Meda Mládková nabídla mainstream pro „naše lidi“. Jinak v Evropě vyklízíme pozice

Marek Pokorný

Kunsthistorik

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

Co zůstalo po smrti sběratelky Medy Mládkové? Čím je její sbírka originální a čím Museum Kampa? Jak fungují galerie v Praze a proč není Praha součástí evropského galerijního provozu? Rozhovor s Markem Pokorným, kunsthistorikem, ředitelem Galerie PLATO a členem Rady Českého rozhlasu.

P. Fischer: Smrt Medy Mládkové ukončila jednu velkou porevoluční etapu rozvoje galerijní krajiny Prahy. S odstupem se už asi dá říct, co tato uznávaná dáma vybudovala? Čím je dnes Museum Kampa?

M. Pokorný: V době, kdy Muzeum Kampa vznikalo, jsem se netajil jistou mírou skepse. Zdálo se mi tehdy, že daleko výhodnější pro pozici českého umění v globalizujícím se světě by byl pokus o institucionalizaci sbírky v USA. Zázemí, které by tak vzniklo, mohlo snad daleko efektivněji podržet pozornost mezinárodní scény u specifičnosti cesty, kterou se z různých důvodů vydalo umění ve střední Evropě po druhé světové válce. Nakonec – a byl to asi realističtější odhad – se podařilo zakotvit Museum Kampa, sbírky Medy Mládkové a samozřejmě její osobní příběh v Praze. Muzeum tak patří k pevným orientačním bodům hlavně pro „naše lidi“, kteří rádi chodí na výstavy moderního umění. Jeho mainstreamová nabídka, což není hodnotící soud, ale zjednodušený popis dramaturgie, a další programy včetně letní scény či využití Werichovy vily, bývají divácky vstřícné a zároveň profesionálně připravené.

Tím, jak dlouhodobě mizí z povědomí publika Národní galerie jako referenční bod, hraje právě například Museum Kampa stále větší roli. Podobně jako DOX nebo teď nově otevřená Kunsthalle Praha, abych uvedl tři největší soukromé projekty. Už jsme všichni zapomněli, že za velkými, odborně přínosnými a zároveň na zážitek orientovanými výstavami se kdysi chodívalo na Pražský hrad – do Belvedéru, Jízdárny Pražského hradu či Císařské konírny. Nebo že v Husově ulici fungovala Galerie Středočeského kraje. Museum Kampa všechny tyhle vlny přestálo.

Hodnotu stálé sbírky paní Medy ohodnotí kunsthistorici, co si na ní nejvíce ceníte vy? V čem je výjimečná? Dá se to nějak rozvíjet, nebo nadace MM bude muset pokračovat v tom, co se dělalo doposud?

Z mého pohledu tkví význam sbírky především ve specifické kombinaci velkých souborů vybraných osobností českého umění, jako je František Kupka, Otto Guttfreund a Jiří Kolář, s dobře vybraným zastoupením děl umělců a umělkyň debutujících v průběhu padesátých a šedesátých let minulého století. O sbírkové strategii muzea toho moc nevím, ale pořád je tady ještě co promýšlet a ukazovat a doplňovat, takže se muzeum zatím pohybuje spíše v soustředných kruzích. Je to patrné i na výstavní dramaturgii, která nachází oporu ve sbírkách a průběžně podniká výlety typu Adolf Born, Josef Lada a Jiří Šalamoun či naopak do globálnějších poloh, jejichž popularitu zaručuje buď obecný konsensus (Yoko Ono), anebo zájem médií a životní styl (Helmut Newton).

Meda Mládková si často stěžovala, že zatímco v cizině ji uznávají, v Česku jí házejí klacky pod nohy. Chovají se politici dnes k novým galerijním projektům už jinak?

Myslím, že to je tak trochu součást legendy. Naopak tady bylo spoustu lidí, kteří s budováním Musea Kampa intenzivně pomáhali. Na rozdíl od jiných projektů, které skončily ve slepé uličce. Vznikla tady od roku 1989 nějaká veřejná instituce pro výtvarné umění s výjimkou PLATO v Ostravě? Galerie Rudolfinum je součástí České filharmonie, takže ji dávám do závorky. Postavila se nějaká nová budova s výjimkou depozitářů? Plzeň přešlapuje na místě, v Olomouci jsme pořád na startovní čáře, ostravské muzeum nemá odpovídající prostory pro sbírkovou expozici atd. Až se postaví koncertní sály v Brně, Ostravě a Praze, dojde třeba i na galerie. Pozdě. V Polsku mají vedle dálnic fakticky hotovou i kulturní infrastrukturu. A na tom nic nemění ani politicky motivovaná smršť výměn liberálně orientovaných ředitelů a ředitelek za politicky exponované konzervativce.

V Praze čerstvě vznikl nový galerijní prostor Kunsthalle, je tu galerie DOX, zaměřená na současné umění, je to pro Museum Kampa Medy Mládkové konkurence? V čem?

Myslím, že spíš pocítíme určitý typ synergie. Odhaduji, že se tyto tři soukromé instituce budou dramaturgicky doplňovat a vytvoří jakousi paralelní strukturu k veřejným muzeím umění.

Jak v tomto prostředí odstínit Národní galerii a její Veletržní palác, který má ve srovnání s Museem Kampa ležícím v centru dost nevýhodnou polohu?

Není důvod odstínit ani Národní galerii, ani Veletržní palác. Je důležité se k budoucnosti Národní galerii postavit čelem a Veletržní palác dobře zrekonstruovat a vlastně dodělat. V roce 1995, kdy byl tento největší objekt Národní galerie v Praze otevřen veřejnosti, nebyl vlastně hotov. Kvůli inflaci na to nestačil schválený rozpočet a vláda ho tehdy odmítla navýšit. Kvůli nesouhlasu s uvedením Veletržního paláce do provozu tehdy odvolal generální ředitel Národní galerie v Praze Martin Zlatohlávek ředitele sbírky moderního umění Jiřího Ševčíka. Jedna z řady tragédií v pražské Národní galerii. A vůbec, použité technologie byly už tehdy zastaralé. A když se podíváte na to, jak na specializovaných mapách vypadá palác, tak se zdá, že je to malá energetická černá díra. Ale pozitivnější výhled – asi bych při plánování rozvoje města zohlednil alternativní trasu z Hradu přes Letnou, kde by klidně mohla být, trochu ironicky, na místě Stalinova pomníku galerie se Slovanskou epopejí, a víc bych akcentoval nabídku dvou tamních muzeí – technického a zemědělského – a navedl tak lidi k Veletržnímu paláci i odjinud. On má silnou gravitaci sám o sobě. Jen s ní nikdo nepracuje. Pokud se navíc uskuteční stavba koncertního sálu na Vltavské, může se situace podstatně změnit k lepšímu.

Praha je velkoměsto, jediné v Česku, i těch moderních galerií by se tu mělo „uživit“ víc, ale své galerie nedokáže město propagovat tak efektivně jako třeba Vídeň. Jak se to dá změnit?

Kromě nesrovnatelného finančního zázemí jsme pořád u toho, že chybí jasně formulovaná a uskutečňovaná politická podpora veřejného kulturního sektoru, ale také absentuje koordinace a dohoda města s ministerstvem kultury, což by mohlo klidně zahrnout i soukromé instituce. No a pak by to chtělo zapracovat na strategických vizích města a jednotlivých institucí. Například Praze chybí velkorysá expozice věnovaná historii a kultuře města. Takže zrovna teď ani není moc co propagovat.

Meda Mládková na rozdíl od konkurence budovala spíše českou, nikoli mezinárodní či evropskou instituci. Může být Praha vůbec součástí evropského galerijního dění? Co je k tomu potřeba změnit?

Například Kunsthalle Praha má díky svým zdrojům nejen ambice, ale také velkou šanci se jím stát. A Galerie Hlavního města Prahy či Národní galerie v Praze mohou být evropskými hráči také. Pokud se nebudou srovnávat s Vídní, ale s Varšavou, Lodží, Tallinem či Lublaní. Jak ale chceme být součástí evropského dění, když nedokážeme ani opravit náš pavilon na Benátském bienále? To je mezinárodní ostuda, jejíž dosah si z odpovědných činitelů asi nikdo neuvědomuje. Oficiální vyjádření jsem nikde nezaznamenal. Jediné zavřené pavilony jsou letos ruský a česko-slovenský. Ten první kvůli válce. Ten druhý… A tak nějak potichu po šedesáti letech vyšumělo i Mezinárodní bienále grafického designu v Brně, na němž vyrostlo několik generací tvůrců z celého světa a které mělo donedávna pevnou mezinárodní pozici. Současné vedení Moravské galerie v Brně se na něj úplně a hanebně vykašlalo. Prostě vyklízíme pozice. Takže bych začal odklízením trosek a stavěním základů.

publikováno: 9. 5. 2022

Datum publikace:
9. 5. 2022
Autor článku:
Marek Pokorný

NEJNOVĚJŠÍ články


Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …

Rok v kůži prezidenta

Rok s prezidentem Petrem Pavlem se probírá ze všech stran: domácí, zahraniční politika, provoz Hradu, lobbistické …

Česká korespondenční ostuda

Boj proti korespondenční volbě v Česku je účelový, stejně jako argumenty odpůrců: takové volby prý nejsou …

Putinův poker – třetí kolo

Jak se válka na Ukrajině po dvou letech jeví britským očím? Co považuje Británie za …

Beneš ambiciózní, pracovitý, sebestředný

1. panel konference o E. B. První diskusní panel konference Přítomnosti o E. Benešovi, která proběhla v Topičově …