Mýlil se Marx opravdu tak osudově?

Ivan Štern

Ivan Štern

Redaktor

Ekonom Jiří Hejda[1] v roce 1927 dokládá, že Marx neměl pravdu (Přítomnost 6. října 1927Přítomnost 13. října 1927). Cesta k osvobození práce skrze proměnu „vlastnictví soukromého ve vlastnictví společenské“ podle něho nevede, přesto kapitál s prací lze smířit. Pomocnou ruku nabídne lidový kapitalismus.

Hejdova úvaha o omylech Marxových v jeho stěžejním učení o podstatě kapitalismu a o způsobech, jak překonat jeho protivenství, zejména pak jak smířit kapitál s prací a jak zmenšit míru odcizené práce a umožnit jí, aby dosáhla na rozhodování o vytvoření nadhodnoty (Kapitál), začíná zmínkou „o nejpopulárnějším heslu marxismu“, o „jeho nauce o koncentraci kapitálu a jeho vyvlastnění“. Čtenáři neunikne jistá ironie, když v Hejdovi čte, že „staletí bylo zapotřebí k tomu, aby byl kapitál soustředěn v rukou několika jednotlivců, aby proti těmto vykořisťovatelům vzrostly massy proletariátu… a … aby nakonec … škrtnutím pera byli vyvlastňovatelé vyvlastněni…“.

Hejda nezpochybňuje Marxova pozorování ani to, jak jimi zjišťuje, že „se čím dál více hromadí ohromný kapitál v několika rukou“ a že je naopak čím dál více patrný „úpadek živností a maloobchodu“. Byl by býval Marxovi i dal za pravdu, kdyby nešlo údajně o jev přechodný. Pozdější vývoj kapitalismu Hejdovi stále zřetelněji rýsuje zcela opačný trend: „Vývoj jde zkrátka od individua ke kolektivu, od reálného k abstraktnímu,“ a dokládá to na celé řadě významných českých podniků. Dál sice nesou jméno svých zakladatelů (Škoda, Laurin a Klement, Ringhoffer), ale ve skutečnosti jde o společnosti akciové s velice rozdrobeným akciovým vlastnictvím. Čtenář v této chvíli už začíná tušit, že je nakročeno k onomu kapitalismu lidovému. Akcionářem se může stát kdokoli, kdo se rozhodne své úspory investovat do nákupu cenných papírů.

Na mysli mi vytanula britská premiérka Margareth Thatcherová. Ta po nástupu k moci v roce 1979 začala „uklízet nepořádek“, způsobený předchozími socialistickými vládami, které v úzké spolupráci s mocnými průmyslovými odbory zestátnily klíčová odvětví průmyslu, a postupně tak ochromily britskou ekonomiku. Hrozila hospodářská imploze. Zemí navíc zmítaly cyklicky vybuchující stávky, které zpravidla nesledovaly rozumné a uskutečnitelné ekonomické požadavky, ale měly spíš ráz politický.

Thatcherová tvrdě zaútočila na odbory a výrazně je oslabila. Drtivou většinu státních podniků nechala zprivatizovat. Někdy i za cenu jejich úpadku. Privatizaci obhajovala myšlenkou lidového kapitalismu. Byla přesvědčena, že zestátněním klíčového průmyslu nedošlo ke smíření práce s kapitálem, jejich vzájemné odcizení se naopak prohloubilo. Za schůdnou cestu považovala privatizaci rozprodejem emitovaných akcií do rukou četných drobných akcionářů. Margareth Thatcherovou a jejím lidovým kapitalismem se po roce 1989 inspirovali mnozí polští a čeští ekonomové (Leszek Balcerowicz, Tomáš Ježek), když byli postaveni před úkol zprivatizovat po komunistech zděděnou masu státních podniků.

Předpokládám, že Thatcherová znala myšlenky krajana a spisovatele Gilberta K. Chestertona. Chesterton velice záhy, už 4. dubna 1925 napsal do Přítomnosti (Nebezpečí bolševismu), že z hlediska demokracie a svobody člověka nevidí rozdílu mezi kapitalismem a komunismem, maje na mysli velké kapitalistické korporace, řízené soukromými úředníky (čti manažery), a státní velkopodniky, řízené stranickými (čti komunistickými) byrokraty. Jediným spolehlivým pilířem svobody a demokracie jsou živnostníci a drobní a střední podnikatelé. Chestertonův výklad demokracie Thatcherová pak obohatila o lidový kapitalismus.

Pro lidový kapitalismus mluví ještě jedna skutečnost. Hejda je totiž přesvědčen, že „vyvlastnění“ akciové společnosti s rozptýleným akciovým vlastnictvím nemůže a ani „nebude již věcí tak nápadně jednoduchou, jak o ní mluví Marx“, maje na mysli jednoho, nanejvýš dva vlastníky.

V jedné věci Hejda přesto střelil vedle. Zaměnil koncentraci kapitálu za jeho centralizaci. Celou dobu ve skutečnosti má na mysli centralizaci kapitálu, a ne jeho koncentraci. Marx koncentrací nemínil jednoho, dva vlastníky, ale soustředění určité sourodé kapitálové masy do více (ne nutně vždy příbuzných) oborů podnikání. Učebnicovým příkladem kapitálové koncentrace byly například prvorepublikové firmy Baťa, Ringhoffer, Tatra anebo Škoda.

A tak když do věty: „Vidíme … nápadný zjev, (že) tříštění vlastnictví – rozptýlení kapitálu … není konec konců ničím jiným než naprostým popřením Marxovy vise o koncentraci kapitálu,“ dosadíme místo pojmu „koncentrace“ pojem „centralizace“, dostaneme správnou formulaci toho, co nám Hejda sděluje. Individualizovaný kapitalista mizí a nahrazuje ho ve vedení společností anonymní soukromý úředník (manažer), na vlastnické struktuře společnosti či korporace, reprezentované „milionovou massou drobných akcionářů“ prakticky nezávislý.

S Hejdovým závěrem nelze i tak beze všeho souhlasit. Zlidovění kapitalismu z běžného občana držícího v ruce pár cenných papírů sice formálně dělá vlastníka, nicméně bych byl zdrženlivý, pokud bych se osmělil tvrdit, že „proti teorii třídního boje staví se teorie spolupráce“, rozumíme-li pod archaickým pojmem „třídní boj“ rozpor mezi a prací kapitálem. To podstatné, co měl Marx kapitalismu za zlé a co by měl patrně za zlé i dnešnímu „zlidovělému“ kapitalismu manažerskému, trvá dál. Odcizená práce.

Ačkoli se její odcizení snaží alespoň zmírnit soudobé zákony o kolektivním vyjednávání, (německý) zákon o podnikových radách, zákony o akciových společnostech, vymezující povinný podíl účasti osazenstva podniku v dozorčí radě, zdá se, že právě na tomto místě, a ne v otázce koncentrace kapitálu, projevil Marx jistou neprozíravost. Odcizená práce se nejspíš stala osudovým a neodmyslitelným průvodcem jakékoli moderní hromadné a sériové výroby. Jedině snad jejím zánikem by zmizela i odcizená práce. S tím rizikem a za tu cenu, že opět na sebe přivoláme všeobecnou bídu, hladomory, epidemie a všechny další hromadné svízele, jimiž se vyznačují časy výroby individuální a rukodělné, práci však neodcizující.


[1] Jiří Hejda patřil mezi kmenové autory Přítomnosti a Lidových novin. Profesním i publicistickým zaměřením byl národohospodářem. Po válce významným národním socialistou. V roce 1950 byl v inscenovaném procesu souzen spolu s Miladou Horákovou. Od soudu odešel s doživotním trestem. Proti rozhodnutí soudu „remcala“ komunistická bestie v sukních, prokurátorka Brožová-Polednová, Pro Hejdu požadovala trest smrti. Vedle ekonomických pojednání psal i básně a novely. Mezi jeho nejznámější tituly patří román Útěk a autobiografie Žil jsem zbytečně.

publikováno: 7. 2. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na …

Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry

„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl …

Apokalypsa vlevo, apokalypsa vpravo

Co mají společného klimatická mládež a Donald Trump? Vůbec nic, s jedinou výjimkou: všichni očekávají od budoucnosti …

Švýcarská anabáze Petra Lotara

„Vyjdi z země své a z domu otce svého do země, kterou ukáži tobě.“ Tak …

Veřejný zájem aneb politika náš úděl

Činnosti, které se dějí ve veřejném zájmu, by se měly vejít pod pojem politika. Avšak …

Adventní koncert zdarma pro nové předplatitele

Prvním 20 novým předplatitelům Přítomnosti nabízíme teď v adventu zajímavý bonus – vstupenku zdarma na adventní koncert z …

Doba nedůvěry – zkrácený záznam z konference

Podívejte se na zkrácený záznam toho nejdůležitějšího, co od našich hostů zaznělo na konferenci „Doba nedůvěry“ …

Naděje na půli cesty

Přinášíme čtvrtý díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, …