Koncept potravinové soběstačnosti je opředen mnoha mýty. Velmi často se můžeme zcela mylně dočíst, že potravinové soběstačnosti je možno docílit jen v autarkní ekonomice, která nemá žádné vztahy se zahraničím. Přitom ani FAO (Organizace pro výživu a zemědělství) potravinovou soběstačnost s uzavřenou ekonomikou nespojuje. FAO soběstačnost definuje jako rozsah, v němž může země uspokojit své potravinové potřeby z domácí produkce. Povšimněme si, že na rozdíl od často extrémně vyhrocených debat FAO soběstačnost definuje jako určité kontinuum, a nikoliv ostré polaritě ne/soběstačný.
Potravinovou soběstačnost můžeme aplikovat i na jednotlivé plodiny. Samozřejmě dává smysl o ní uvažovat jen u plodin či živočišné výroby, která je pro danou zemi realistická. Česká republika ale patří k zemím, která má předpoklady pro soběstačnost. Bohužel v řadě komodit soběstačnost klesá, někdy až k alarmujícím číslům – jako je tomu u vepřového masa či dokonce zeleniny!
Potravinová soběstačnost je navíc konceptem, který velmi silně odráží pohyby ve světové ekonomice. S nástupem neoliberální éry, která v rámci globalizace vedla k propojování ekonomik a závislosti na zahraničním obchodu, se potravinová soběstačnost ocitá v nemilosti. I na zemědělství a potraviny by měly platit zákony volného obchodu – dovézt je ze zemí, kde je vypěstují efektivněji. Existují nicméně země, které navzdory dominanci neoliberální politiky nikdy úsilí o potravinová soběstačnost neopustily, jako např. Indie.
Potravinová krize v letech 2006–2008 zvýšila o téma potravinové soběstačnosti znovu zájem, ale systematičtější a strategičtější pohled na zemědělství jako na odvětví bezpečnostního významu přináší až pandemie covidu-19 a také současný konflikt na Ukrajině. Zkrátka, i když zemědělství jako sektor tvoří ve vyspělých zemích opticky jen malý podíl na HDP, málokdo si dovolí zpochybnit zásadní význam tohoto sektoru, což se také odráží v různé podpoře, které vyspělé země, od USA po EU a Japonsko, tomuto sektoru poskytují.
Není přehnané tvrdit, že kombinace obou otřesů změní zásadním způsobem mezinárodní dělbu práce. Pandemie dobře ukázala, jak křehká je globalizace a spoléhání se na dodávky typu just-in-time. Přerušení dodavatelských řetězců, které se často budovaly desítky let, masivní zdražení kontejnerové přepravy, která stále u vzniku globalizace, vyvolaly nutnost hledat alternativy. K prvním patří zajišťování vlastní přepravy a budování skladovacích kapacit nadnárodními firmami.
UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji) již definovala několik scénářů změny mezinárodní dělby práce. Tyto scénáře zahrnují regionalizaci výroby, tedy užší sepětí a propojení v rámci regionů, nikoliv nutně převážení součástek mezi několika světadíly. Příkladem takové propojenosti a spolupráce jsou např. země ASEAN. K dalším možnostem vývoje patří důraz na lokální ekonomiku, tedy budování domácích kapacit, propojení domácí výroby a spotřeby, která může mít i neoddiskutovatelný ekologický přínos.
Je patrné, že stále více zemí si uvědomuje, že být závislý na vzdálených trzích může představovat neúměrné riziko. Znovu se tedy jako důležité téma vrací definice strategických odvětví a také angažmá státu a jeho hospodářské politiky při novém hledání obsahu ekonomické bezpečnosti. Potravinová soběstačnost do těchto úvah neodmyslitelně patří.
Potravinová soběstačnost se ale netýká „jen“ produkce, ale také jejího zpracování a uplatnění na domácím trhu. Zpracovatelské kapacity mají strategický význam, ekonomicky zvyšují přidanou hodnotu. Právě přidaná hodnota je dlouhodobý problém české ekonomiky. I v zemědělství totiž příliš často vyvážíme komoditu a dovážíme hotové výrobky. Například vyvážíme pšenici či mléko. Tyto hotové výrobky se navíc prodávají v řetězcích vlastněných zahraničními firmami. Jejich cenová politika již měla být dávno v hledáčku finanční správy.
Odbytové kanály mají velkou důležitost. Jistě tu jsou různé farmářské trhy či prodeje ze dvora. I když jsou tyto možnosti odbytu často spojovány s příjemnějším zážitkem než běžný nákup v supermarketu, jejich role je stále spíše doplňková a těžko změní poměr sil v české ekonomice. Zemědělec je zkrátka na konci řetězce, a proto je to tak často právě on, kdo nese tíhu „přizpůsobení se“ cenové politice a preferencím řetězců.
Právě z těchto důvodů se zemědělci tradičně spojovali do družstev. Družstevní tradice v českých zemích sahá až do poloviny 19. století, zejména tradice prvorepubliková je velmi silná a i dnes inspirující. Soběstačnost se zkrátka týká domácích kapacit a jejich rozvoje.
Důležitou roli samozřejmě hraje spotřebitel. Důraz na cenové slevy a akce, který se projevuje v dlouhodobém chování velké části spotřebitelů, ukazuje na problémy s kupní silou, ale i na slabou vazbu např. k danému regionu a jejich producentům. S tíživou ekonomickou situací může cena zboží převálcovat všechny ostatní úvahy, i případné reklamní a osvětové kampaně, které ale jinak tvoří součást podpory potravinové soběstačnosti.
Přesto je ale právě těžká situace vhodným momentem k podpoře místních výrobků (včetně potravin) i potravinové soběstačnosti. Odhaluje totiž dobře nezdravou závislost na zahraničním zboží a kapacitách.
Začít lze na jakékoliv úrovni. Od podpory regionálních produktů na trzích z pozice jednotlivce po podporu nákupu regionálních produktů pro školy, nemocnice či sociální ústavy u obcí, města a krajů. Důležité je umět myslet „za roh“ a i pomocí rozvoje potravinové soběstačnosti převzít zodpovědnost za tuto zemi, její půdu a krajinu.
publikováno: 14. 3. 2022
