Od chvíle, kdy Vladimir Putin zahájil válečný útok proti Ukrajině, uplynulo půl roku. Je to evropská válka, ale tím, kdo statečně bojujícím Ukrajicům klíčově pomohl ruskou agresi odrazit, udržet většinu území a na některých místech už i přejít do protiofenzívy, jsou Spojené státy. Zatím poslední vojenskou dodávkou z minulého týdne, která zahrnuje i další raketomety HIMARS, dosáhl dosavadní objem americké zbraňové pomoci 10,6 miliardy dolarů (260 miliard korun). A to je jen necelá pětina prostředků, které americký Kongres pro Ukrajinu od začátku války uvolnil. Vedle zbraní jde spolu s finanční a humanitární pomocí o 54 miliard dolarů (1 323 miliard Kč, tedy tři čtvrtiny českého státního rozpočtu). Pro srovnání: tradiční americký spojenec Izrael dostává ročně necelých 5 miliard.

Pro Američany je přitom Ukrajina neznámou zemí kdesi na východní výspě Evropy. Stejně jako by většina Evropanů na slepé mapě USA nenašla Jižní Dakotu či Iowu, neurčil by běžný Američan, kde leží Ukrajina. A přesto v čerstvém průzkumu pro think-tank The Chicago Council on Global Affairs většina Američanů stále souhlasí s pokračováním vojenské (72 procent dotázaných) i ekonomické (71 procent) podpory Kyjeva. Jak si to vysvětlit? A jak dlouho to ještě může vydržet? Odpovědi jsou zásadní nejen pro Ukrajinu, ale i pro celou Evropu.

Bez USA by byla západní pomoc Kyjevu naprosto nedostatečná. Nevíme sice, jakou podobu by pak mělo vítězství Moskvy (zda by se Putin spokojil s Ukrajinou, nebo šel dále), ale bez americké účasti by bylo nevyhnutelné. A právě v tom je klíč k odpovědi na první otázku. Pro Američany to není „válka na Ukrajině“, jak říkáme zde v Evropě, ale „válka proti Rusku“. Válka proti důvěrně známému nepříteli. Především pro starší generace Američanů je to sice nepříjemné překvapení, že musejí jít znovu proti Moskvě, vždyť Rusy už jednou ve studené válce porazili. Tím spíše je ovšem teď nikdo nemusí přesvědčovat, co je Moskva zač.

I kdyby dnes v televizi znovu neviděli, čeho jsou Rusové schopni, i tak by věděli, s kým mají tu čest. S režimem, který škrtí svobodu ve vlastní zemi, aby se ji drasticky snažil udusit i jinde. Se zemí, která byla ve srovnání s USA ekonomicky slabá už jako Sovětský svaz a která je nyní v tomto ohledu v očích Američanů naprosto marná. Jen dvě procenta z nich si myslí, že Rusko je pro jejich zemi globálním ekonomickým konkurentem.

Jenže má jaderné zbraně. Přímý válečný střet s Moskvou tak Američané nechtějí, není to válka, v níž by měli umírat američtí vojáci. Tahle nepřekročitelná červená čára má v sobě ovšem zároveň druhý silný důvod, proč americká veřejnost stojí při Ukrajině. Američanům imponuje, jak Ukrajinci sami brání svoji zemi, své rodiny, svoji nezávislost. V Evropě, kde máme sklon to vnímat s pochybami, protože „přece víme, že na Ukrajině to není černobílé“, nám tento motiv uniká. Ale v USA je silný. Američané oceňují, že Kyjev sice žádá americké zbraně a peníze, nikoli však vojáky.

Odpověď na druhou z výše vznesených otázek – Jak dlouho americká pomoc Ukrajině vydrží? – pro Kyjev a Evropu už tak jednoznačně nadějná není. Určitě ne tak, jak na červnovém summitu NATO v Madridu vyhlásil prezident Joe Biden, když uvedl, že Washington bude Kyjev proti agresi Ruska „podporovat tak dlouho, jak bude potřeba“. V americkém prezidentském systému má sice Bílý dům v zahraniční politice velké pravomoci, nicméně také v USA platí, že zahraniční politika je odrazem a prodloužením politiky domácí. A pohled do politických útrob Washingtonu je nejistý.

Republikánská strana je stále zcela v područí exprezidenta Donalda Trumpa a jeho transakční zahraniční politiky „America First“, což je realpolitika na steroidech. Jestliže Henry Kissinger tvrdil, že „Amerika nemá přátele, ale jen své zájmy“, Trump dnes de facto říká, že „zájmy USA jsem já a moje zájmy“. Trump vyhlašuje, že kdyby byl prezidentem on, Putin by na Ukrajinu nezaútočil, protože by se ho bál. Zároveň ale Trump torpéduje současnou Bidenovu podporu Kyjevu.

„Demokraté posílají dalších 40 miliard Ukrajině, zatímco rodiče v Americe zápasí s tím, aby nakrmili své děti,“ napadl Trump květnové hlasování Kongresu o vojenském a finančním balíku pro Ukrajinu. Jeho vyjádření bylo, jak už je to u Trumpa pravidlem, zavádějící, protože pro zákon v Kongresu většinově hlasovali i republikáni. Jenže na druhou stranu: čtvrtina republikánských zákonodárců v dolní komoře, ve Sněmovně reprezentantů, a pětina v horní, v Senátu, byla proti.

A tento pohled, že Amerika se musí starat o své vlastní trable, může výrazně posílit, pokud republikáni v letošních listopadových volbách získají, jak tomu zatím vše nasvědčuje, v dolní komoře většinu. Jde o nový paradox americké zahraniční politiky: demokraté jsou dnes většími „jestřáby“ než historicky dosud zpravidla byli republikáni.

Jenže ani demokraté nejsou ohledně Ukrajiny zcela bez pochyb. Letos v květnu musel prezident Biden ve své odpovědi na předchozí kritický redakční komentář listu New York Times, který je hlasem demokratického establishmentu, svým spolustraníkům vysvětlit, jaké jsou vlastně cíle Bílého domu na Ukrajině. „Spojené státy budou dále pracovat na posílení Ukrajiny a podporovat její úsilí dosáhnout dohodou konce konfliktu,“ napsal tehdy Biden, který chce Ukrajině pomoci na bojišti tak, aby si vynutila co „nejsilnější možnou pozici u vyjednávacího stolu“ s Ruskem.

Bidenův text si jistě pozorně přečetl i Putin, který je skálopevně přesvědčen, že trpělivost a schopnost Rusů snášet strádání je zdaleka vytrvalejší, než bude ochota Američanů utrácet desítky miliard dolarů v dalekém zámoří. Zatím se Vladimir Vladimirovič přepočítal, Ukrajinci mají v Americe rozhodující, rozdílovou podporu.

Spojené státy jsou pro Kyjev, jak to kdysi obecně k roli USA na mezinárodní scéně řekla Madeleine Albrightová, „nepostradatelnou zemí“. Ale zároveň platí známý citát Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Vytrvalost americké podpory Ukrajině bude stále více podmíněna její vlastní vůlí, odvahou a přesvědčením o smyslu svého boje.

publikováno: 22. 8. 2022