Časopis Přítomnost přináší sérii textů k českému předsednictví EU, které začíná 1. července.
Sebevědomí, pevnost a klid – právě to by mělo charakterizovat nadcházející české předsednictví v Radě Evropské unie. Ne okázalá nafoukaná gesta (jako minule, před sedmnáctí lety, kdy jsme si navíc shodili vládu), ale cílené rozumné konání, které tentokráte plně obstojí nejen před imperativy mezinárodního práva, ale i solidarity mezi svobodnými národy.
Naplnil by se tak druhý motiv iniciativy Václava Havla zvané Visegrád. Ten první motiv byl samozřejmý: vzájemně si pomáhat při integraci do evropských struktur a do NATO. Druhým motivem bylo zprostředkovávat evropskému Západu originální zkušenost s dvojím totalitarismem. Zdálo se dlouho, že tuto zkušenost předávat moc neumíme nebo že Západ o ni příliš nestojí. Či je to všechno už passé?
Tato zkušenost se dnes naplňuje nečekaně tragickým způsobem, ruskou válkou – zatím – proti Ukrajině. Východ Evropy si vůči této opět prožívané totalitářské hrozbě vede dobře, ba dokonce k tomuto Východu se přidává i evropský severovýchod (Finsko a Švédsko). A samozřejmě k němu náleží i Slovensko a poněkud opomíjené Rumunsko.
Hlavní agenda předsednictví je vlastně už dána. Energie bez Ruska, všestranná pomoc Ukrajině. I potom, jednou po válce. Eventuálně rozšiřování EU na východ (naše priorita při minulém předsednictví), ale to je dnes málo pravděpodobné: Srbsko, Černá Hora? Makedonie?
Co je docela nové a dramaticky vyhrocené, to jsou vztahy uvnitř východního křídla. Zcela konkrétně naše (a slovenské) vztahy k Polsku a Maďarsku, tedy vztahy uvnitř Visegrádu. Poláci a Maďaři jsou už dlouho na hanbě, čekají na sankce z Bruselu v jiných, ale také z hlediska hrozící totality podstatných souvislostech (vláda práva, svoboda slova). Přitom ve vztahu k ruské válce se chovají výrazně jinak: Poláci jsou nesporně v její první linii, orbánovští Maďaři se z prospěchářských důvodů „ulejvají“, jak jen možno. Může být takový Visegrád vůbec ještě funkční? Nebo se rodí nové společenství? Polské Trojmoří?
Na pozadí těchto souvislostí se také odehrává soupeření o vůdcovskou roli v Unii mezi Francií a Německem. Kdo má být pro nás nejspolehlivějším evropským partnerem? Koho bychom měli uznávat za vůdce? Pořád demokratické Německo, pokud se ovšem plně probere ze svého pokryteckého snu napraveného neviňátka. Ale ať je to také Polsko, které na sebe vzalo největší odpovědnost za obranu Evropy před Ruskem!
Klidné jednání a klidná řeč našeho premiéra, ale hlavně naše zapojení do ruské války hned po boku Polska je šancí, že naše předsednictví může být tentokráte velmi relevantní. Máme co říct, protože za námi dnes stojí činy.
Co že máme říct? Evropská unie by podle mého názoru měla dnes, tj. v druhé polovině tohoto roku, kdy jí předsedáme, pojmenovat, v čem selháváme, jmenovitě kdo a jak. Je na nás, abychom to řekli, a to zcela bezohledně. Dnes na to máme.
Unie by dále měla přinejmenším zpomalit nebo zastavit pošetilé reformy, které se netýkají války a energií, měla by přestat snít o federaci; ukázalo se znovu, jak jsme všichni členové jiní, rozdílní. Tím spíš je třeba soustředit se na to, co je hlavní.
Zelená agenda se z velké části „řeší“ sama: vůlí po energetické nezávislosti na uhlíkových zdrojích Ruska, je-li u všech členů opravdová. Tady musí být co možná jednota.
V ostatních agendách, zejména v těch, které vyvolávají „kulturní války“, je třeba brzdit, zastavit.
Problémy s vládou práva a svoboda slova (Polsko, Maďarsko) se neškrtají, jen třeba řešit je citlivě a v pravý čas, který dnes určuje ruská hrozba všem.
V čase našeho předsednictví máme šanci stát se jedním z nejrelevantnějších, ba snad i nejsilnějších členů Unie. K tomu je třeba právě klidného, pevného sebevědomí těch členů naší vlády, kteří budou v Bruselu reprezentovat Českou republikou. Dnes za nimi stojí nejen voliči, ale i velká část občanské společnosti.
Je to vlastně nečekaná, obrovská šance. Ale řekněme si to naplno: taková by tu bez tragické války nebyla. Prostě jsme ji dostali, a tentokrát jsme ji vzali. Teď je třeba udat ji i v unijních parametrech. Nesmí nám proklouznout mezi prsty, jak už se to tolikrát v našich dějinách stalo: zprvu nadšení – a pak brzké ochabnutí…
publikováno: 6. 6. 2022
