V běloruských prezidentských volbách 9. srpna 2020 zvítězila Světlana Tichanovská navzdory tomu, že před volbami opozice nevládla vůbec ničím. Žádnou mocí, žádným vlivem na střední stav, ani v místních samosprávách či v armádě. Tak se jevilo i Polsko dva roky po rozpuštění Solidarity, v roce 1983. Stejně na tom, zdá se, je i dnešní běloruská opozice. Pro změnu dva roky po ukradených volbách.
Diktátorovi podřízený volební výbor vnímal kandidaturu „ženy v domácnosti” jako žert. Byla podle něho předem odsouzena k neúspěchu. Masová shromáždění na její podporu ale ukázala opak. Byla odsouzena k úspěchu. Diktátor, rozladěný její popularitou, ostentativně zfalšoval výsledky voleb. Připsal si víc než 80 procent odevzdaných hlasů, čímž vyvolal obrovské protesty. Táhly se několik měsíců. Svět si Bělorusko zamiloval.
První dny po 9. srpnu, kdy lidé vyrazili do ulic, se nesly ve znamení teroru a zatýkání. Za katrem skončilo několik tisíc protestujících. Mnohé z nich vystavili mučení. O něco později začala moc přece jen ochabovat. To bylo v polovině srpna. Proti úřadům vyrazili dělníci, veřejnoprávní média, lékaři, studenti, důchodci, zkrátka téměř všechny vrstvy společnosti a Lukašenko byl doslova na zhroucení. Do stávky vstoupila celá země. Ulice zaplavily obrněné vozy, objevil se ostnatý drát. Spásu diktátor našel nakonec u speciálních jednotek. Byly na něm zcela závislé. Měly totiž ruce od krve. Po pádu režimu by byly dostaly pranepatrnou šanci na lepší budoucnost. Loajalitu armády Lukašenko raději nezkoušel. Neměl k tomu ale daleko…
Rok či dva před volbami bylo jasné, že se Bělorusové už nacházejí někde jinde a že se mentálně nehodlají vrátit k tomu, co se dosud líbilo většině. Navíc několik měsíců před volbami Lukašenkovi podrazila nohy pandemie. Vysmíval se jí a odmítal poskytnout jakoukoli pomoc státu. Zakazoval o ní psát jako o hrozbě. Bělorusové, aby se o nemoci něco dozvěděli, začali hromadně vyhledávat nezávislá média. Čtou si v nich a sledují je dodnes, ačkoli jim za to nyní hrozí vězení.
Co se stalo pak? To si pamatujeme. Pozvolné potlačování masových protestů. Represe. Únos letadla s mladým novinářem Romanem Prataševičem. V reakci na to vše tvrdé sankce ze strany Evropy a USA. Bělorusko tak k radosti Ruska vehnaly zcela do jeho náruče. Jako nejmodernější, nejlépe organizovaná a nejméně zkorumpovaná část bývalého sovětského impéria bylo a je vedle Ukrajiny pro Moskvu prioritou.
Problémem je jistá drobnost: Bělorusko je Rusku stejně kulturně vzdálené jako Ukrajina. Bělorusové navzdory sovětizaci, navzdory staleté rusifikaci, dokonce i na truc absenci vlastních státních tradic dokázali svými protesty v roce 2020 svět ohromit. Protestovali způsobem, jako by byli už dávno moderní, demokratickou a liberální společností. To se také ze značné části stalo. Jen nejstarší generace dosud vliv Ruska a Lukašenka považuje za bernou minci. K tomu, aby Lukašenko zpacifikoval zbytek společnosti, musel vyvolat drakonické represe.
Více než tisíc politických vězňů bylo odsouzeno k trestům v trvání bezmála deseti let. Dalších asi patnáct set odešlo od soudu s podobnými tresty, protože si „dovolili“ protestovat proti válce na Ukrajině. Mezi ně patří i železniční „sabotéři“. Rozvrátili řady ruské armády blokováním železničních spojů. Nadále v tom pokračují. Soud v Bobrujsku vynesl rozsudek dokonce ve výši 17 let vězení.
Mezi neoficiální tresty, udělované přímo na místě, patří rány do kolena s cílem je rozdrtit. Lukašenko dokonce pozměnil zákon. Nyní je možné trestat už samotný úmysl. Skutek se tak stal nadbytečným.
Běloruská diaspora je trvale aktivní, soudržná a dobře organizovaná. Ve Varšavě sídlí společnost NEXTA. Je jedním z nejvýznamnějších běloruských médií. BELSAT pro změnu nabízí skvělé webové stránky, v nichž si mohou číst všichni Bělorusové. I několik novinářek, nacházejících se bohužel v běloruských věznicích. Jedno je nesporné: Statečnost vězněných běloruských žen a mužů je obdivuhodná.
Polsko svoji šanci dostalo. Tehdy, kdy na krátký okamžik v Kremlu zavládl chaos. Využilo ji natolik dobře, že ji nyní bezstarostně promrhává s nezodpovědnými vládami. V roce 1991 Ukrajina rovněž využila svoji šanci a vybojovala si nezávislost. Rusko se jí ale stalo trvalou hrozbou. Přijde jistě den, kdy se příležitost otevře i pro Bělorusko. Může jím být právě prohraná válka Ruska s Ukrajinou.
Běloruská společnost se v roce 2020 prosadila. Naučila se klást odpor a ví, že jde o běh na dlouhou trať. Vytvořila si svobodná média a silnou diasporu, která je mu oporou. Snad poprvé v historii Bělorusové za svoji svobodu bojují i se zbraní v ruce. Na Ukrajině. Působí tu několik běloruských praporů a už nyní se staly legendou díky odvaze a úspěšností na bojišti.
V roce 2020 běloruská opozice měla prázdné ruce. Žádnou moc ve státě, v místních samosprávách, ani v armádě. Dnes se zdá, že nemá už vůbec žádnou šanci. Stejně tak se jevilo Polsko v roce 1983. Po rozpuštění Solidarity mělo být zcela bez naděje. Trvalo to sice ještě roky, než došlo k převratu, nakonec k němu přesto došlo. Bělorusové se nyní ubírají po stejné cestě.
Článek je převzat z internetového časopisu Krytyka Politzczna a je redakčně upraven a krácen.
Autor Slawomir Sierakowski je povoláním sociolog a publicista. Spoluzakladatel internetového časopisu Krytyka Polityczna. Předseda sdružení Stanisław Brzozowski. Absolvoval Varšavskou univerzitu. Pracoval pod vedením Ulricha Becka na Mnichovské univerzitě. Byl stipendistou Německého Marshallova fondu, Vídeňského institutu pro vědy o člověku, univerzit Yale, Princeton a Harvard a Akademie Roberta Bosche v Berlíně. Je členem týmu Politics, pravidelným sloupkařem Project Syndicate a autorem článků v New York Times, Foreign Policy a Die Zeit.
publikováno: 29. 8. 2022
