Bude zajímavé v následujících měsících, či spíše letech, sledovat zasvěcené autory s dobrými zdroji, až budou rozplétat, co všechno vedlo na konci července k úspěšnému atentátu na Ajmana Zaváhirího. Tedy jednasedmdesátiletého Egypťana, který před jedenácti lety vystřídal v čele globální teroristické sítě al-Káida Usámu bin Ládina, zabitého tehdy americkým komandem ve svém pákistánském úkrytu.
Byly to tentokrát jenom schopnosti amerických bezpečnostních složek? Nebo jim pomohl někdo z Afghánců, či snad přímo z nitra al-Káidy? Pokud ano, učinil tak vědomě, případně proč?
Nezdá se, že v době smrti byl Zaváhirí aktivním, „výkonným“ vůdcem al-Káidy, který komunikuje s buňkami rozesetými po světě a řídí je – tak autonomní části al-Káidy už dávno nefungovaly, a hlavně Zaváhirího pravidelné vystavování se na balkoně v centru Kábulu by bylo na takovou roli trestuhodně neopatrné. Dost možná byl egyptský veterán u hnutí Tálibán, ovládajícího od loňského srpna po dvacetileté pauze zase takřka celý Afghánistán, „hostem“. To je v regionu termín tak široký, že penzionovaný egyptský terorista mohl být pod ochranou a pod dozorem zároveň, v jakémsi domácím vězení (za své hosty označovali Íránci i desítky amerických rukojmích zadržených v listopadu 1979 na americké ambasádě v Teheránu).
Padouch, nebo hrdina?
Válku mezi extremisty a vládami nikdy nebylo přesné vykládat jen jako dualistický souboj dobra a zla. Například legendární vůdce palestinského ozbrojeného křídla Alí Hasan Saláma alias Rudý princ byl pro Izrael jedním z klíčových terčů, a podle toho také skončil – v lednu 1979 se stal v Bejrútu cílem pumového atentátu zosnovaného Mosadem. Do té doby byl ale několik let spolupracovníkem CIA a na Blízkém východě pomáhal paralelně s bojem proti Izraeli prosazovat americké bezpečnostní zájmy.
V březnu 1985 asi čtvrttunová nálož nastražená v jižním Bejrútu zabila na sto lidí a okolo tří set jich zranila – většinou šlo o šíitské věřící včetně žen a dětí, kteří zrovna byli v ulicích po páteční modlitbě. Terčem byl přitom muž, který na místě oproti předpokladům vůbec nebyl, a zůstal tak nezraněn: duchovní vůdce Hizballáhu šajch Fadlalláh. Jak později informovali i renomovaní američtí autoři, masakr civilistů nespáchali žádní islamisté, ale libanonští křesťané vycvičení CIA a zorganizovala ho tajná služba „umírněné“ Saúdské Arábie.
V této změti zájmů protichůdných, ale občas také až překvapivě shodných působil v závěrečné fázi studené války i Zaváhirí. Zradikalizovaly ho pobyty i mučení ve věznicích egyptského sekulárního režimu, který se postupně stal nástrojem americké politiky na Blízkém východě, zároveň však Zaváhirí od 80. let sloužil i americké věci, když se aktivně podílel na povstalecké válce mudžáhidů proti komunistickému režimu v Afghánistánu a jeho podporovatelům v sovětských uniformách.
Právě v té době vznikla na afghánsko-pákistánském pomezí al-Káida. Pomyslné frontové linie přitom ani tam nebyly nikdy jednoznačné. Rivalita mezi afghánskými frakcemi po odchodu Sovětů přerostla v občanskou válku, která svou krutostí překonala sovětskou okupaci. A v samotné al-Káidě se rozhořel boj o to, kam teroristická internacionála napřímí své síly, když dosavadní nepřítel z Afghánistánu utekl. V této fázi byl například v listopadu 1989 v Pešávaru mohutnou bombou zavražděn prominentní palestinský džihádista Abdulláh Azzám, který byl mimochodem osobním duchovním mentorem Usámy bin Ládina a mimo jiné prosazoval, aby po osvobození Afghánistánu byla následně podobně osvobozena Palestina od sionistů. Paleta podezřelých z Azzámovy vraždy je dodnes opravdu pestrá – sahá od Mosadu přes CIA, tajné služby Íránu, SSSR a Afghánistánu přes konkurenční afghánské i egyptské islamisty, až jmenovitě – po Ajmana Zaváhirího.
Teror, ale odsud potud
Příslušnost k teroristickým organizacím, klasifikování různých skupin jako teroristy se na Západě stalo jedním z klíčových hledisek posuzování blízkovýchodního dění. Teroristé podle této optiky nemohou mít žádné validní argumenty; to, že mají na rukou krev civilistů (ale leckdy už za teroristy označujeme i ty, kteří na svém území zabíjejí okupační vojáky), je v očích Západu zcela diskvalifikuje, a kdo by snad hledal pro činnost „teroristů“ nějaké polehčující okolnosti či dokonce pochopení, dostává se na velmi tenký led (své o tom vědí Češi souzení za to, že velebili Tálibán za zabíjení západních vojáků v Afghánistánu, ačkoli Tálibán přitom nebyl za teroristickou skupinu oficiálně označen).
Z tohoto pohledu byl Zaváhirí arciteroristou. Je spojován z letadlovými útoky z 11. září 2001, bombovými útoky na americké ambasády v Africe v roce 1998 a s celou řadou dalších krvavých událostí. Faktem ale také je, že jeho podpora násilí měla svou logiku a mantinely. V poslední dekádě se kvůli nim také dostal opakovaně do sporu s mladší generací džihádistů, kteří mají mantinely mnohem širší, pokud vůbec ještě nějaké mají. Jménem vedení al-Káidy tak Zaváhirí kritizoval vůdce pobočky v Iráku Abú Mus´aba Zarkávího, který v předminulé dekádě kromě boje proti okupačním silám v Iráku zahájil bezprecedentní teror i proti iráckým šíitům – civilisté z řad této komunity umírali tehdy po stovkách. Před pěti lety (už dávno po smrti Zarkávího, zabitého v roce 2006 americkou raketou) Zaváhirí podobně kritizoval nové převtělení Zarkávího extremistů z Mezopotámie, Islámský stát neboli ISIS. Útoky této skupiny proti irácké vládě, zahraničním vojákům i šíitským milicím byly přijatelné, argumentoval opět ze svého úkrytu kdesi pod Hindúkúšem Zaváhirí, vraždění šíitských civilistů však nikoli.
Starý, čitelný svět
Tyto nuance naznačují, jak se za tři desítky let své existence začal proměňovat svět globálních džihádistů. Zaváhirí patřil ke staré škole, která se formovala v době studené války a jejím krédem byl primárně boj proti vnějším vlivům v muslimském světě, byť k tomu potřebovali sjednocující a burcující prapor islámu. Proto Zaváhirí, bin Ládin a spol. bojovali nejprve proti Sovětům a posléze proti nově dominujícím Američanům a jejich spojencům.
Zaváhirího a jeho boj šlo proto poměrně snadno zasadit do mapy globální geopolitiky. Mezitím se ale do popředí dostala generace daleko více bazírující na ideové čistotě a extrémních islámských dogmatech, která k tomu už jako samozřejmost využívá nejmodernější komunikační prostředky a boj jejích otců už jí přijde příliš umírněný. I proto se ostatně Afghánistán posledních let stal kolbištěm, kde o vliv i zářezy na pažbě soupeřil Tálibán, al-Káida a stále asertivnější ISIS, který oběma starším konkurentům úspěšně odsával bojovníky i zdroje.
Když v uplynulých letech umírali věkem prominentní vůdci palestinských teroristických skupin 60. a 70. let – typicky šlo ideologií o sekulární levičáky a vyznáním o křesťany – zaznamenali to jen pamětníci a opravdoví zájemci o problematiku. Dost podobný osud nyní potkal Zaváhirího. V mimořádném projevu jeho likvidaci sice okomentoval i americký prezident. Přesto byl Zaváhirí spíš mužem minulosti.
Břetislav Tureček, autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha
publikováno: 8. 8. 2022
