Válka a rozhořčení

Světoznámý německý filozof Jürgen Habermas se na konci dubna v deníku Süddeutsche Zeitung vyjádřil k postojům Západu a Německa k válce na Ukrajině i ke kritice opatrného postoje německého kancléře Olafa Scholze. Přinášíme ukázky z jeho textu.

(…)

V Německu se rozhořela ostrá, médii podněcovaná debata o typu a rozsahu vojenské pomoci, kterou by Německo mělo poskytnout Ukrajině. Požadavky na pomoc přicházející z napadené Ukrajiny, která bez váhání přetavila politické přehmaty a chybnou politiku bývalých německých vlád v morální obvinění, jsou stejně pochopitelné jako emoce, empatie a potřeba pomoci. Přesto mi vadí sebejistota, s níž se morálně rozhořčení pouštějí do obviňování zdrženlivé spolkové vlády.

V rozhovoru pro zpravodajský časopis Der Spiegel shrnul kancléř svou politiku do jediné věty: „Čelíme všemi možnými prostředky strašlivému utrpení, které Rusko způsobuje Ukrajině, aniž bychom vyvolali nekontrolovatelnou eskalaci, která by způsobila nezměrné utrpení na celém kontinentu, možná i na celém světě.“ Vzhledem k tomu, že Západ učinil rozhodnutí nezasahovat do konfliktu jako válčící strana, existuje práh rizika, který vylučuje bezuzdné zapojení do vyzbrojování Ukrajiny. Tento práh rizika se opět dostal do centra pozornosti v důsledku solidarity, kterou projevila německá vláda se spojenci na setkání na základně Ramstein, a v důsledku opětovné hrozby ruského ministra zahraničí o možné jaderné eskalaci. Ti, kdo tento práh ignorují a nadále k němu agresivně tlačí německého kancléře, buď přehlédli, nebo nepochopili dilema, do něhož tato válka Západ uvrhla – Západ si svým morálně podloženým rozhodnutím nestát se účastníkem této války svázal ruce.

(…)

Na jedné straně jsme se během studené války poučili, že válku proti jaderné mocnosti již nelze „vyhrát“. (…) Jaderná hrozba znamená, že ohrožená strana, ať už jadernými zbraněmi disponuje, nebo ne, nemůže neúnosnou destrukci ukončit vítězstvím, ale v nejlepším případě kompromisem, který oběma stranám umožní zachovat si tvář. Ani jedna strana není nucena přijmout porážku či opustit bojiště jako „poražený“.

Jednání o příměří, která probíhají souběžně s boji, jsou výrazem tohoto poznání; umožňují prozatím reciproční pohled na nepřítele jako na možného partnera jednání. Potenciál ruské hrozby závisí na tom, zda Západ uvěří, že Putin je schopen nasadit zbraně hromadného ničení. CIA skutečně varuje před nebezpečím použití „taktických“ jaderných zbraní (zbraní, které byly vyvinuty zřejmě jen proto, aby umožnily jaderným mocnostem vést proti sobě válku). To dává ruské straně asymetrickou výhodu vůči NATO, které se kvůli apokalyptickému rozsahu potenciální světové války – za účasti čtyř jaderných mocností – nechce stát účastníkem konfliktu.

Nyní je to Putin, kdo rozhoduje, kdy Západ překročí hranici vymezenou mezinárodním právem – už dnes formálně považuje vojenskou podporu Ukrajiny ze strany Západu za účast ve válce. (…) Západ, který drastickými sankcemi, jež zavedl na počátku, nenechal nikoho na pochybách o své faktické účasti v konfliktu, musí proto pečlivě zvážit každý další stupeň vojenské podpory, aby zjistil, zda by mohl překročit neurčitou hranici formálního vstupu do války – neurčitou, neboť závisí na Putinově definici.

Na druhé straně se Západ – a Rusko to dobře ví – nemůže nechat neustále vydírat. Kdyby spojenci ponechali Ukrajinu jejímu osudu, nebyl by to jen skandál z politicko-morálního hlediska, ale bylo by to i v rozporu se zájmy Západu. Protože pak by musel být připraven hrát ruskou ruletu v Gruzii nebo Moldavsku a v dalších zemích.

(…)

Rozhodnutí vyhnout se účasti ve válce neznamená, že Západ ponechá Ukrajinu jejímu boji až do okamžiku bezprostředního vstupu do války. Dodávky zbraní mohou mít jednoznačně pozitivní vliv na průběh války. Není však formou zbožného sebeklamu sázet na ukrajinské vítězství nad vražednou formou ruské války, aniž bychom se sami chopili zbraní? Válečnická rétorika neodpovídá tribuně, z níž je pronášena.

(…)

Dilema Západu spočívá v tom, že Putinovi, který může akceptovat jadernou eskalaci, naznačí, že trvá na integritě hranic v Evropě, a to pouze tím, že poskytne Ukrajině, která zůstává na bezpečné straně červené linie vymezující zapojení do ozbrojeného konfliktu, limitovanou vojenskou podporu.

(…)

Převládající obraz odhodlaného revizionisty Putina vyžaduje přinejmenším konfrontaci s racionálním odhadem jeho zájmů. I když Putin považuje rozpad SSSR za obrovskou chybu, obraz excentrického vizionáře, který – s požehnáním pravoslavné církve a pod vlivem autoritářského ideologa Dugina – považuje postupné obnovení ruského impéria za své životní politické dílo, může stěží odrážet celou pravdu o jeho charakteru. Takové prognózy jsou však základem pro rozšířený předpoklad, že Putinovy agresivní záměry sahají za hranice Ukrajiny, do Gruzie a Moldavie a možná i do členských států NATO v Pobaltí. Obraz pomateného vládce toužícího vrátit čas stojí proti životopisu společenského vzestupu vypočítavého hledače moci vycvičeného KGB, jehož znepokojení z politických protestů ve stále liberálněji smýšlejících kruzích v jeho vlastní zemi posílil obrat Ukrajiny k Západu a politické hnutí odporu v Bělorusku. Z tohoto pohledu bychom jeho opakovanou agresi nejlépe chápali jako frustrovanou reakci na odmítnutí Západu vést jednání o Putinově geopolitickém programu.

(…)

Jak si tedy vysvětlit vyhrocenou debatu, která se rozpoutala kolem politiky – opakovaně potvrzené kancléřem Scholzem – solidarity s Ukrajinou v souladu s německými partnery v EU a NATO? Mladší členové naší společnosti, vychovávaní k citlivosti v normativních otázkách, neskrývají emoce a nejhlasitěji požadují důraznější podporu Ukrajiny. Působí to dojmem, že je nová válečná realita vytrhla z pacifistických iluzí (viz ministryně zahraničí Baerbocková).

(…)

Tím jsme se dostali k jádru konfliktu mezi těmi, kteří se důrazně vrhli na vlastní perspektivu národa bojujícího za svou svobodu, volnost a život – a těmi, kteří si ze zkušeností studené války odnesli jiné poučení a mentalitu. Jedna skupina se na válku dívá jen optikou vítězství a porážky, ti druzí vědí, že válku proti jaderné mocnosti nelze „vyhrát“.

Tento rozdíl je zřejmý, porovnáme-li obdivovaný hrdinský odpor a ochotu k obětem, kterou projevilo ukrajinské obyvatelstvo, s tím, co by se dalo očekávat od „našeho“ západoevropského obyvatelstva. Do obdivu k Ukrajině se mísí údiv nad jistotou vítězství a odvahou vojáků a rekrutů všech věkových kategorií, odhodlaných bránit svou vlast před vojensky silnějším nepřítelem. My na Západě se naopak spoléháme na profesionální vojáky, které si platíme, abychom se v případě, že taková situace nastane, nemuseli sami chopit zbraně.

Tato postheroická mentalita se mohla v západní Evropě rozvinout ve 2. polovině 20. století pod jaderným deštníkem USA. Mezi politickými elitami a drtivou většinou obyvatelstva se prosadil názor, že mezinárodní konflikty lze řešit jen diplomatickou cestou a sankcemi – a že v případě vypuknutí vojenského konfliktu je třeba válku co nejrychleji urovnat, neboť vítězství/porážka již nejsou možné. Jak to vyjádřil Alexander Kluge: „Válka nás může naučit pouze uzavírat mír.“

(…)

Po Buči se rozšířily výzvy k předání Putina do Haagu. Toto volání svědčí o samozřejmosti normativních standardů, které jsme si zvykli uplatňovat v mezinárodních vztazích – tedy o skutečném rozsahu posunu odpovídajících očekávání a humanitárního cítění lidí. Ve svém věku ale nemohu popřít jistý údiv: Jak převrácená musí být půda naší politické kultury, norem a hodnotových orientací, z nichž žijí naše děti a vnuci, jestliže i konzervativní tisk volá po prokurátorech Mezinárodního trestního soudu, který dosud neuznalo ani Rusko a Čína, ba ani USA? Bohužel i takové skutečnosti odhalují dutě znějící základy vášnivého ztotožnění se se stále křečovitějšími morálními obviněními německé zdrženlivosti. Ne že by si válečný zločinec Putin nezasloužil být postaven před soud, ale stále má v Radě bezpečnosti OSN právo veta a může odpůrcům dál vyhrožovat jadernou válkou. O ukončení války nebo alespoň o příměří je s ním třeba ještě jednat. Nevidím přesvědčivé zdůvodnění požadavků na politiku, která by – navzdory nesnesitelnému utrpení obětí – de facto ohrozila dobře odůvodněné rozhodnutí vyhnout se účasti v této válce.

(…)

Toto poznání vrhá střízlivější světlo i na konverzi bývalých pacifistů… Neproměnili se v realisty, spíše překypují idealismem. Není náhodou, že autory „přelomu“ jsou levičáci a liberálové, kteří – tváří v tvář drasticky změněné mezinárodní konstelaci – chtějí vážně jednat v reakci na opožděné poznání: totiž že Evropská unie, která nechce, aby její společenský a politický život byl destabilizován, získá potřebnou politickou akceschopnost pouze tehdy, pokud se dokáže postavit na vlastní nohy i vojensky. Znovuzvolení Macrona ve Francii poskytuje úlevu. Nejprve však musíme najít východisko z našeho dilematu. Tato naděje se odráží v opatrné formulaci cíle, že Ukrajina „nesmí prohrát“ tuto válku.


Text vyšel na serveru Süddeutsche Zeitung 28. dubna 2022. Překlad redakce.

publikováno: 9. 5. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Rusáctví je vražda

Měnící se pohled na nedávnou minulost. České Budějovice rozhodly o odstranění jména Valentiny Těreškovové ze seznamu …

Právní stát musí být srozumitelný

S profesorem Janem Kyselou hovořil o mezích (nejen) české ústavy Ivan Štern. Byla by jiná …

Zpívejme – je válka

Hudba posiluje pocit sounáležitosti, zbavuje strachu, ale také vytváří jasně oddělené fronty. V ukrajinském konfliktu se …

Kapitalismus a komunismus jsou blíženci

Celá desetiletí jsme spojovali kapitalismus s demokracií. Po roce 1989 jsme se přesvědčovali, že demokracie z kapitalismu …

Dilema poustevníka, který už nechtěl snášet stát

K následující příhodě zatím nedošlo. Je ale docela dobře možné, že díky rozvoji technologií byste …

Meda Mládková nabídla mainstream pro „naše lidi“. Jinak v Evropě vyklízíme pozice

Co zůstalo po smrti sběratelky Medy Mládkové? Čím je její sbírka originální a čím Museum Kampa? …

Válka a rozhořčení

Světoznámý německý filozof Jürgen Habermas se na konci dubna v deníku Süddeutsche Zeitung vyjádřil k postojům Západu …

Smích za oponou totality – přejde

Výprava do komunistického skanzenu 50. let pro mladé blouznivé levičáčky může být docela vítaným zpestřením …