Budou další Rushdieové

Hamed Abdel-Samad

Německo-egyptský politolog

„Takže vy jste ten egyptský Rushdie, o kterém všichni mluví?“ zeptal se s úsměvem Salman Rushdie při našem prvním a jediném setkání v Berlíně před třemi lety. Jednalo se o oslavu třicetiletého výročí pádu Berlínské zdi, které se shodovala s 30. výročím vydání fatvy proti Rushdiemu. „Před třiceti lety byl na světě jediný Rushdie, dnes je v každé islámské zemi alespoň jeden, nemluvě o těch západních. To by tě mělo potěšit,“ odpověděl jsem.

Rushdie byl vyrovnaný, vtipný, ale rázně odmítal roli hrdiny a vzoru. Na akci přišel bez ochranky, chtěl být vnímán jako spisovatel. Řekl jsem mu, že jsem ho před třiceti lety nenáviděl, aniž bych od něj přečetl jediné slovo. Dnes patřím k jeho obdivovatelům, ne kvůli fatvě, ale kvůli jeho skvělým románům, jako jsou Maurův poslední vzdech a Děti půlnoci.

 

Muslimský rytíř proti Satanovi
Když Chomejní v roce 1989 odsoudil Rushdieho k smrti, chodil jsem na střední školu v egyptské vesnici. Náš učitel arabštiny tvrdil, že indický spisovatel Salman Rushdie, placený Západem, urazil proroka Mohameda a nazval ho „psem“ (pozn. red.: v románu Satanské verše je jméno „Muhound“, středověký výsměšný výraz pro Mohameda, skrývající i slovo pes). Citoval báseň slavného egyptského básníka Farouka Gouidy, který v ní Rushdieho kritizoval a obvinil ho z rouhání se islámu a jeho prorokovi. Básník popsal Rushdieho jako člověka, jehož srdce je posedlé ďáblem, a prorokoval, že jednoho dne mu muslimský rytíř usekne jeho satanskou hlavu.

Ne, nebyl to klerik, nýbrž básník, kdo ve mně vzbudil nenávist k Rushdiemu. Jako zbožný muslim, který ctil Proroka, jsem neměl jinou možnost než Rushdieho nenávidět, stejně jako všichni kolem mě. Na konci téhož roku jsem začal studovat anglickou literaturu v Káhiře a později jsem narazil na propašovaný výtisk Satanských veršů. Nenašel jsem v něm nic, co by ospravedlňovalo velkou nenávist vůči Rushdiemu. Byl to román magického realismu jako díla Gabriela Garcíi Márqueze, jen s příměsí britského humoru a závanem indických vyprávění.

Když jsem se dozvěděl o útoku na Salmana Rushdieho, byl jsem šokován, rozzloben a hluboce zasažen. Nejprve jsem si vzpomněl na něj, na 75letého muže, který se pohybuje mezi životem a smrtí a který se nedopustil žádného zločinu, kromě toho, že využil svého práva na uměleckou svobodu. Pak jsem si vzpomněl na egyptského básníka, který se tehdy nezastal spisovatelovy svobody slova, ale podpořil rozzuřený dav a předpověděl Rushdieho popravu.

 

Kdo je na řadě?
Tento básník je stále považován za vynikajícího intelektuála, nikoliv za islamistu, ačkoliv mnohé jeho myšlenky mají hluboké kořeny v islamismu. Vzpomněl jsem si i na sebe, na spisovatele, který kritizuje islám mnohem ostřeji než Rushdie a je mu kvůli tomu neustále vyhrožováno smrtí. Vzpomněl jsem si na den, kdy za mnou přišel úředník z berlínské kriminálky a řekl mi, že budu pod čtyřiadvacetihodinovou policejní ochranou, dal mi neprůstřelnou vestu a řekl, že ji mám nosit při přednáškách, protože výhrůžky smrtí, které mi byly adresovány, jsou stále konkrétnější a hrozí jejich naplnění.

A to jen proto, že jsem se odvážil napsat knihu s názvem „Islámský fašismus“. Vzpomněl jsem si na četné případy, kdy ochranka při prohlídce zavazadel hostů před mými přednáškami zabavovala kovové předměty, které by se daly použít jako zbraň. Vzpomínal jsem, jak jsem byl mnohokrát napaden na otevřené ulici v Berlíně, přestože mě doprovázela policie. Myslel jsem na dlouhé noci strachu a zoufalství.

Budu další obětí? Otázka, která mě automaticky napadla po útoku na Charlie Hebdo, pak znovu po stětí francouzského učitele Samuela Patyho, který se odvážil ve třídě ukazovat karikatury Mohameda, a nyní po pokusu o atentát na Salmana Rushdieho.

(…)

 

Přání k uzdravení z arabského světa
Po bezesné noci jsem měl plné zuby německých novin, které neustále informovaly o tom, že motivy Rushdieho vraždy jsou stále neznámé. Zajímalo mě, co na atentát říkají literáti a intelektuálové v arabském světě, a tak jsem navštívil jejich účty na sociálních sítích a s překvapením zjistil, že někteří z nich Salmana Rushdieho podporují a přejí mu brzké uzdravení.

Zdůrazňovali, že na myšlenky je třeba reagovat pouze myšlenkami. To mi dodalo trochu naděje. Ale když jsem četl dál, byl jsem zklamaný. Mnozí útok odsoudili, ale trvali na tom, že Rushdieho román Satanské verše byl také zločinem, protože se dotkl citů muslimů.

Naprostá většina lidí nemyslela na starce, který se vznášel mezi životem a smrtí, ale viděla, že skutečnou obětí útoku je jejich náboženství. Obávali se, že incident poškodí obraz islámu a přilije vodu na mlýn islamofobii na Západě. Jejich názory byly projevem infantility, egoismu a nedostatku smyslu pro odpovědnost, což považuji za nebezpečnější než samotný islamismus. Mluvíme zde o intelektuální elitě, nikoli o průměrných občanech, kteří na kritiku často reagují iracionálně.

 

Sekulární cukrová poleva
Tato elita nadále strká hlavu do písku a stará se více o obraz islámu než o oběti islamistického násilí. Nedokáže pojmenovat skutečné příčiny bídy. Syrský spisovatel Mais al-Kridi označil Rushdieho za vulgárního rasistu. Jeho kniha má podle něj za cíl pouze urazit 1,5 miliardy muslimů. Novinář a moderátor televize Al-Džazíra Nazih al-Ahdab na Facebooku napsal: „Jsem proti vraždě, ale jsem také proti Salmanu Rushdiemu.“ Řekl, že spisovatel je příliš bezvýznamný na to, aby kvůli němu mladý muž strávil život ve vězení.

Za jejich nenávistí k Rushdiemu se skrývá hluboká nenávist k Západu a všemu, co z něj pochází. Mnozí příslušníci elity vyrůstali v islamistickém diskurzu od útlého dětství, a i když se prohlašují za sekulární, základ jejich myšlení zůstává islamistický. Neuvědomují si, v čem spočívá problém. Špatná diagnóza vždy vede ke špatnému léku, jak tomu bylo v posledních několika desetiletích. Tvrdí, že problém je vnější, pramení z postoje Západu k islámu, nikoli z postoje islámu k Západu a světu obecně. Obvyklou taktikou je považovat Salmana Rushdieho za součást západní agendy, jejímž cílem je podkopat islám. Někteří jdou dokonce tak daleko, že ho přirovnávají k ISIS a Usámovi bin Ládinovi, aby s ním nesympatizovali. Používají stejnou taktiku, aby zdiskreditovali všechny kritiky islámu.

 

Rozum chybí všude
Nepřekvapilo mě, že jsem četl komentáře plné nenávisti, škodolibosti a konspiračních teorií od obyčejných muslimů, ale šokovalo mě, že intelektuálové – kteří sami neustále volají po větší svobodě projevu ve svých zemích – nejenže opustili kolegu spisovatele, ale ještě nad ním uspořádali soud, zatímco ležel zraněný na jednotce intenzivní péče. Připomnělo mi to reakce některých německých intelektuálů, kteří v době Rushdieho aféry místo solidarity se svým kolegou, jemuž hrozila smrt, zdůrazňovali, že jeho román není dobrá literatura, jako by svoboda projevu souvisela s literární kvalitou díla.

Žijeme v době, kdy racionalita hraje na Západě i na Východě stále menší roli. V tomto vakuu, které vzniklo absencí rozumu, se šíří identitární radikální ideologie a budují centra moci, která se nechtějí své ideologie vzdát. Stát je bezmocný a nemá žádné koncepce. Proto se redaktoři Charlie Hebdo, Samuel Paty a nyní Salman Rushdie stali oběťmi pomateného multikulturalismu. A proto bude bohužel přijdou další oběti!


Výtah z textu a překlad redakce.

publikováno: 22. 8. 2022

Datum publikace:
22. 8. 2022
Autor článku:
Hamed Abdel-Samad

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …