Lidé mají názor, ale nemají zájem danou věc pochopit

Profilový obrázek

Martin Řezníček

Zástupce šéfredaktora zpravodajství ČT

Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti

Rozhovor s držitelem ceny Ferdinanda Peroutky 2022 Martinem Řezníčkem vedl Martin Jan Stránský.

 

MJS: Co Vás na Vaší práci nejvíc baví, a co Vás naopak nejvíc štve?

Martin Řezníček: Nejvíc mě těší mít možnost vytvářet původní zahraniční zpravodajství, mít možnost nečerpat jen z agentur a přežvýkaných materiálů, ale stále vyjíždět do zahraničí nebo natáčet s lidmi, kteří přijedou sem. V mnoha jiných veřejnoprávních médiích na Západě kvůli penězům omezují stálé štáby v zahraničí, takže jsem velmi rád, že tohle Česká televize stále ještě umožňuje. A co mě štve? Štve mě to, že v ČR zcela v rozporu s naším historickým multikulturalismem a akceptací různých etnik a náboženství jsme se dostali do takové uzavřené společnosti. Jako kdybychom existovali v rozporu s tím, co jsem říkal v první větě, tedy kdy sice máme prostor nabízet původní zahraniční zpravodajství, ale díváme se příliš na a do sebe. Jako kdyby cokoliv, co je na východ od Bohumína a na západ od Rozvadova, neexistovalo. Existuje spoustu populačně menších národů, které jsou otevřenější a hledí ven víc než my.

Myslíte si, že to souvisí s velikostí národa, nebo se zkušeností s demokracií?

To druhé asi bude důležitější faktor, neříkám že ne. Myslím, že to je velmi útlou zkušeností, která byla meziválečná dvoudekádová a potom ta velmi podivná třídekádová teď, kdy se snažíme najít své místo ve světě a často tápeme. Svět se vyvíjí velmi rychle a my jako bychom nechtěli vidět realitu kolem sebe. Na druhou stranu, rozpad globalizace také lidem přináší míru nejistoty a možná jsme svědky přirozené lidské tendence se v takové chvíli uzavírat dovnitř.

Do jaké míry to ovlivňuje digitalizace a globalizace a přehlcení informacemi? Dnes lidé možná toho vnímají víc z toho, co se děje ve světě, ale na druhou stranu jim na tom tak moc nezáleží.

Po revoluci bylo všechno nové a lidé chtěli objevovat více než jen svou hroudu. Dnes mnozí zjistili, že se tady vůbec nežije špatně a cítí, jako kdyby ten svět nepotřebovali. Možná si skrze digitální média zobnou odevšad něco a mají pocit, že tomu rozumí. Já na začátku 90. let, když jsem byl studentem na střední škole, tak jsme s kamarádem jezdili stopem po Evropě a spali jsme někdy i na veřejných záchodcích, protože jsme neměli peníze. To jsou zkušenosti, které jsou nepřenosné. Pokud někdo zůstane jenom tady na svém dvorečku a sem tam se podívá na Twitter nebo na Facebook, má realitu opravdu úplně jinou. Má jí ředěnou, destilovanou. Ale mnohým to stačí.

Vnímání reality souvisí s přemýšlením a s výukou. Jak vnímáte výuku mladých českých žurnalistů?

S fakultami, které novinářské vzdělání poskytují, jsem jen ve velmi omezeném kontaktu. Sem tam mě pozvou na nějakou debatu. Mám pocit, že se to od toho od té 2. poloviny 90. let příliš nezměnilo. Je to příliš jednosměrné, taková rakousko-uherská rákoska, která směřuje od učitele k žákovi, místo toho, aby pomyslnou rákosku měl žák na učitele a kladl mu nepříjemné otázky. Je určitě bezvadné vědět, kdo psal do Národních listů, ale pokud novináře neučíme, jak poznat dezinformace, jak obecně pracovat s informacemi, pokud je dostatečně nenutíme samostatně kriticky myslet, tak ztrácíme generaci, která bude vychovávat své děti a dekády dopředu se nic nezmění. Je příliš velký důraz kladen na teorii a příliš malý na praxi. Zároveň si nejsem jistý, jestli je nutné studovat novinařinu 5 let. Vždy jsem říkal lidem, kteří přicházeli k nám do České televize, že ti nejlepší novináři jsou ti, kteří to nevystudovali, tedy ti, kteří mají nějaký odborný základ. Humanitní, právní, ekonomický, jakýkoliv, ale novinářské řemeslo se dokážou doučit ex post, kdežto naopak to moc nefunguje.

Připadá mi, že i když někteří mladí novináři dokáží klást správné otázky, že nedovedou psát. Zeptat se je přeci jen jednodušší než o tom něco napsat.

Máte pravdu. Když si člověk čte články, je často vidět, že jsou šité horkou jehlou. Když s některými mladými novináři mluvím, vidím, že jejich rozptyl vědomostní je velmi úzký na zrovna tu oblast, kterou pokrývají, na tu jednu otázku dne. Aby si dokázali vzpomenout, že před 20 lety ten a ten politik řekl něco podobného, a proto např. francouzská pozice je taková a taková, to je samozřejmě trochu těžší.

Když se při naší redakční radě dohodneme, že náš redaktor napíše článek o určitém tématu, zjistil jsem, že často začne psát, aniž by zjistil, co o tématu napsal někdo jiný, jak to vypadá jinde ve světě atd.

U spousty lidí obecně, nejenom v novinařině v Česku vidím ambici jen v jednom směru, nikoliv ambici tu, že by chtěli ukázat nejlepší práci svým nadřízeným a zároveň čtenářům, ale ambici v tom, že chtějí dosáhnout co nejvyššího postavení v rámci nějaké společnosti. Když jste v USA na stáži a děláte tam půl roku zadarmo, makáte tak, aby si Vás někdo všiml a dal Vám práci. Tohle u nás úplně nefunguje, ambice je omezená, lidé se dostanou k zajímavé a důležité práci hrozně rychle. A druhá věc, která s tím souvisí, je, že nevím, jestli je dostatečný tlak ze strany čtenářů.

Kdybyste mohl rozhodovat o rozpočtu a plánování médií, jaké jsou základní kroky/změny, které byste zavedl? Potřebujeme tolik rozhlasových stanic, když USA má jednu a Anglie 3? Potřebujeme mít moloch České televize a Český rozhlas?

Kvalita je více než kvantita. Co se ČRo týče, je dle mého příliš rozkročený úplně zbytečně, dalo by se soustředit na několik velkých okruhů jako má třeba BBC s regionálními mutacemi. Co se týče ČT, nám se trošku zvrhla debata o kontrole těchto médií na to, jestli veřejnoprávní média mají vůbec existovat, nebo ne. Je to vlastně stejné jako debata o EU. Unie je dle mého nezastupitelná, musí existovat, jen si musíme klást otázku jak. Televize i rozhlas potřebují racionální a efektivní kontrolu, a ne naprosto iracionální debaty o nedůležitých maličkostech. Když jsou radní ČTK donekonečna schopní se bavit o proplácení a neproplácení cesťáku jednoho z členů, kdy jim zbývá čas na to, aby se bavili o tom, zda médium funguje správně? Ať je debata věcná a tvrdá, ať to dělají lidé, kteří k tomu mají co říct a kteří tam nepřichází jen jako prodloužená ruka politiků s nějakou agendou. V této zemi je strašně málo mediálních odborníků, kteří by těmto molochům rozuměli, není to jednoduché. Já jsem sice zaměstnancem ČT déle než 15 let, podílím se na zpravodajství, které znám skrz na skrz, ale do zbytku vidím jen velmi omezeně. Lidí, kteří veřejnoprávním médiím rozumí, je málo, ale jsou.

Neměly by dozorčí orgány státní televize a rozhlasu být zcela nezávislé na politice? A je vůbec možné, aby veřejnoprávní média byla financována zcela veřejností?

Otevřel jste tu téma, která jen dokládá legitimnost té otázky. Já jsem nezaznamenal v českých médiích debatu o tom, jestli by ČT měla být financována jiným způsobem, aniž by ten, kdo byl s touto agendou dosazen, byl veden snahou to médium oslabit nebo zničit. Myslím si, že koncesionářský poplatek je jistá forma daně. Existují ale i jiné způsoby financování. Například ve Finsku, kde tamní televize je financována ze státního rozpočtu, ale jsou jasně daná pravidla toho, kam může stát zajít, a jakou editoriální nezávislost musí médiu dopřát. Obávám se, že v nevyspělé demokracii, jako je ta naše, se debata zvrhne v to, že první rok bude mít televize stejný/podobný rozpočet, jako má letos, ale další rok se to začne snižovat. Bude to neuvěřitelně silný bič v rukou politiků, aby se médium chovalo poslušně, jinak nedostane dostatečné peníze. Pokud nepostavíme finskou hráz mezi státem a médii, tak to nikdy fungovat nebude. Já si myslím, že u nás tato možnost neexistuje.

Do jaké míry slouží u nás veřejnoprávní média jako hlídací pes?

V Česku téměř vymírá poctivá, investigativní žurnalistika, kterou známe na Západ od nás a která je hrozně náročná. Musíte někomu dát dva, tři týdny na to, aby se hrabal v archivech, knihovnách, natáčel rozhovory a scházel se s různými lidmi, a nakonec z toho může být několika minutová reportáž, která třeba dokáže položit vládu, když se jedná o něco nekalého. Vy na to ale musíte dát novinářům ten prostor. U nás na to možná i kvůli penězům prostoru moc není, nemají na to poté tolik času. Za investigativní se pak někdy vydává něco, co je jenom natažená reportáž, je tam i zásadní rozdíl formátu a hloubky. V Česku toto pořádně nefunguje a je to strašná škoda.

Do jaké míry reflektuje žurnalistika schopnost společnosti přemýšlet? Má se žurnalistika snažit společnost někam vést, být příkladem? Máme tu novinařinu, kterou si zasloužíme?

Novináři by měli být schopní zpracovat téma tak o dva stupínky výš než člověk, který to poté konzumuje, rád bych, aby novinařina společnost svým způsobem provokovala a nutila ji přemýšlet. Jakmile se žurnalisti dostanou pod úroveň čtenáře a ten z produktu vycítí novinářovu omezenost, tak je to špatně. Je náročné tvořit reportáže, které pochopí konzument s omezenějším rozhledem, ale které zároveň neurazí člověka, jenž tématu rozumí víc než onen novinář. Vidím kolem sebe špičkové novináře, kteří fungují v ČT i jinde, ale vidím i ty, kteří to vidí jen jako obyčejné povolání.

15 let ode dneška, jak si myslíte, že bude vypadat novinařina v Evropě celkově?

Trend nasvědčuje tomu, že nedojde k atomizaci, ba naopak, že se vše bude slučovat do velkých domů. Na druhou stranu si myslím, že tu bude snaha dělat novinařinu poctivou, ne nutně závislou na vlastnících a jejich obchodních zájmech, ale nejsem si jistý, do jaké míry po tom bude poptávka. Možná bude mezi některými staromilci nabídka, ale nevím, do jaké míry dokáží za 10-15 let společnost ovlivňovat. Spíš bych si troufl tvrdit, že to budou právě ty velké domy, které budou vlastnit média napříč Evropou. Bude se jednat o žurnalistiku šitou příjemcům kulturně na míru jen minimálně, spíše agenturní. Může to vést i k tomu, že lidé budou mít silný názor, ale už ne nutně zájem danou věc plně pochopit. Poctivá novinařina nezahyne, jen je otázka, jaký bude mít vliv.

Budou lidé vědět, kdo byl Ferdinand Peroutka a jaký měl význam, anebo se spíše budou zajímat o cenu, která jim pomůže v práci?

Nemůžu odpovědět na to první, ale bohužel souhlasím s tím druhým. U studentů např. na Masarykově univerzitě v Brně, na Fakultě sociálních studií, kde jsem vedl semináře pro americké i české studenty, jsem viděl upřímnou snahu být co nejlepším novinářem. Ale nevím, jestli to platí u většiny. Nevím, jestli to byla většina mezi námi, i když si myslím, že v polovině 90. let asi spíš ano. Obávám se, že pro mnohé začínající novináře je dnes rychlý výtah k funkci nebo postavení důležitější než schody, po kterých by mohly krok po krok stoupat sice pomaleji, ale jednou třeba výš a v lepší kondici.

Co byste si přál pro naši zem?

Já bych byl strašně rád, kdyby Česko přestalo spát, otevřelo oči a začalo se dívat kolem sebe. Když jsme v roce 2018 k 100. výročí vzniku Československa dělali rozhovor s Madeleine Albright ve Washingtonu, zmínila jednu krásnou věc, která jí podle mě ležela na srdci. Že by si Češi měli konečně uvědomit, co vlastně chtějí a pak na tom tvrdě pracovat. Kdyby se kolem sebe rozhlédli, zjistili by podle mého, že je svět daleko barevnější, než si myslí. Zvládli by ho vnímat skrze různé historické, kulturní, etnické proudy, které se v zemích mísí. Obávám se, že trend je se spíš uzavírat se do ulit, do nor, protože je to pohodlnější než čelit nejistotě, kdybychom z nich vylezli. Přílišné uspokojení, strach z neznáma stojí u Čechů za jejich xenofobií. A přitom jsem přesvědčen, že tato země má mnohem na víc, jen to zatím nezvládla ukázat.

 

publikováno: 11. 4. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Rusáctví je vražda

Měnící se pohled na nedávnou minulost. České Budějovice rozhodly o odstranění jména Valentiny Těreškovové ze seznamu …

Právní stát musí být srozumitelný

S profesorem Janem Kyselou hovořil o mezích (nejen) české ústavy Ivan Štern. Byla by jiná …

Zpívejme – je válka

Hudba posiluje pocit sounáležitosti, zbavuje strachu, ale také vytváří jasně oddělené fronty. V ukrajinském konfliktu se …

Kapitalismus a komunismus jsou blíženci

Celá desetiletí jsme spojovali kapitalismus s demokracií. Po roce 1989 jsme se přesvědčovali, že demokracie z kapitalismu …

Dilema poustevníka, který už nechtěl snášet stát

K následující příhodě zatím nedošlo. Je ale docela dobře možné, že díky rozvoji technologií byste …

Meda Mládková nabídla mainstream pro „naše lidi“. Jinak v Evropě vyklízíme pozice

Co zůstalo po smrti sběratelky Medy Mládkové? Čím je její sbírka originální a čím Museum Kampa? …

Válka a rozhořčení

Světoznámý německý filozof Jürgen Habermas se na konci dubna v deníku Süddeutsche Zeitung vyjádřil k postojům Západu …

Smích za oponou totality – přejde

Výprava do komunistického skanzenu 50. let pro mladé blouznivé levičáčky může být docela vítaným zpestřením …