Levice pokulhává kdesi vzadu

Někdy je to z pohodlnosti, někdy z neznalosti, vždycky ale špatně, zařazujeme-li komunisty mezi levici. Zřejmé to bylo už významnému sociálnímu demokratovi, Evženu Šternovi, napsav na to téma 23. února 1928 pro Peroutkovu Přítomnost pojednání Socialism bez marxismu.

Komunistům od samotného počátku nešlo o vyřešení sociální otázky. Mávajíce pouze potřebností ji řešit, šplhali po zádech lidí, hlavně těch sociálně potřebných, k moci. Cílem nebyla vláda lidu, s lidem a pro lid, ale moc, již by pevně svírali ve vlastních rukou.

Pochybnosti o komunistech jako levici Evžen Štern vtělil do recenze knihy belgického sociálního demokrata Hendrika de Mana, nazvanou Psychologie socialismu. Mana znával už před válkou. Tehdy vyznával „pravověrný marxismus“. Přešla válka, v Rusku se cestou bezuzdného teroru ujali vlády bolševici a Man se z marxismu vyléčil. Ne však ze socialismu. Ženevskou přednášku, již v témže roce navštívil i autor recenze, uzavřel zvoláním: „Mrtev je marxism, ať žije socialism!“

První šok původně pravověrný marxista Man si prožil hned zpočátku války, kdy „jeho vlast, země rozvíjejícího se demokratického socialismu je napadena zemí, kde učil se socialismu“.

Šok to nebyl ojedinělý. Stal se hromadným jevem v řadách řady evropských sociálních demokratů. Ještě v listopadu roku 1912 přitom, předpokládajíce, že Evropě válka opravdu hrozí, se v Basileji na kongresu své internacionály zapřísahali, že nedopustí, aby k ní došlo. Heslem kongresu bylo: „Válku válce!“. Slíbili si, pokud jejich vlády nezodpovědně vystaví země hrozbě válečného konfliktu, vyhlásí celoevropskou generální stávku.

Nestalo se. Francouzští socialisté 31. července 1914 trpně přihlíželi, jak jim vrah, najatý nejspíš tajnými službami, vraždí vůdce Jeana Jaurése, osobnost schopnou válce zabránit. Němečtí sociální demokraté, vlastenčíce, v srpnu odhlasovali císaři Vilémovi válečné úvěry. Rakouští sociální demokraté nečinně přihlíželi, jak Stürgkhova vláda, zcela ignorujíc parlament, zavedla vojenskou diktaturu, a nikoho se neptajíc, vrhla své armády proti Srbsku a Rusku. Nebylo pak divu, že po válce byli často komunisté považováni za opravdovější a poctivější levici.

Sociální demokraté jednoduše selhali. Celé 20. století jim bude trvat, než alespoň částečně veřejnost přesvědčí, že oni jsou, a ne komunisté, demokratickou levicí.

I když se po válce v řadě evropských zemí ve volbách k vládě dostali socialisté, zcela se vytratil jejich „internacionální“ étos, jímž Evropu poprvé významně zaskočili 1. května 1890. Tehdy, v onen čtvrtek v evropských zemích uspořádali společné demonstrace. Požadovali na nich zákaz práce dětí, osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Vysloužili si respekt i u svých politických protivníků. Stačí jen připomenout, co o vídeňském prvním máji roku 1890 napsal den na to list Neue Freie Presse (Wien, 1. Mai), noviny „socanům“ rozhodně nenakloněné.

„Kdo ve Vídni osobně prožil ten velký den dělníků, musí být naplněn ohromnou úctou před vážností, s níž masy pracujících svoji věc předložily, před disciplínou, s níž dokázaly zabránit střetům nejen s orgány veřejné bezpečnosti, ale uchránit se i před řídkými urážkami či haněními ze strany osob jiných společenských tříd. Táhnoucí se zástupy svátečně oblečených mužů a žen, kteří se neoznačili ničím jiným než zelenou ratolestí za kloboukem, kráčely dnes večer do Prátru přes Okružní třídu klidným krokem a nepůsobili dojmem, že jde o dělnické jednotky, které vyrazily útokem na stávající společenský řád, a ovšem ani dojmem vykořisťovaného proletariátu na těle i na duši. Tito mravní lidé, kteří bez písně, bez jásání, ale také bez jakýchkoli pohrůžek anebo hlasitých vyjádření šli svou cestou … (a) vzbuzovali silné přesvědčení, že vytvářejí nový, zdravý střední stav ve státu a že nemají v úmyslu bořit stávající řád…“

K tomu, co pochopil reportér, podávaje zprávu redakci Neue Freie Presse navečer 1. května 1890, se museli mnozí vedoucí sociální demokraté tvrdě propracovávat ještě několik desetiletí. Patrné je to i ze Šternovy recenze. Píše, že „Man označuje marxism s jeho strohým hospodářským determinismem přehlížejícím citové, mravní a volní momenty u člověka, za duševně spřízněný s německým militarismem, vyplynuvším podle jeho názoru ne z povahy německého národa, ale z psychologie a atmosféry několika desetiletí jeho překotné předválečné industrializace“. Odtud ona uhlířská víra marxistů, že k sociálnímu pokroku vede cesta skrze nelítostný třídní boj, a to stejně nelítostný, jako byl i kapitalismus té doby.

Kdyby slova o povaze německého národa, jemuž je militarizace cizí, kdokoli napsal bezprostředně po druhé světové válce, společensky by se byl odrovnal. A přesto právě v této době se v Německu našli intelektuálové, kteří uvedený názor sdíleli. Byli přesvědčeni, že to s německým národem vzdor právě uplynuvší dvanáctiletce nacistické hrůzovlády nemusí být tak zlé, jak o tom naopak byla přesvědčena zbývající Evropa.

Nacházel se mezi nimi i ekonom a sociální filosof Wilhelm Röpke. Už během války v exilu ve Švýcarsku se propracoval k poznání, má-li Německo zaznamenat skutečný obrat, musí najít způsob, jak humanizovat kapitalismus. Samotnou humanizaci musí Německo opřít o spravedlnost (včetně té sociální), tradici a zvyklosti, o respekt k zásadám a ke sdíleným hodnotám. V politické praxi to znamenalo dostat do rovnováhy politiku finanční, hospodářskou a sociální tak, aby dokázala účinně mimo trh ochránit slabé a bezmocné, aby vyrovnávala jednotlivé individuální zájmy a aby stanovovala závazná pravidla a omezovala bezuzdnou moc. Jinak řečeno: „Tak zvaný zájem jednotlivce, důležité a klíčové jádro tržní ekonomiky, musí být udržován v rovnováze s promyšleným sociálním státem a principy humanity.“

Tento vynález po válce úspěšně uplatňovaný křesťanskými demokraty v západních demokraciích, hlavně v Německu, se stal nejen zdrojem obnovy zničených národních hospodářství, ale i jejich rozmachu. Známe jej pod pojmem „společnost hojnosti“. Ji považujeme dodnes za první úspěšný pokus Západu, kterak odstranit chudobu, chápanou dosud jako osudový fenomén.

Na humanizaci kapitalismu mají tedy lví podíl myslitelé konzervativního ražení. V oblasti politiky pak liberální křesťanští demokraté. Nazývali se ordoliberály. Do liberalismu vnesli řád (proto ta předpona „ordo“), a to i v otázce sociální, aniž by tak poškodili ráz volného trhu. Pod jejich rukama se zrodil koncept sociálně tržního hospodářství.

Kdo tu naopak zcela selhal, pokukuje po recidivě marxismu cestou rušení soukromého vlastnictví (zestátňováním), byli sociální demokraté. Po desetiletích vlastních neúspěchů si nakonec úspěšnou myšlenku sociálně citlivého tržního hospodářství začali přivlastňovat. Dokonce ji vydávat za svoji a stavět se do role jejího obhájce.

Přitom už Evžen Štern je v roce 1928 upozorňoval, že autentický socialismus je prost marxismu, zejména v jeho polovojenském a zupáckém pojetí. Připomíná, že „strohý marxismus je již dnešní socialistické praxi cizí (a) oživuje se v komunistické praxi ve zvulgarizované formě“. Sotva se může proto považovat za socialismus autentický ten, který není prodchnut duchem humanity. Man navíc dochází k závěru, „že socialism není věcí dělnictva nebo intelektuálů, nýbrž věcí lidstva, a že se musí státi z třídní otázky záležitostí lidskosti“, a proto „zdůrazňuje citovou a ideovou spojitost mezi křesťanskou tradicí, ideou demokratické humanity a socialismem“. Šternovi, znalci Masarykova díla a jeho zásadních myšlenek, vzápětí na mysli vytane sám Masaryk. A protože měl v Ženevě příležitost s Hendrikem de Manem hovořit, upozornil ho na tuto souvislost „a dostalo se mu zajímavé odpovědi“:

„Považuji vlastní své dílo jen za skromný příspěvek k velkému kulturnímu hnutí za vzájemné zživotnění a zúrodnění socialistických a humanitních idejí, jejichž průkopníkem a vzácným vzorem Masaryk byl a je.“

Navzdory tomu se nejprve museli objevit křesťanští sociálně vnímaví myslitelé, aby z myšlenek, jež zmiňuje ve svém článku sociální demokrat Evžen Štern a jež prolínají dílem Masarykovým, vytvořili koncept, jenž jako první v dějinách přinesl cestou humanitní nadějné řešení sociální otázky, neznásilnil přitom svobodný trh a vytvořil podmínky pro společnost humanity a hojnosti.

 

publikováno: 15. 8. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Česká nostalgie po majestátu

Pohřeb královny Alžběty II. měl v Česku tak mohutné mediální pokrytí a diváckou odezvu, až se mohlo …

Nezapomenout na Karabach!

Napětí mezi Arménií a Ázerbajdžánem, které trvá už od rozpadu Sovětského svazu v devadesátých letech, znovu vybuchlo. …

Čáry života

Možná se vám to také přihodí. Probudíte se uprostřed noci a vnímáte střípky doznívajícího snu. …

Ruské euroasijství aneb Proč nemají rádi Západ

Ačkoli Valerij Vilinskij, rodák z Oděsy a doživotní exulant euroasijství kategoricky odmítal a byl přesvědčen, že Rusko patří …

Na blahobyt připraven!

Ve fiktivním rozhovoru Petra V. Šulce popisuje šampión v pojídání (kdečeho), jaké úsilí ho stojí „příprava …

Alžběta II. – Královna televizního věku

V záplavě poct zesnulé britské panovnici tak trochu zapadlo, že institut královské rodiny a s ní spojená …

Na karnevalu demokracie

Volby jsou slavnost demokracie, říkáme si už více než třicet let od pádu komunismu. Zejména …

Dejte si bacha na úchylku aneb Bratři Itálie versus prasátko Peppa

„Itálie má nového nepřítele! Prasátko Peppu!“ napsal na Facebooku vůdce italské levice, poslanec Nicola Fratoianni. …