Když vegetariáni dostanou chuť na maso

Profilový obrázek

Ivan Krastev

Bulharský politolog

Válka na Ukrajině posiluje vnitřní ústavnost Evropy. Nově definuje rozdělení na Východ a Západ a nahrazuje běžný příběh studené války příběhem dekolonizace.

V roce 1995 přednášel americký antropolog Clifford Geertz na Institutu pro vědy o člověku ve Vídni (IWM) o povaze mezinárodního řádu po studené válce. Jeho úvahy mnohé posluchače překvapily. Na rozdíl od všeobecného konsenzu, že konvergence – tedy přejímání západních modelů a šíření západních hodnot v nezápadním světě – je dominantní silou současnosti, Geertz viděl budoucnost v rostoucí divergenci a pluralitě na Východě i na Západě.

Geertz si představoval svět posedlý identitou, v němž bude dominovat „proud nepřehledných rozdělení a podivných nestabilit“. Svět, který by se méně zabýval překreslováním hranic mezi státy, více pak novým projednáváním neviditelných kulturních, ekonomických a politických zlomů uvnitř společnosti. Konec studené války Geertze znamenal konec umělé soudržnosti vytvořené logikou ideologické konfrontace mezi komunistickým Východem a liberálním Západem.

 

Evropská čtverylka

Pro pochopení tohoto nového světa je podle Geertze důležité porozumět tomu, „jak se lidé na věci dívají, jak na ně reagují, jak si je představují, jak je posuzují a jak s nimi nakládají“. Jde o přizpůsobení se „způsobům myšlení, které reagují na zvláštnosti, jedinečnosti, nespojitosti, kontrasty a singularity“. Ukázalo se, že Geertz měl pravdu ve své předpovědi, že věk identity nahradí věk ideologií. Institucionální sjednocení Evropy v podobě rozšíření Evropské unie neznamenalo zánik politiky identity, ale její oživení.

Evropská unie v posledním desetiletí předvádí tanec velmi podobný čtverylce z 19. století, v němž si účastníci neustále mění partnery a role. EU se zmítala v krizi eurozóny v letech 2009–2010, v roce 2014 ji vyvedla z rovnováhy ruská anexe Krymu (podle slov budoucího německého ministra zahraničí Sigmara Gabriela se chovala jako „vegetarián pozvaný na koktejl kanibalů“). Uprchlická krize v roce 2015 Unii hluboce destabilizovala a v roce 2016 jí znovu otřásl brexit. V roce 2020 pandemie koronaviru na čas zastavila činnost Unie, protože hranice mezi členskými státy byly částečně uzavřeny. Zdálo se, že věčně zamrzlý svět se mění ve zlověstnou realitu.

 

„Kanibalové“ a „vegetariánství“ EU

Všechny tyto krize odhalily rozpory a štěpné linie v EU a zároveň přetvořily stávající pole sil a umožnily vznik nových politických konstelací a spojenectví mezi členskými státy, které byly dříve považovány za nemyslitelné. Překonání různých dezintegračních krizí poskytlo EU příležitost k prohloubení integrace.

Zatímco krize eurozóny vynesla na světlo rozdělení mezi Severem a Jihem, uprchlická krize ho odstranila a místo toho vynesla na povrch rozdělení mezi Východem a Západem. Ukázalo se však, že nejdůležitější rozdělení v Evropě není mezi státy, ale uvnitř jednotlivých evropských společností, a to zejména mezi městskými centry, jako je Berlín, Budapešť a Paříž, a tím, co Francouzi nazývají „périphérie“ – venkovskými nebo postindustriálními oblastmi, jejichž obyvatelé mají pocit, že na globalizaci a evropské integraci prodělali. Právě tento druh rozdělení v rámci Spojeného království vedl k brexitu, který byl dosud nejvýznamnější výzvou pro EU.

 

Návrat všech krizí

Ruská invaze na Ukrajinu znamená návrat všech těchto krizí. Evropa nyní žije ve strachu z inflace a recese, příliv uprchlíků z Ukrajiny je dvakrát větší než v roce 2015 – „kanibalové“ donutili Evropany, aby přehodnotili své „vegetariánství“. Všechny tyto krize však tentokrát prožíváme zcela jinak.

Válka na Ukrajině Evropu alespoň prozatím spíše sjednotila, než rozdělila. Měla také dramatický dopad na evropskou politickou představivost. Nahradila narativ studené války, který formoval politiku v posledních desetiletích, narativem dekolonizace – pomalé a bolestivé smrti sovětského impéria – a zároveň vymezil evropské hranice vyloučením Ruska a zúžením Evropy na budoucí hranice EU. To, co bylo až do včerejška politickou hranicí, je nově interpretováno jako hranice kulturní.

Antagonismus Východ/Západ byl vždy ústředním bodem evropské sebeprezentace. Larry Wolff ve svém klasickém díle „Inventing Eastern Europe“ (Vynalézání východní Evropy) ukázal, že železná opona se začala rýsovat mnohem dříve než projev Winstona Churchilla ve Fultonu v roce 1946. V každém historickém okamžiku od osvícenství se Evropa definovala svým vztahem k Východu.

Překročení hranice mezi Pruskem a Polskem se po staletí rovnalo přechodu z civilizované Evropy do Evropy barbarské. Ve filosofické geografii Západu byla východní Evropa současně Evropou i ne-Evropou. Kontrast mezi liberálními demokraciemi a socialistickými – později postsocialistickými – společnostmi byl dominantním politickým rámcem tohoto rozdělení od konce druhé světové války. Západ byl považován za vzor pro Východ.

Válka na Ukrajině náhle zpochybnila morální autoritu Západu. Poláci, Češi a Pobalťané hlasitě prohlašují, že co se týče Ruska, mají pravdu oni a Západ se mýlí. Tvrdí, že Západ nezvládl pochopit svět, který je mnohem více formován dědictvím impérií než dědictvím studené války.

Impéria byla pro evropský projekt konstitutivní. Nejnebezpečnějším mýtem o Evropě je podle amerického historika Timothyho Snydera to, že EU založily malé a střední národní státy. Ve skutečnosti je podle něj „Evropská unie výtvorem neúspěšných nebo upadajících impérií. Na začátku je Německo. Němci byli v roce 1945 poraženi v nejrozhodnější a nejkatastrofálnější koloniální válce všech dob. Pamatujeme si ji jako druhou světovou válku. Itálie také v roce 1945 prohrála koloniální válku v Africe a na Balkáně. Nedlouho poté, v roce 1949, prohrálo Nizozemsko koloniální válku ve Východní Indii. Belgie ztratila Kongo v roce 1960. A Francie, poražená v Indočíně i Alžírsku, se na počátku 60. let rozhodně obrátila k Evropě. To jsou síly, které zahájily evropský projekt. Žádný z nich v té době nebyl národním státem. Žádný z nich nikdy nebyl národním státem.“

Teprve po rozšíření EU na východ v roce 2004 se klasické národní státy hromadně připojily k integračnímu projektu. Protože byly v minulosti předmětem imperiálních tužeb, mají přirozeně zcela jinou citlivost než někdejší říše, které evropský projekt iniciovaly.

 

Postmoderní říše

Teprve od 90. let 20. století má EU tendenci považovat se za jedinečné postmoderní impérium, které je obklopeno zeměmi, jež se k němu chtějí připojit. Stejně jako ostatní říše před ní Unie prosazovala právo, mír a obchod. Evropské elity byly nuceny pochopit, že nejdůležitější je uznat rozpory a naučit se s nimi žít, nikoliv doufat, že je překonáme. EU oslavovala kulturní rozmanitost a odsuzovala nacionalismus.

Naproti tomu východoevropské státy, které vstoupily do EU v roce 2004, byly mnohem více posedlé myšlenkou národní suverenity a etnické homogenity. Etnická homogenita byla považována za prostředek ke snížení napětí, zvýšení bezpečnosti a posílení demokratických tendencí. Na menšiny se pohlíželo s podezřením. Nejen nacionalisté, ale i komunisté (nazývající se internacionalisty) věřili v ústřední význam etnické homogenity. Aby se mohly úspěšně integrovat do EU, musely se odnaučit tomu, co pro mnohé z nich stále představuje nejdůležitější lekci 20. století: že etnická a kulturní rozmanitost je bezpečnostní hrozbou.

Válka na Ukrajině je zřejmě posledním projevem politické geografie Evropy založené na rozdělení na Východ a Západ. V tomto případě je Ukrajina Západem a Rusko Východem, který se nikdy nestane Evropou. Za druhé: válka mění charakter hranic EU. Evropský projekt se vždy vyznačoval neochotou nebo neschopností definovat konečné hranice Evropy. EU byla impériem definovaným tvrdými rozpočty a měkkými okraji. To úzce souviselo s myšlenkou, že Evropa nekončí na hranicích EU. Posunutí hranic EU bylo vždy otázkou transformace sousedních zemí.

Válka na Ukrajině však neklade otázku, jak může EU transformovat své sousedy, ale jak se může bránit proti nepřátelským mocnostem, jako je Rusko, které je mění nebo ničí. Najednou jsou požadovány pevné a chráněné hranice, i když to znamená vyšší rozpočtové deficity. A Evropa a EU se stále více sbližují.

Například ruská invaze na Ukrajinu umožnila EU překlenout politickou propast mezi bývalým impériem a národním státem a donutila Evropany vnímat budoucnost svého politického projektu jinak. Němci a Francouzi se v zájmu obrany suverenity a hodnot EU ztotožňují s ukrajinským národněosvobozeneckým hnutím, i polští nacionalisté se k posedlosti etnickou homogenitou obracejí zády a otevírají hranice svým východním sousedům. „Xenofobní Poláci“, jak se psalo v roce 2015, přijali více než tři miliony uprchlíků z Ukrajiny, a ještě v roce 2010 fiskálně konzervativní Němci dnes podporují ekonomicky nákladné sankce na zastavení ruské válečné mašinérie.

Válka na Ukrajině umožňuje Evropanům znovu vytvořit EU jako postmoderní impérium, které sdílí citlivost dříve kolonizovaných národů.


Ivan Krastev, bulharský politolog, předseda Centra pro liberální strategie v Sofii, stálý spolupracovník Institutu pro vědy o člověku (IWM) ve Vídni.


Text pochází z „IWM.Post“, č. 129/2022. Překlad redakce.

publikováno: 18. 7. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Putinova past na sebe

Rusové se domnívají, že Rusko ve válce vítězí. V reálném světě, na ukrajinském území, ale ruská …

Invaze ’68 na cestu z dětství k dospělosti

Celkově ilustrovala černobílá pohlednice, kterou jsem dostal při táborovém rozdílení došlé pošty, rozporuplné rozpoložení mé …

Levice pokulhává kdesi vzadu

Někdy je to z pohodlnosti, někdy z neznalosti, vždycky ale špatně, zařazujeme-li komunisty mezi levici. Zřejmé to …

Mikuláš Teich – sto let k přemýšlení

Dne 16. srpna to budou čtyři roky ode dne, kdy v Cambridge zemřel historik Mikuláš …

Uragán jménem Sartre

Varování pro čtenáře: nejsem zastáncem žádné totalitní ideologie. Těžko tomu ale věřit, když chci psát …

Rusko je ekonomicky na kolenou, ne, že ne!

Nejen proruskými trolly a užitečnými idioty, ale mnohými lidmi, kteří to „myslí dobře“, jsme už nějaký …

Odchod teroristy na penzi

Bude zajímavé v následujících měsících, či spíše letech, sledovat zasvěcené autory s dobrými zdroji, až budou rozplétat, …

Mentalita komunistické éry doutná pod povrchem

Je to jako při rozsáhlém požáru lesního porostu. Může to po čase budit zdání, že …