S překladatelem Benoitem Meunierem (mj. přeložil do francouzštiny Haškova Švejka), který žije už dlouhou dobu v Praze: O Cizinci Alberta Camuse, který vyšel právě před osmdesáti lety. Jak moc a proč se dnes čte a kde Camus čerpal inspiraci?
Petr Fischer: Minulý týden uplynulo 80 let od vydání románu Cizinec Alberta Camuse. Je to ve Francii stále populární kniha?
Benoit Meunier: Myslím, že stále je, ale konkrétní či aktuální čísla prodejů bohužel nemám. Každopádně Cizinec patří spolu s Exupéryho Malým princem k největším francouzským bestsellerům, prodaly se ho miliony kusů v paperbackových vydáních. (zdroj)
V Česku je Cizinec povinnou četbou k maturitě, moc oblíbená ta kniha ale není, protože není interpretačně průhledná, na rozdíl třeba od Rollandova Petra a Lucie, který se zase vůbec nečte ve Francii. Jak moc se probírá Cizinec ve francouzských školách?
Povinná četba k maturitě se ve Francii sice mění každý rok, ale ano, Cizinec zůstává jednou z nejstudovanějších knih ve francouzských školách (zdroj). Ve Francii se ale naopak Cizinec čte jako celkem přístupné dílo, zejména kvůli jednoduchému jazyku (krátké věty, nepřítomnost passé simple atd.), což ale neznamená, že výklad tohoto románu je podobně jednoduchý. Jinak máte pravdu, Petr a Lucie Romana Rollanda patří k edičním záhadám: ve Francii je to naprosto neznámá kniha. Pracuje tu zřejmě jakási „kulturní entropie“: nikdy nevíte jistě, co se s dílem stane v novém kulturním kontextu. Ale světové bestsellery samozřejmě existují, a Cizinec je jedním z nich.
Camus tedy ve francouzské společnosti pořád nějak rezonuje, platilo to i během covidových lockdownů, kdy se v ČR, ale i v Německu či Itálii připomínal jeho Mor jako kniha víceméně vizionářská?
Pokud si dobře pamatuji, četl jsem někde, že za lockdownu se prodeje Moru dostaly do rekordních čísel (zdroj). O Cizinci tato čísla nemám, ale pochybuji, že se jeho prodeje snížily. Z českého pohledu může být zajímavé, že nedávno znovu vyšel francouzský překlad Bilé nemoci Karla Čapka, což je také vizionářská kniha, i když téma je v ní spíše politické.
V debatě na sociálních sítích jste naznačil, že Albert Camus se v Cizinci inspiroval stejnojmennou Baudelairovou básní v próze. Mohl byste to přiblížit i našim čtenářům?
Cizinec, Charles Baudelaire: Malé básně v próze, přeložil Hanuš Jelínek
„Koho miluješ nejvíce, záhadný muži, rci? Otce, matku, sestru či bratra?”
„Nemám ni otce, ni matku, ni sestru, ni bratra.”
„Přátele?”
„Užíváte tu slova, jehož smysl mi zůstal až podnes neznámý.”
„Vlast?”
„Nevím, pod kterým stupněm šířky leží.”
„Krásu?”
„Rád bych ji miloval, bohyni a nesmrtelnou.”
„Zlato?”
“Nenávidím je, jako vy nenávidíte boha.”
„Eh, co tedy miluješ, zvláštní cizinče?”
„Miluji oblaka… oblaka, jež táhnou… tamhle… ta zázračná oblaka!”
Byla to pouhá má intuice, ale pochybuji, že Camus tuto Baudelairovu báseň nečetl. Jeho román se mi jeví jako praktické uplatnění a rozvinutí Baudelairovy myšlenky: píše o člověku, který do společnosti nepatří, protože odmítá přijímat její hodnoty a city projevuje jen ve vztahu ke kosmu či přírodě, tedy k amorálním jevům. Nelze v tom nevidět podobnost obou děl (tedy kromě názvu, samozřejmě). V Camusově románu se pak ukazuje, že společnost se takového člověka chce raději zbavit: společnost přece touží po řádu, po smyslu, po hodnotách, po citech a soucitu. V tomto smyslu není pro mne Cizinec ani tak knihou o absurditě existence jako spíše naopak o významu, který se existenci vnucuje, i když to možná vyjde trochu nastejno.
Postoj Baudelairova cizince je de facto postromantický: ještě nese v sobě onen lhostejný, zklamaný postoj, který vedl romantické hrdiny k absurdním činům a tragickým osudům. Možná, že bychom tedy mohli číst Camusův román jako vzdálenou proměnu romantického archetypu, který najdeme u lorda Byrona či u Lermontova. Ale s jedním rozdílem: Camusův hrdina se nezklamal, protože nikdy nemiloval. Byl cizincem od samého začátku. Nechtěl bych ale redukovat zdroje Cizince na tuto báseň od Baudelaira. Postavu cizince lze určitě pochopit v širším kontextu a spojit i s jinými postavami z románů jiných evropských autorů.
Alžírský spisovatel Kámel Daúd napsal před šesti lety postkoloniální rozpravu s Camusovým hrdinou. Kniha se jmenuje Mersault. Prošetření. Vypráví se tu příběh bratra Araba, kterého Mersault v Camusově románu zabil. Jak je takové přepisování či dopisování kultovní literatury ve Francii běžné? Cizinec navíc není primárně koloniální pohled, nebo ano?
Daúdovu knihu jsem bohužel nečetl, ale z toho, co jsem o ní nastudoval, jsem nenabyl dojmu, že by autor Camusův román „přepisoval“ v tom smyslu, že ho chce opravit nebo nějak snižovat – spíš se ho snaží prodloužit, relativizovat a pochopit v rámci kolonialismu. A i kdyby: není literatura jen velký intertex, velký palimpsest? Proč bychom nemohli psát román o dětství Othella a jeho osudu otroka, kterým původně byl?
Cizinec samozřejmě nepojednává primárně o kolonialismu, podle mě je třeba ho číst jako univerzální dílo. Ale je pravda, že kolonialismus je v něm všudypřítomný v podobě kulis – Camus se totiž v Maroku narodil a vyrostl, což se v románu odráží. Analyzovat a kritizovat způsoby, jak se kolonialismus projevuje v kultuře či umění, je samozřejmě potřeba. Nemělo by to však bránit tomu, abychom díla dál četli, pokud něco přinášejí – chce to spíš vyjasňovat věci, než je dál zatemňovat.
Žijete v ČR už patnáct let, existuje nějaký český román, která by podle vás v české společnosti plnil podobnou identifikační roli jako Cizinec?
Nemyslím si, že by se Francouzi zvlášť ztotožňovali s postavou Meursaulta, a nemyslím si ani, že to byl Camusův záměr. I když je pravda, že u dospívajících takový identifikační mechanismus asi částečně funguje a že pokud čtenář čte, tak se vždy identifikuje, ať už s Madame Bovaryovou, nebo s Cizincem.
Myslel jsem to trochu jinak. Zda podle vás existuje nějaký český román, který by se dal přirovnat k Cizinci ve Francii oblibou i literárním a společenským vlivem?
Nevím. Určitě se najdou v rámci české literatury romány, které měly podobný vliv a obecně podobnou rezonanci, ale nemají mnoho společného s Cizincem. Možná máte na mysli Švejka. Ten je sice typem odlišného, nepatřičného člověka, jeho cizost je ale úplně jiná, ba přímo opačná než nepatřičnost Meursaultova. Na rozdíl od Meursaulta Švejk ví až moc dobře, proč jedná, jak jedná, a odhaluje absurditu společenských norem opačným způsobem – tím, že je přehání. Není mimo svět, je v něm naopak až moc. A román sám hraje, myslím, i úplně jinou roli v rámci české i středoevropské literatury, mimo jiné proto, že navazuje na postavu pábitele a nadlouho ji v literatuře prosazuje.
publikováno: 30. 5. 2022
