně není. O samotné kvóty totiž v konečném důsledku nejde – jde právě o tu vůli.
Prameny:
1/ Eliška Turčanová: Obraz ženy ve vybraných dílech K. Hotakainena, H. Raittily a J. Seppäläho v perspektivě literárního feminismu. Diplomová práce, ÚGS FF UK, 2020.
publikováno: 17. 1. 2022
