Vlasatce jsem poprvé viděl v Praze. Do haly hotelu, kde jsem bydlel, vstoupili dva mladí cizinci s vlasy až na záda. Přešli halu a usedli za stolek v jejím vzdálenějším rohu. Zůstali tam půl hodiny sedět pod pátravými zraky ostatních zákazníků, i já jsem si je prohlížel, a pak odešli. Když míjeli shluk lidí v hale, nepromluvili, stejně jako když seděli v odlehlém rohu místnosti, ti dva ani slovo (je možné, přestože si to nepamatuji, že si mezi sebou něco šeptali, předpokládám však, že to bylo něco velmi praktického, neexpresivního).
V té zvláštní situaci, zcela veřejné, společenské, skoro bych řekl oficiální, skutečně nepotřebovali mluvit. Jejich ticho bylo striktně funkční. Slova by tu byla nadbytečná. Ti dva totiž pro komunikaci s okolím, s těmi, kdo je pozorovali, v dané situaci se svými br
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 14. 3. 2022
