Možná toto bezmála zapomenuté členění společnosti někdo odmítne jako „nevědecké“. Přesto jistou odlišnost mezi lidmi pocházejícími z hor a lidmi žijícími v nížině vysledujeme. Myslel si to i sochař Jan Dušek. Do Přítomnosti 22. ledna 1925 proto napsal, že jedním z velice důležitých prostředků, „jak zvýšit disponovatelné energie lidské, byla od prvopočátečních dob změna přírodního prostředí“ (Člověk horský a nížinný). Měl na mysli pohyb lidí z hor dolů, do nížin.

Pohyb z hor do nížin, ze severu na jih, z klimaticky drsných podmínek do podmínek klimaticky vlídnějších se významně podílel na procesu dotváření kultury. Uvolňoval energii, v nevlídných poměrech naopak zadržovanou, a lidé se přechodem do klimaticky příjemnějšího prostředí přestali omezovat jen na statky, sloužící „k ukojení primitivních hmotných potřeb sebezáchovných“. Mohli se začít soustřeďovat na statky, „které vyplývají z lidských potřeb estetických a ethických“. Dnes bychom ještě dodali i konzumně orientovaných.

Je na místě, abych v této souvislosti připomněl životní příběh u nás zdomácnělé pohádky Sůl nad zlato. Začíná v podobě legendy v ranně středověké Británii. O králi a jeho třech dcerách. Z nich ta nejmladší na rozdíl od sester prohlásila, že krále má ráda tak, jak má mít ráda svého tatínka. Tedy „úplně obyčejně“. A byla vyhnána. Král onemocněl a jediná dcera, která se ho ujala a obětavě se o něho starala, byla právě ta nejmladší. William Shakespeare legendu zpracoval jako divadelní hru Král Lear. Legenda spolu s Vikingy doputovala až na sever Evropy a do Pobaltí. Odtud se o nějaké to století později dotrmácela přes polské nížiny na Slovensko. Zde padla do rukou spisovatelce Boženě Němcové.

Už ve změněné podobě. Nejmladší dcera měla tatínka ráda jako sůl. Kde se náhle vzala sůl? Němcová to nevysvětluje. Její přítomnost umožňují pochopit drsné severské klimatické podmínky. Sůl pro tamější národy se významem rovnala životu. Nemít možnost si nasolit ryby a maso a uchovat si je, šance, jak přežít severské zimy, se smrskla na pomalou smrt hladem. V pojetí Boženy Němcové sůl už tak dramatickou roli nesehrává. Zredukovala se na roli konzumní. Pokrmy bez soli nechutnají a sladkostmi a dorty se donekonečna krmit nelze. Potřeba „ukojit se sebezáchovně“ se u Němcové scvrkla cestou do klimaticky vlídnějšího prostředí v potřebu „estetickou a ethickou“, v našem případě konzumní.

Životní příběh pohádky dokumentuje tvrzení Duškovo, že „přechod z těžších životních podmínek sociálních do podmínek stále lehčích (umožňuje) uvolňovati postupně jistou část tělesné energie k vytvoření statků vyšších, zásobních a kulturních“.  

Slovany považuje za „reprezentanty národa nížinného“. Odcházejíce „z jihoruských nedohledných stepí“, naráželi „na tvrdou hradbu horských anebo mořem vybičovaných kmenů germánských“. Zánik Polabských Slovanů byl podle něho proto neodvratný. Výjimku tvořili Slované západní a jižní. Dokázali původně nížinnou podstatu prolnout s podstatou horskou. Byli to ti, kdo později stvořili národy český, slovinský, chorvatský a srbský.

Kletba trvale nížinného národa naopak postihuje Rusy. Jejich „nemožně nížinná posice …, formující ruskou duši, doprovází Rusko celými dějinami až podnes“. Autor ruské lidi připodobňuje k hromadě písku, neschopné „bez násilného formujícího sevření vytvořit mohutnější stavbu vyšší organizace“. Takový národ údajně nedisponuje dostatkem vnitřní síly sebe sama uspořádat do společenství s pevnými pravidly a zásadami. Pokud se přesto jeví jako sourodé společenství, pak jedině proto, že je zvnějšku sevřen diktaturou či tyranií. Dušek nám tak nabízí vysvětlení, proč i současní Rusové, ač k tomu před třemi desítkami let měli ideální podmínky a mohli se uspořádat jako demokratické společenství, raději se už dvě desítky let spokojují s diktátorem Putinem. Vysvětlení máme hledat v „kletbě nížinného národa“.

Vnitřní síla, jíž disponuje národ ošlehaný drsnými klimatickými podmínkami, mu umožňuje nejen vytvořit zevnitř potřebnou soudržnost, ale dokonce ji proměnit v demokracii. Drsné prostředí nutí obyvatele, aby veškerou nastřádanou energii soustředili na zápas s ním; aby si byli vědomi toho, že jediný, na koho se mohou spolehnout, jsou oni sami, a že případná mezilidská solidarita je bonus navíc, avšak nemyslitelný bez důsledně dodržované zásady, že člověk odpovědnost za sebe nese zase jen on sám. Takto ostatně politické filosofie vykládá podstatu lidské svobody.

V Horním Polubném v Jizerských horách si v roce 1883 němečtí horalé vztyčili na rozcestí křížek s Kristem. Do kamene pod ním vytesali: „Člověče, nehořekuj nad svým trápením, pomysli na svá provinění, kvůli nimž mě přitloukli na kříž. Snášel jsem to mlčky a trpělivě.“^[1] Kdykoli horalé šli kolem, uvědomili si, že bůh si své už odpracoval, že je to jen na nich. Samo drsné prostředí jim dennodenně potvrzovalo, že psát na obdobné křížky „Oroduj za nás!“, jako píší lidé nížinní, je velkou pošetilostí.

Pokud člověka demokraticky a svobodomyslně smýšlejícího definujeme jako člověka, vědomého si toho, že svobodu musí nutně vyvažovat zodpovědností za sebe (i za své bližní), pak pochopíme, že kolébkou novodobé demokracie se logicky musela stát klimaticky drsná Anglie. Dušek v této souvislosti připomíná Normany. Tito představitelé „lidí tvrdých, individualistických, poněvadž hory vytvářejí jedince zvyklé spoléhati sami na sebe, lidí zocelených bojem s přírodou, lidí se zvlášť silně vyvinutým asociačním centrem mozkovým, neboť příroda je nutí ke stálému přemýšlení, … se projevili v Anglii“, kdy si „normanská šlechta … na králi (vynutila) tak zvanou velkou chartu svobod již roku 1213“ a pro „shromáždění veliké rady udomácňuje (se) název parlament“.

Člověk horský přesto nemusí být zárukou demokracie. I on dokáže uctívat a kořit se vůdci. Český spisovatel Karel Michal (Pavel Buksa), který od ruské okupace v roce 1968 žil ve Švýcarsku a působil jako učitel v jedné horské vesnici, svá pozorování švýcarských horalů popsal v dopise „Mým milým sousedům“. Úctu horalů k vůdci trefně vyjádřil ve větě: „Vzpomeňme posledního shromáždění obce, kdy všichni blili, jen pan starosta zvracel.“

Vůdce horalů v porovnání s tyranem lidu nížinného nemá vystaráno. Tyran lidu nížinného se může obávat nanejvýš tyrana konkurenčního. Marné jsou proto naše naděje, že by Rusové svrhli Putina a Bělorusové Lukašenka. S vůdcem horalů, ať je sebevíc ctěn, je to jinak.

Jakmile se anglický král Karel I. Stuart spikl proti parlamentu, v dobovém pojetí proti anglickému lidu, drsné Angličany přestala dojímat skutečnosti, že je tu z vůle boží. Parlament ho jal, odsoudil k smrti a nechal popravit. Paradoxně jeho popravou začala doba postupné konstituce moderní anglické demokracie. Zatímco když vzbouření Rusové zavraždili v roce 1918 svého cara Mikoláše (a s ním celou jeho rodinu), nezahájili žádnou demokratickou obrodu země, jen občanskou válku, již nakonec ukončila diktatura. Tento tristní stav „nížinného“ ruského národa trvá dodnes.

publikováno: 21. 2. 2022