Zrada konzervativců aneb Demokracie v ohrožení

Profilový obrázek

Claus Leggewie

Německý profesor politických věd na universitě Justuse Liebiga v Giessenu

Na počátku byl (…) Adenauer. Tak by mohlo začít „Písmo“ o dějinách rané Spolkové republiky. Po roce 1949 se první spolkový kancléř, kterého dnes již nikdo nezná, zasloužil o připojení Německa k Západu a o integraci mladé SRN do západních hospodářských a vojenských aliancí. Odklonil tak zem k jejímu prospěchu od dosavadní německé zvláštní cesty, namířené proti politické kultuře Západu, již Adolf Hitler dohnal do krajnosti. Adenauer současně spoluzaložil Křesťanskodemokratickou unii (CDU/CSU) a stal se jejím charismatickým předsedou. Pravděpodobně šlo o vůbec nejvýznamnější politickou stranu, nově založenou po válce, avšak do určité míry zatíženou nahnědlým členstvem a myšlením. Jako moderní liberálně-konzervativní lidová strana stejně jako její obdoby ve Francii a v Itálii se zakrátko stala vedoucí silou. Konfesně se totiž nezúžila jen na katolické Centrum, a odstřihla se tak od protidemokratického konzervatismu, který dusil Výmarskou republiku a který nakonec podlehl národním socialistům. Sebedenacifikací vytyčila dělící čáru mezi sebou a krajní pravici. Způsob, jakým se Adenauerův nástupce Friedrich Merz vyjadřuje o AfD (o dnešní nahnědlé Alternativě pro Německo), svědčí o tom, že i on coby zkušený konzervativec se drží adenauerovského závazku: žádná koalice s protofašisty.

Četná politická tabu v Evropě

Zdá se, že o otázce, zda konzervativci ustojí vliv radikálů, anebo mu podlehnou, už ve Spojených státech rozhodli republikáni, jakmile se bez reptání podřídili Donaldu Trumpovi (…). Podobně na tom jsou toryové ve Velké Británii. Zvolna se rozpouštějí v nacionalisticko-rasistickém amalgámu, diktovaném brexitáři. V postkomunistické východní Evropě vládnoucí konzervativci jsou oslněni klerikálně-fašistickými a národovecky-autoritářskými meziválečnými tradicemi, včetně neodmyslitelného antisemitismu. Ve Francii se značně zmutovaný gaullismus ocitl pod tlakem nejméně dvou verzí nové pravice. Obě bez obalu opakují myšlenky kontrarevoluce z roku 1789 a nyní za sebou sjednotily celou jednu třetinu voličů.

Kolísání konzervativců má výrazný vliv na ochabování demokracie. Patrné je po celém světě počínaje už přelomem tisíciletí.

Ocitne se Evropa pod vodou? Zcela určitě. Tvrdí to nedávný předseda Evropské lidové strany (EPP), Polák Donald Tusk. Spojenectví španělských konzervativců s krajní pravicí (VOX) poprvé od konce Frankovy diktatury není jediným dosavadním prolomením tabu. V Rakousku se ÖVP, sesterská strana CDU, již dvakrát „spustila“ s radikálně pravicovou FPÖ. Podle vídeňské publicistky Nataschi Stroblové vrch získal „radikalizovaný konzervatismus“, vyznačující se šesti charakteristickými rysy: záměrným porušováním pravidel, ostrou polarizací „my proti těm druhým“, silnými muži jako vůdci, cílenou restrukturalizací státních institucí, politikou v režimu permanentní volební kampaně a vytvářením souběžné reality prostřednictvím kampaní dezinformačních.

Inscenace jako alternativní model k liberální modernitě

Uvedený ultrapravicový proud stojí na světonázorovém základu, jenž se táhne od Los Angeles až po Vladivostok a prezentuje se jako protipól k liberální modernitě. Jejím nejnebezpečnějším zastáncem se ukázal být jistý Vladimir Putin. Ten už přestal slovíčkařit. Myšlenky nové pravice se v Rusku usadily natolik pevně, že se ruský prezident dlouhodobě stal nejhorlivějším podporovatelem takzvaných „populistů“ či „pravicových populistů“. Ve výše zmíněných zemích propagují právě onen druh etnicko-autoritářského nacionalismu, který vyvrcholil v hrůzné podobě Putinovým útokem na Ukrajinu. Prostřednictvím dezinformačních kampaní a finančních injekcí tekoucích z Moskvy tyto myšlenky prosákly až do Washingtonu, kde se Donald Trump chlubil zvláštními vazbami k Putinovi a jako by to byl právě on, kdo dal zelenou k sestřelení Ukrajiny. Jeho věrní poskoci z Fox News ho za to chválí dodnes.

V centru pozornosti se ocitlo i Maďarsko. Premiér Viktor Orbán, který má blízko k Putinovi, v posledních volbách zvítězil i nad sjednocenou opozicí. Získal tak čtvrtý mandát, který chce využít na zevrubné „překopání“ Evropské unie. Nicméně dotace odsud mu „nesmrdí“ a jeho zkorumpovaný režim z nich hrabe plnými hrstmi. Orbánova strana Fidesz původní konvenčně konzervativní představy o rodině a vlasti nyní obohacuje historickým revizionismem. Přiživuje se tak na fašistickém a velkomaďarském Horthyho režimu 40. let. Antisemitské výlevy jí rovněž nejsou cizí (Soros). A tak byla v Budapešti zrada konzervativců a jejich výprodej populisticky-autoritářské pravici beze zbytku dokonána.

Umírněná pravice se ve Francii stala irelevantní

Nápor radikální pravice ve Francii ohrozil pravici umírněnou. V prvním kole prezidentských voleb 10. dubna se gaullistická kandidátka Valérie Pécresseová s necelými pěti procenty odevzdaných hlasů propadla do bezvýznamnosti, zatímco Marine Le Penová postoupila do druhého kola. Dva další kandidáti ještě více napravo získali navíc devět procent. Takže třetina francouzských voličů následovala etnicko-autoritářský nacionalismus této zpátečnické trojice. Proti Emmanuelu Macronovi více než čtyři z deseti voličů podpořili v druhém kole Marine Le Penovou.

Pécresseové zůstaly než nebohé ouhrabky gaullistického uskupení, které francouzské politické krajině dominovalo po roce 1945 a zejména pak od roku 1958. Název nese po svém zakladateli, po generálu Charlesi de Gaullovi a bylo představitelem buržoazního konzervatismu. Od reakčně konzervativního režimu maršála Pétaina, který za druhé světové války kolaboroval s nacistickými německými okupanty, se rázně lišilo.

De Gaulle a jeho nástupci – Georges Pompidou, Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy – byli politiky sice sociálně konzervativními, přesto umožnili technickou a ekonomickou modernizaci země a nástupem jaderné energetiky upevnili její státní suverenitu. Odjakživa byli odpůrci projektu evropského federálního státu. Výměnou za něj nabízeli „Evropu vlastí“. (…) Po letošních volbách se však tato umírněná pravice na dlouhou dobu pravděpodobně stala politicky nepodstatnou.

Vzestup pravice krajní je od šedesátých let spojen se jménem rodiny Le Penových. Jejich světonázor čerpá takřka ze všech zdrojů francouzského zpátečnického myšlení: z prvotního fašismu a antisemitismu předválečného hnutí Action française a z autoritářského repertoáru vichistického (Pétainova) režimu, jehož heslem bylo „Rodina, práce, vlast“. V neposlední řadě ze snu o věčně francouzském Alžírsku, který Le Pen senior jako voják bránil mučením a terorem. (…) Marine Le Penová pomocí referend pro změnu zamýšlí rozvrátit francouzskou ústavu, obnovit tradiční nenávist k Německu a rozdmýchat zášť vůči Evropské unii.

(…)

Pohroma v Americe

Jisté evropské zbrzdění pohromy (prezidentské volby ve Francii) by mohla vystřídat pohroma v jedné z nejstarších a klasických demokracií na světě, ve Spojených státech. Setrvale nesou pečeť Donalda Trumpa, prezidenta USA do roku 2021. Zrychlující se pravicová orientace Republikánské strany, již si Trump podmanil, není k zastavení. Seskupení Abrahama Lincolna bylo původně spolehlivou baštou liberálně-konzervativního myšlení. Od 80. let 20. století se stále častěji stává politickým domovem náboženských fundamentalistů. V plen dali dva základní principy moderních ústav: ideál rovnosti lidí bez rozdílu barev a odluku náboženství od politiky. Dochází tu tak k výprodeji starých amerických konzervativních hodnot ve prospěch populisticko-identitářské ideologie a zkrachovalému Trumpovi se ji daří využívat k sebepropagaci. Starý izolacionistický sklon Američanů, tedy držet svůj národ co nejdále od světových konfliktů, označil heslem „America first“ (Amerika především), a zvládl tak populistický trik instrumentalizace skutečných či domnělých nevýhod bílého vnitrozemí, tzv. buranů, v porovnání s multikulturními elitami pobřežních měst. Tak miliardář rozčarované pracující masy vysílá do třídního boje stočeného doprava. Existující a prohlubující se materiální znevýhodnění sice dál trvá, ideologicky se je ale zdařilo přehodnotit. Necílí už na kapitál nebo na „boháče“, ale na ty, kteří jsou ještě bezbrannější, neboť rasa, náboženství a původ nahradily třídní vědomí.

Stejně jako francouzská a maďarská pravice i Trumpovo uskupení prostřednictvím Stevena Bannona převzalo ideologii „výměny obyvatelstva“. Jde o konspirační teorii, pocházející z Francie, podle níž hodlají spiknuvší se temné síly bílou křesťanskou podstatu státu nahradit barevnými muslimskými přistěhovalci. (…) Za pozornost stojí fakt, že se tu nejedná o obvyklý závod mezi vládou a opozicí, ale že cílem je destabilizovat samotnou demokracii.

(…)

Éra „lidové strany středu“ skončila

Němečtí křesťanští demokraté si nejprve museli prožít vládu sociální demokracie pod vedením Willyho Brandta a Helmuta Schmidta, než znovu jako modernizovaná „lidová strana středu“ s Helmutem Kohlem v čele získali schopnost dosahovat strukturální většiny. Kohl v tomto ohledu byl geniální, a unijním stranám se tak v roce 1990 podařilo dobýt staré sociálnědemokratické východoněmecké jádro. (…) Následně Angela Merkelová (jeho nástupkyně) do strany integrovala mimořádně rozkročený politický střed, do něhož bylo hračkou začlenit sociálnědemokratické prvky, čímž volební seskupení kancléřky opět nabylo znaku neporazitelnosti.

Zlom nastal počínaje rokem 2015. Slábne odpor umírněné pravice vůči dohodě s národovecky-autoritářskou konkurencí, která díky populistické propagandě získávala uvnitř rozkládající se veřejnosti na síle. Zášť vůči migraci sehrála klíčovou roli. Pravicoví populisté se díky ní dostali do vlád ve Skandinávii, získali vyděračskou moc ve Francii a v jižní Evropě. Ze zemí východní Evropy začali Evropskou unií otřásat v jejích normativních a institucionálních základech.

(…)

Konzervatismus i tak nadále hledá přitažlivé a současné poselství (…), zatím ale (…) většinou omílá obecnosti nebo vyjmenovává druhotné přednosti. (…) Ti, kterým záleží na přežití konzervativního politického proudu doporučují postavit proti „konzervativní revoluci“ krajní pravice méně abstraktní principy a vágní hodnoty. Raději institucionální jistotu: namísto porušování pravidel spolehlivost, namísto polarizace smíření s “jinými“, namísto toxické maskulinity lidskost, namísto xenofobie vstřícnost k potřebným, namísto lži respekt k institucím zaručujícím pravdivost, k právu, vědě a k veřejnému diskursu ve svobodných médiích.

Žádoucí roli by mohla sehrát umírněnost a pokora

Antifašismus nesmí zůstat speciální levicovou nebo okrajovou záležitostí. I když se na volebním trhu nejedná o jedinečný prodejní artikl, krajní pravice musí uslyšet jasné ne. (…) Staromódní unijní heslo konzervativců „Vytrvejte!“ se opravdu nehodí. Zejména z hlediska ekologického – klimatické změny a vymírání živočišných druhů „vysedět“ nelze. Volba nestojí mezi tím, co je a co bylo, jak tomu rozuměl klasický konzervatismus, ale mezi tím, co je a co bude. A co se má zlepšit. Pozitivní úlohu by paradoxně mohly sehrát základní konzervativní postoje, umírněnost a pokora. Nicméně formuli „ochrany života“ nelze zužovat jen na „nenarozený život“, jako je tomu v Polsku a nyní v USA. V celém rozsahu tu ruší ústavní rozhodnutí o právu na potrat. Zatím toto právo jako jediné respektovalo nezávislost rozhodování žen. Není to ale náhoda, že patriarchální hněv útočí právě na tento úspěch.

Vraťme se ještě ke Konradu Adenauerovi: v domácí politice představoval hodnotového konzervativce, nebo, jak říkali jeho kritici, arcireakcionáře. Nicméně na stará kolena, opuštěn vlastní stranou a osobně neústupný, pošetile propůjčil své jméno ceně udělované intelektuálům a umělcům krajně pravicovou nadací Deutschland-Stiftung.

Osvícený konzervatismus by se ale touto veskrze špatnou cestou vydat neměl.


Claus Leggewie působí jako profesor politických věd na universitě Justuse Liebiga v Giessenu. Text eseje napsal pro vysílání veřejnoprávní rozhlasové stanice Deutschlandfunk. Text je redakčně krácen a upraven.

publikováno: 13. 6. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Druhý návrat do Evropy

Druhé české předsednictví Evropské unii bude jen málo zatíženo vzpomínkou na neslavný konec prvního pokusu, …

Vůdci Unie dosud nevadili, a nyní vadí nicotností a bezradností

Zeptali jsme se Cyrila Svobody, jak jako bývalý ministr vnitra a zahraničí vidí budoucnost Evropské unie, …

Rozumný konzum

S konzumem je to těžké: je-li ho hodně, vzniká dojem nadbytku, který se spaluje neúčelně, nejčastěji …

Sebestředná politika aneb ošidnosti obecného dobra

Karel Engliš, předválečný významný český národohospodář soudí, že egocentrismus neboli sebestřednost působí neblaze nejen v soukromém …

Životní scénáře jako zpovědní zrcadlo

Jsem „nepřítelem pathosu a kravských barvotisků, mám hrůzu z modlitby, jež páchne operou…,“ tak to kdysi napsal …

Nebýt zapomenuti, to není málo

Diskuse o předsednictví země v Radě EU bývá pohříchu pomíjivá módní záležitost, o které se v příslušné členské zemi …

Londýnský atentát na mnichovský diktát

Čtrnáctitunový Big Ben na věži parlamentu odbíjel čtvrtou hodinu odpolední, když se 18. července 1941 …

Zrada konzervativců aneb Demokracie v ohrožení

Na počátku byl (…) Adenauer. Tak by mohlo začít „Písmo“ o dějinách rané Spolkové republiky. Po …