Po druhé světové válce bylo standardní německou výmluvou, že nikdo nic nevěděl a jen vykonával, co mu bylo řečeno. Německá politická reprezentace proto při příležitostech historických výročí nikdy neopomene zdůraznit, že minulost se nesmí zapomenout a že zlu je nutné zabránit už v počátku.
V projevu z roku 2005 označil Vladimir Putin rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století. O dva roky později šokoval během svého vystoupení u příležitosti každoroční Mnichovské bezpečnostní konference přítomné posluchače, když Spojené státy obvinil ze snahy ovládnout svět, Evropskou unii z vnucování své vůle jiným zemím a odsoudil rozšíření NATO k ruským hranicím. Po ukončení zimních olympijských her v Soči 2014 Rusko obsadilo a anektovalo Krym, patřící k Ukrajině. Nedaleko Kremlu byl v roce 2016 odhalen pomník Vladimira I., legendami opředeného vládce Kyjevské Rusi. V červenci 2020 vyšel článek podepsaný Putinem, jehož hlavní tezí bylo ospravedlnění paktu Ribbentrop–Molotov z roku 1939 a spoluvina Polska na rozpoutání druhé světové války. O rok později vyšel další článek, který se zabýval historickou jednotou Rusů, Bělorusů a Ukrajinců v jednom velkém národě.
Retrospektivně by se mohlo zdát, že varovných signálů bylo dostatečně, aby si západní, a především německé politické elity uvědomily, že Putin ztělesňuje proces izolace Ruska od Evropské unie a zostřující se konfrontace s transatlantickým společenstvím.
Místo přehodnocení dosavadních postojů k Moskvě státy střední Evropy a obzvláště Německo naopak zesilovaly svou energetickou závislost na Rusku. Německo musí 64 procent své energetické spotřeby importovat a v případě zemního plynu pochází 55 procent dodávek z Ruska. Navíc závislost Německa na ruských dodávkách se měla po spuštění plynovodu Nord Stream 2 ještě zvýšit. Pro Berlín byl tento projekt, který se začal stavět po anexi Krymu, tak důležitý, že ho označoval jako čistě komerční bez politického kontextu a byl ochotný riskovat střet se Spojenými státy, které na plynovod uvalily sankce. Vedle rostoucí energetické závislosti stoupal i počet bývalých špičkových evropských politiků, pro které se Moskva a správní rady velkých ruských firem staly oblíbeným útočištěm po ukončení aktivní politické kariery. Bývalá rakouská ministryně zahraničí Karin Kneisslová plynule přešla k ropné společnosti Rosněfť. Podobně bývalý rakouský kancléř Wolfgang Schüssel zakotvil u Lukoilu a další rakouský kancléř ve výslužbě Christian Kern našel uplatnění u ruských železničních drah. Bývalý finský premiér Esko Aho u Sberbank nebo bývalý francouzský ministerský předseda François Fillon u petrochemického koncernu Sibur. Nekorunovaným králem západoevropských politických veteránů v Rusku je osobní přítel Putina Gerhard Schröder. Tento bývalý německý kancléř označil v minulosti Putina jako čistokrevného demokrata a sedí ve správních radách Rosněfťu, Gazpromu a plynovodu Nord Stream 2.
Přímo v Německu existuje silná proruská lobby, ve které se angažují bývalí vysocí zástupci z politiky. Například bývalý ministerský předseda Braniborska a bývalý šéf sociálních demokratů Matthias Platzek je předsedou německo-ruského fóra. Erwin Sellering, bývalý ministerský předseda spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko, vede spolek německo-ruského partnerství a v roce 2017 byl vyznamenán ruským Řádem přátelství. Pro německou politickou elitu, včetně bývalé kancléřky Angely Merkelové, tedy není Putin někdo neznámý a v minulosti bylo mnoho příležitostí s ním mluvit osobně. Navzdory osobním kontaktům a setkání na různých úrovních ale němečtí politici nebyli schopni vidět jeho záměr a zabránit zlu už v jeho počátcích. Naopak to byla právě Merkelová, která i po anexi Krymu neúnavně vyzývala k dialogu a odmítala násilí.
Odpovídající byla i reakce německé politiky na ruskou invazi na Ukrajinu. Berlín odmítl Ukrajině poslat zbraně a místo toho nabídl 5000 helem. Německo blokovalo odpojení Ruska od bankovního systému SWIFT a argumentovalo, že se jedná o plošné opatření, které postihne celou ruskou společnost a nezasáhne skutečné viníky. V médiích se objevovaly komentáře, které se zabývaly tím, že Ukrajina je definitivně ztracená, a v hlavních večerních zprávách se rozebíral katastrofální stav německé armády.
Po nepokojích v Bělorusku v roce 2020 a Kazachstánu na začátku letošního roku, kterým Moskva poskytla pomoc, posílil vliv Ruska v těchto zemích. Poslední neposlušnou zemí na cestě k obnovení ruské říše byla Ukrajina a případnou reakci Západu Moskva otestovala například při únosu irského letadla letícího z Řecka do Litvy, na jehož palubě byl běloruský blogger Raman Pratasevič. Bělorusko letadlo donutilo přistát na svém území a Pratasevič byl zatčen. Bez souhlasu a krytí Moskvy byl Lukašenkův akt státního pirátství zcela nemyslitelný. Následná slabá a nejednotná reakce Evropské unie signalizovala Rusku, které je ochotné obětovat ekonomické vztahy k Západu, že se nemusí obávat ostrých sankcí. Putinovu novému uspořádání východní Evropy a revitalizaci postsovětského prostoru zdánlivě nestálo nic v cestě.
O to překvapivější byla změna, která nastala v Německu čtvrtý den ruské invaze na Ukrajinu, který se stal pro německou politiku historickým, protože vlivem domácího i vnějšího tlaku došlo k její změně. Na ulicích Berlína v ten den demonstrovalo přes sto tisíc lidí na podporu Ukrajiny. Z Kyjeva se pravidelně hlásil prezident Zelenskyj, jehož neohrožený postoj západní politice nastavoval zrcadlo. V partnerských zemích Evropské unie rostlo znechucení z opatrného taktizování Berlína, jeho blokády přijetí rázných opatření na podporu Ukrajiny a neochoty zaujmout jasnou pozici vůči Rusku.
Pod tímto tlakem spolková vláda přehodnotila svůj postoj a 27. únor 2022 je pro poválečné Německo přelomovým, protože se rozloučilo s konceptem Ostpolitiky. Politika dialogu s autoritativními státy skončila spolu s celou řadou posvátných principů sociální demokracie a Zelených. Desetiletí platné zásady zahraniční a bezpečnostní politiky se přes noc staly minulostí a Německo změnilo své dlouhodobé politické parametry. Výsledkem je rozhodnutí, že Bundeswehr dostane jednorázově sto miliard eur k nutnému obnovení bojeschopnosti. Výdaje na obranu mají být dlouhodobě přes dvě procenta rozpočtu a Ukrajině budou poskytnuty zbraně a pomoc i přesto, že se nachází ve válce. O jak dramatickou změnu paradigmatu se jedná, si uvědomíme, když si připomeneme principy, kterých se strany současné koalice musí vzdát. Sociální demokracie SPD svých sympatií k Moskvě a odporu k zvyšování rozpočtu na obranu. Zelení prolomení zákazu vývozu zbraní do válečných oblastí a musejí přijmout eventuální odložení konečného uzavření atomových elektráren. V neposlední řadě svobodní demokraté FDP, kteří si zakládají na solidním financování, a přesto odsouhlasili další zvýšení zadlužení.
Vraťme se ještě jednou k již zmíněnému projevu Vladimira Putina v Mnichově. Na závěr poznamenal, že Rusko velice přesně vidí, jak se svět změnil, a umí dobře odhadnout, jaké jsou jeho možnosti a potenciál.
Spolkový kancléř Olaf Scholz řekl, že útok na Ukrajinu představuje začátek nové doby. Nezbývá než doufat, že usnesení německého Bundestagu je jen prvním krokem od naivity k realistické analýze vlastních možností a geopolitické situace. Na této cestě je nutné přehodnotit energetickou koncepci, obranyschopnost a obchodní vztahy s autoritářskými státy, což bude vyžadovat, aby Západ zůstal dlouhodobě jednotný, jako během studené války, a svou strategii neobětoval krátkodobým zájmům.
Z odpojení Ruska od systému SWIFT jsou vyjmuty ty bankovní instituce, které obstarávají placení ruských dodávek plynu. Rusko tak dál dostává zhruba jednu miliardu v západních měnách denně, a Západ tak i nadále financuje ruskou imperiální expanzi. Ve třech pobaltských republikách navíc žije milionová ruská menšina, která, pokud by dostala ruské pasy, podobně jako tomu bylo v Osetii nebo na Donbase, představuje bezpečnostní riziko. Ukrajina představuje precedens ale i v širším kontextu. Pokud ji Rusko ovládne a jak Evropská unie, tak Spojené státy budou jen přihlížet, je další na řadě Tchajwan. Čína chce do roku 2049, kdy bude slavit sto let od svého vzniku, dosáhnout sjednocení a Tchajwan je posledním nezávislým územím na Pekingu. Případné dobytí Ukrajiny spojené s vlažnou reakcí mezinárodního společenství by dramaticky oslabilo jeho další svobodnou existenci.
publikováno: 7. 3. 2022
