Připomínka upálení mistra Jana Husa je už po dlouhá desetiletí spojena s identifikací vlasteneckou. Tak velkou duchovní postavu mezinárodního významu, která by navzdory všem šla za svým, už Češi nikdy neměli. Spor o Husa alespoň chvíli otřásal náboženskými dějinami Evropy, Husův postoj k víře ovlivnil silný protestanský proud v Evropě, jak přiznal i největší reformátor Martin Luther. Češi – hybatelé velkých dějin.
To všechno je ale dávno pryč. Hus je v Čechách spíše někým, kdo stál na počátku hnutí, jemuž dal jméno a snad i prvotní protestní energii. Ať už si o působení husitů a jejich reformě víry a společnosti myslíme cokoliv, zůstává po nich jakýsi příslib možnosti vlastní mimoběžné cesty, nároku na to, že i ty nejsložitější věci světa zvládneme dělat po svém, ať už svět mezitím letí kamkoli, a na tom se v běhu staletí zase tolik nezměnilo.
Po Husovi však přece jen zůstala silná duchovní stopa ve vztahu k pravdě, která je při každoročních oslavách vždy znovu a znovu připomínána, s přímým odkazem na symbolickou prezidentskou standartu. Heslo „Pravda vítězí“ snad upomíná na Husovy dopisy, v nichž opakovaně píše „super omnia vincit veritas“, „pravda vítězí nade vším“. Ještě častěji se potom cituje Husova „litanie o pravdě“ z Výkladu viery, kterému je letos přesně 610 let: „Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti…,“ zní nejslavnější Husův citát v původní verzi, která obvykle nemá vůbec žádný kontext a visí ve vzduchu jen tak. Celá pasáž ale zní takto: „Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie…“
Husovi nikdy nešlo o ryzí světskou pravdu, o soulad rozumu s tím, co se děje a co vidíme a empiricky poměřujeme, jak se dnes pravdě obvykle rozumí. Tedy jako svého druhu adekvaci myšlenky a reality, jako pouhý „fact checking“. Husova pravda je pravdou vnitřní, duchovní, pravdou křesťanské víry, která se pracně a bolestně přenáší do života vnějšího, v němž je nucena k osvědčení. Jistěže dnes už mnoho lidí neslyší na Husovu výzvu k následování Krista, který je životním průvodcem a zdrojem pravdivého poznání, protože čeští občané většinově v Krista nevěří. Přesto se dá naplno vnímat obecnější Husova výzva k duchovnímu pohybu, tedy k hledání vnitřní pravdivosti, která není nějakým vlastnictvím Pravdy, nýbrž právě onou odvahou vůbec se s nároky pravdivosti vlastního bytí potýkat. Hledat je, naslouchat, být přimknut k otázce pravdivosti a hledání jako ke smyslu existence.
V tom je Husova výzva z Výkladu viery vůbec nejtěžší, protože kdo z nás dokáže chápat každý svůj krok, čin, myšlenku pod drobnohledem vztahu k vnitřní pravdivosti? Neznamená to v žádném případě být neustále z jednoho kusu a neztrácet se, nebloudit, nýbrž přesně naopak: znamená to mít odvahu k neustálému sebenacházení, k přihlášení se k sobě i tehdy, a hlavně tehdy, kdy si jen neradi připouštíme, že jsme zklamali, selhali, lhali sami sobě.
Husovo „braň pravdy až do smrti“ neznamená bránit nějaké věroučné pozice, o něž se přeli teologové ve středověku, nýbrž bránit právě tento problematický náročný vztah k sobě, ať už ho chápeme jako vztah k náboženské autoritě, nebo jako přesahující sebevztah, kdy je onou autoritou možná budoucí pravdivá existence, která se v možnosti, doufejme, přibližuje.
Když už si tedy tento týden budeme opět připomínat „velikého mistra Jena“, nebylo by od věci mu po těch „českých“ a „revolučních“ staletích zase jednou otevřít i jinou než vlasteneckou část svých já a nechat ho alespoň na jeden sváteční den mluvit o vnitřní pravdě, o potřebě zůstat živý uvnitř, a to dokonce i tehdy, když se zvnějšku vlastně skoro nedá žít. I prezidentské heslo „Pravda vítězí“ bude najednou mluvit úplně jinak.
publikováno: 4. 7. 2022
