Co nutně potřebujeme k životu, to vědí cestovatelé. Vše se jim vejde do torny. Vprostřed pralesů u domorodců vidí, že šťastný život je možný bez výdobytků civilizace. V odlehlých provinciích Kambodži mne zaujalo, jak v chudobných domácnostech bez pohodlí ubíhají dny naplněné těžkou prací v záviděníhodné pohodě. A říkal jsem si, že rozmazleným evropským dětem by pobyt v takové rodině mohl nesmírně prospět. Shodou okolností si právě tehdy stěžoval můj pražský kamarád na těžkosti s dospívajícím synem, který si ničeho neváží. Posuďte sami, zda moje rada poslat ho „na zkušenou” do kambodžské vesničky bez elektřiny v Ratanakiri byla dobrá. Když z Asie dorazily první dopisy, řekl si kamarád potěšeně „vida, učí se psát, rukou”. Nad prvním šokem převážilo v psaních