Dohlížet, anebo trestat aneb Humanizace vězeňství jako cesta k nápravě zločinnosti

Ivan Štern

Ivan Štern

Redaktor

Profilový obrázek

Aleš Kýr

Historik Vězeňské služby

Přinášíme první díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, či napravovat?“ o českém vězeňství a jeho postupné humanizaci.

Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a publikujeme jej ve spolupráci s Aktuálně.cz.


První systematická změna způsobu trestání lidí provinivších se proti zákonu proběhla v době osvícenství a vzniku států přímo panovníkem řízených (absolutistických). V rakouské monarchii ten proces neproběhl nahodile. Byl výrazem trpké zkušenosti z prohraných válek v polovině 18. století, jež bylo Rakousko nuceno svádět s vojensky, ekonomicky i civilizačně vyspělejším Pruskem.

 

Zrod zločince jako levné pracovní síly

Absolutistický stát se stal prvotním hybatelem rozmachu rodícího se kapitalismu. Ten si na něm vynutil zánik nevolnictví, protože potřeboval volný pohyb lidí. Středověké trestání zločinců výlučně smrtí, založené na uhlířské víře, že se tak zločinci dostane odpovídající „spravedlnosti“ z rukou Božích, se pod vlivem osvícenským myšlenek mění v trestání vězením a nucenými pracemi. Ukazuje se současně, že trestanec pro kapitalismus představuje výhodnou, levnou a snadno využitelnou pracovní sílu.

Vedení novodobé války si kupříkladu vynutilo stavět přímé a snadno schůdné silnice. Bez nich by rychlý přesun armád byl nemyslitelný. Na stavbě silnic pro trestance se uplatnění našlo v kamenolomech. Upuštění od trestu smrti se tak nemuselo prvoplánově jevit jako projev humanity, i když i ta svoji roli sehrála, ale jako výraz racionální podnikatelské úvahy.

O humanismu, vneseném do problematiky vězeňství a trestání, nelze tudíž v 18. století ještě zdaleka mluvit. Ne náhodou nápodobu této prvotní proměny trestání zločinců najdeme právě v režimech zavedených nacisty a komunisty. I pro ně vězeň představoval levnou pracovní sílu, již lze po jejím celkovém vyčerpání jednoduše „zmačkat a zahodit“. Vězni komunistických koncentráků, označujíce se slovem „mukl“, přesně vyhmátli podstatu svého postavení. Výraz „mukl“ byl ve skutečnosti zkratkou rčení „MUrčený K Likvidaci“.

 

Konec mučení jako výslechové metody

Na jisté prvky humanity lze v té době přesto narazit. Jejich nositelem byl Josef von Sonnenfels, zakladatel politických věd a dvorní rada císařovny Marie Terezie. Účastnil se tvorby prvního trestního kodexu, panovnicí vydaného a závazného pro všechny soudy v monarchii. Císařovna se inspirovala u svého úhlavního nepřítele, pruského krále Bedřicha Velikého. Opisovat od něho se věru vyplatilo… Vždyť sám panovník sepsal, jak uvádí historik František Stellner v pojednání Fridrich Veliký, pro pruskou akademii úvahu o obecných úkolech zákonodárství. Vycházeje z Montesquieuova „Ducha zákonů“ v ní zdůvodnil, proč je žádoucí odstranit mučení a zmírnit ukládané tresty.


Joseph von Sonenfels. Zdroj: Wikipedia

Vzdělaný Sonnefels, čerpaje ze stejných zdrojů jako Bedřich Veliký, panovnici přesvědčil, že je i v Rakousku žádoucí do kodexu zapracovat zákaz mučení. V pojednání o moderní policii dokazuje, že mučení k potřebnému kriminalistickému výsledku nevede, jen přiměje i toho sebenevinnějšího člověka, aby se přiznal k tomu, co ve skutečnosti nespáchal, a že úkolem policie je zločince usvědčit systematickou policejní činností a získanými objektivními důkazy. Přiznání zločince v soudním pojednání pak nemusí hrát tak klíčovou roli. Otázkou je, zda mu na prvém místě šlo o projev humanity, anebo mu více záleželo na tom, aby policie účinněji potírala faktickou, a ne fiktivní zločinnost.

„Vyšetřování nesměřuje jen k tomu, aby vyšetřovaný zločinec byl usvědčen a přiznal se. Musí se mu také dostat příležitosti dokázat vlastní nevinu. Ačkoli je vyšetřování zpočátku nezbytné, musí současně být zřejmé, že existují pochybnosti, zda vyšetřovaný čin vůbec spáchal. Proto se spravedlnost vůči němu nesmí dopouštět jakéhokoli násilí, jež může nastat jen jako důsledek prokázaného zločinu. Až tehdy může být potrestán. Násilím protkané vyšetřování za pomoci mučení se protiví výslednému cíli spravedlnosti…, zvláště pak proto, že tento odporný postup není ani spolehlivým prostředkem, jímž by bylo možné potvrdit jistotu spáchaného činu.“

(Sonnenfels – Grundsätze der Polizey, Vídeň 1771, více viz zde)



 

Práce jako nástroj humanizace vězeňství a socializace vězňů

O humanizaci vězeňství mohla být řeč teprve tehdy, kdy se ke slovu začala hlásit demokracie. Jejím prvním výrazným projevem byla revolta občanské společnosti, která po celé Evropě vypukla v roce 1848. V Rakousku svrhla absolutistickou vládu kancléře Metternicha a jejím cílem bylo zřízení konstituční monarchie, řídící se demokratickou ústavou, závaznou i pro panovníka.

Průkopníkem myšlenky, že trest vězení má vést k nápravě zločince a k jeho zpětnému začlenění do společnosti, byl katolický farář František Josef Řezáč, spolužák a přítel Karla Havlíčka Borovského. Během revoluce byl jejím aktivním účastníkem. Když 25. prosince 1879 ve věku 61 let zemřel, Národní listy v nekrologu v délce tiskového sloupce obsáhle popsaly význam Řezáčův pro emancipující se českou společnost:

„V roce 1848,“ píší Národní listy, „byl (sice) politickým vězněm na Hradu pražském“, nicméně „ještě týž rok nastoupil na kooperátorské místo v c. k. trestnici Svatováclavské, kdež poté stal se farním administrátorem, až konečně roku 1856 … (byl) P. Řezáč dán na odpočinutí.“ Pro rakouské úřady v době Bachova absolutismu se stal jednoduše osobou nežádoucí. Přesto během působení ve Svatováclavské trestnici (pamatuje si ji v pražské Resslově ulici kostel svatého Václava na Zderaze) stihl prosadit záměr vězně napravovat cestou smysluplné práce a vzdělávání.


František Josef Řezáč (1880; portrét od Mukařovského). Zdroj: Wikipedie

Věznice v té době musela být hospodářsky soběstačná a své potřeby pokrýt svépomocí. Produkty či služby, jež sama nebyla s to zajistit, měla nakupovat za peníze stržené uskutečněnými veřejnými zakázkami. Zapojivši do práce všechny vězně, byla schopna si sama pořizovat vězeňskou výstroj a výživu vězňů. Kromě toho plnila zakázky pro vnější zadavatele. Šila uniformy pro vojsko a policii, vyráběla nábytek pro státní správu a soudy a podobně. Připomínala továrnu a zemědělský statek, kombinované s „internátním“ ubytováním. Návštěvník v ní narazil na halu plnou tkalcovských stavů, krejčovské nebo ševcovské dílny, na dílnu truhlářskou či nábytkářskou, na rozsáhlé zahradnictví, stáje s dobytkem, včetně vývařoven pro vězně i personál.

Řezáč byl přesvědčen, že náprava vězně skýtá naději tehdy, opouští-li vězeň ústav, byv vyučen a zaškolen v některém obecně praktikovaném řemesle, jako bylo tkalcování, krejčovina, ševcovina, truhlařina, kuchařství, zahradnictví, tedy v řemesle, díky němuž v civilním životě nejsnáze nalezne praktické a smysluplné uplatnění. Tato jeho myšlenka prolíná humanizujícím se vězeňstvím dodnes.

V jedné z největších německých věznic v Berlíně Tegelu mají tamější „chovanci“ možnost vyučit se kuchařem, autoklempířem nebo autoopravářem. Daleko nejodvážněji se na tuto cestu pustila věznice v bavorském Straubingu. Umožnila několika vybraným vězňům odsouzeným k dlouholetým trestům vystudovat vysokou školu technického zaměření a ve spolupráci s jistou inženýrskou firmou založila uvnitř areálu projekční kancelář. Kancelář se specializuje na návrhy součástek leteckých motorů. Komunikace ke spokojenosti obou stran tu probíhá po internetu.

 

Řezáčova učebnice humanizace vězeňství

pojednání o vězeňství František Řezáč píše, má-li věznice dosáhnout žádoucího resocializačního cíle, musí se držet několika vcelku jednoduchých zásad. Nesmí vězně kazit, ale napravovat. V praxi se jedná o úmornou práci, dennodenně usilující zabránit vzniku a rozvoji vězeňské subkultury („vysoké školy“ zločinnosti uvnitř věznice). Zásada „nekazit vězně, ale je napravovat“ se tak naplňuje v prostředí lidí vyznačujících se obvykle výraznou mírou asociálnosti. Jednou z cest, jak se úkolu zhostit, je podle Řezáče snaha o růst vzdělanosti vězňů. Vést je k soběstačnosti, podložené získávanými řemeslnými či jinými odbornými znalostmi. Píše, že „člověk, je-li rozumu nevzdělaného a žádostí neuspořádaných, neodolá ani chtíčům svým vnitřním, ani lákání zevnímu, protož v nevzdělanosti a v neuspořádanosti schopností a mocností lidských základní příčinu slabosti i porušenost mravní stíhati dlužno“.

František Řezáč se řadil mezi dobovou elitu českého národa. Byl jedním z těch, kteří se zasloužili po pádu Bachova absolutismu o vydávání prvního nezávislého českého deníku Národní listy. Jeho první číslo Národních listů „sjelo z rotačky“ v úterý 1. ledna 1861. Čtenář tu nalezl program české národní emancipace a je podepsán „nejčelnějšími muži národa našeho, výtečných politickým věhlasem i literárními zásluhami“. Vedle jmen jako František Palacký, František Ladislav Rieger, Jan Evangelista Purkyně, Vítězslav Hálek tu nalezneme i jméno „čelného muže národa našeho“ Františka Řezáče.

Jistou pochybnost o Řezáčově představě, kterak resocializovat vězně, vnesl v roce 2010 Pavel Hanuš, vzdělaný a kultivovaný vězeň, který si svůj trest odpykával v Kartouze valdické. Jeho slova, obsažená v dopise adresovaném autorovi rozhlasového cyklu Česká justice, zazněla na vlnách vysílání stanice Český rozhlas 6. Hanuš autora cyklu nejprve pochválil za to, že se otázkou resocializace vězňů zabývá, aby jej vzápětí zchladil skepsí člověka, který výkon trestu odnětí svobody prožívá na vlastní kůži.

„Resocializační systém, o němž jste mluvil, často nepadá na úrodnou půdu, protože ve věznicích je značné množství asociálních jedinců, kteří o tuto resocializaci zájem nemají. Vězni, kteří jsou středoškolsky nebo vysokoškolsky vzdělaní, v resocializaci také nevidí přínos, protože z logiky věci odnětí svobody na dobu deseti patnácti let je nemůže resocializovat, ale asocializuje…“

Jeho slova, jak ještě dále uvidíme, do jisté míry potvrdil prvorepublikový ředitel věznice v Plzni Borech, František Kočí v úvaze, již Ferdinand Peroutka uveřejnil 25. července 1929 v Přítomnosti pod názvem Lze napravit zločince trestem na svobodě?



 

Boromejky – průkopnice humánního zacházení s vězni

Není náhoda, že Josef II. nerušil kláštery proto, že by sám byl neznaboh, jednoduše potřeboval vhodné objekty, kam by umístil vojáky nově vznikající pravidelné armády a vězně odsouzené k odnětí svobody. Klášterní areály se pro oba účely jevily jako ideální. Byly stavěny a prostorově dimenzovány, aby umožnily hromadné ubytování a stravování, stejně jako hromadně organizovanou práci. Mezi prvními věznicemi proto najdeme věznice umístěné ve zrušených klášterech (Kartouza valdická u Jičína, Svatováclavská trestnice v Praze na Zderaze).


Generální představená S.M. Vojtěcha Hasmandová

Největší zkušenost s vnitřním uspořádáním, ať už se to týkalo ubytování a s ním spojené doprovodné činnosti (šití lůžkovin, praní prádla, správka prádla), stravování včetně odpovídající logistiky, organizace prací spojených s provozem, případně na výdělek, měly církevní řády. Rakouské úřady se proto v prvé řadě, zřizujíce věznice, obrátily právě na ně.

„Klasický vězeňský personál,“ říká Aleš Kýr pro vysílání Českého rozhlasu, „to byli prakticky vojáci. Dokázali plnit bezpečnostní úkoly. Na úkoly, které souvisely se správou a vůbec s denním programem zacházení, jednoduše neměli. Proto, a je to taková rakouská specifika, se císař obrací prostřednictvím svých úředníků na ženské řeholní řády. Už předtím úspěšně provozovaly nalezince, sirotčince, starobince a nemocnice. Znaly proto velice dobře, jak vypadá ústavní život. Jak z organizačního hlediska, tak i z hlediska ekonomického.“

Nebyly to ale boromejky, které se jako první v Rakousku ujaly provozu věznic, ale řádové sestry Kongregace dobrého pastýře, a to v Neudorfu u Vídně. V pondělí 1. srpna 1853 se jich císař František Josef I. dotázal, zda by se neujaly zdejšího bývalého arcibiskupského zámku. Sestry souhlasily a nastěhovaly se sem. Zámecký komplex pak nechaly přestavět tak, aby mohl sloužit jako klášter i jako ženská věznice. První vězenkyně se tu ocitly 5. ledna 1854. Kromě běžného zacházení s vězni se rozhodly vězenkyně vzdělávat. Učily je číst, psát a počítat. Zdokonalovaly je i v řemeslných dovednostech. O pár let později provozovaly už několik ženských věznic. Dokonce si troufly na mužskou věznici ve Steinu u Kremže. Rakousko se tak stalo první a ve své době jedinou evropskou zemí, v níž mužské věznice řídily a spravovaly řádové sestry. V tom čase se už zapojily i sestry boromejky.

V Čechách se boromejky na žádost ministerstva vnitra ujaly v roce 1854 jako první věznice na Hradčanech v Praze. „Tato ženská věznice se nacházela v bývalém Trauttmanndorffském domě, kde existovala jednak trestnice… a jednak donucovací pracovna, což byla forma trestu pro tuláky, případně osoby žijící zahálčivým způsobem života,“ říká Aleš Kýr.  Po čase věznice kapacitně nestačila a boromejky na základě dohody s ministerstvem daly k dispozici svůj klášter v Řepích, kde dosud provozovaly nalezinec. Řepskou věznici vedly až do roku 1950. V tom roce jsou komunistickým režimem zrušeny všechny řády a kongregace, tudíž zaniká i věznice v Řepích.


Trauttmandorffský palác – první ženská trestnice na Hradčanech.

Stejně jako sestry Dobrého pastýře ujaly se i boromejky v roce 1857 mužské trestnice ve Valdicích u Jičína. Šlo o trestance, odsouzené k odnětí svobody nad 10 let, tedy o těžké zločince. Celkem tu bylo ubytováno zhruba 700 odsouzenců. Boromejky se nakonec staraly o čtyři věznice. Druhou nejvýznamnější vedle Kartouzy valdické byla věznice na Mírově, podobně jako ta v Neudorfu přestavěná z bývalého arcibiskupské zámku.

Ve svých převýchovných činnostech byly nepochybně úspěšné. Dokládá to i obrácení jednoho z nejhorších českých lupičů a násilníků Václava Babinského. V Kartouze valdické si osvojil řemeslo zahradníka a živil se jím už jako svobodný člověk na zahradě ženské věznice v Řepích. Ač zemřel jako svobodný člověk, jeho hrob přesto v Řepích nalezneme na bývalém vězeňském hřbitově. Hned vedle hřbitova řádových sester.

 


Hřbitov boromejek v Řepích.

 

Byl Babinský opravdu oním pověstným „lotrem mexickým“?

Václava Babinského sestry boromejky dostaly do péče v jičínské Kartouze valdické. Sem byl přemístěn ze Špilberku poté, co úřady zrušily špilberskou věznici a pevnost daly k dispozici armádě. Ve Valdicích se vyučil zahradníkem. Po vykonání trestu dostal od boromejek nabídku ujmout se role zahradníka v ženské věznici v Řepích.

Egon Erwin Kisch ve sbírce kriminálních příběhů Pražský pitaval věnoval jednu kapitolu rodáku z litoměřických Pokratic pocházejícímu z rodiny zdejšího zámožného kováře, Václavu Babinskému. Sám podtitulek kapitoly „Současník své slávy“ napovídá autorovu jistou pochybnost, zda Babinský byl skutečně takovým hrdinou, českých Robinem Hoodem, který bohatým bral a chudým dával, jak se o něm zmiňovala dobová literatura. „I v těch nejtlustších románech seriózní badatel nenarazí na jedinou použitelnou řádku. Namísto časových údajů se tu objevují hvězdičky, nikde čtenář neobjeví odkazy na existující spisy, místo zeměpisných příloh anebo konkrétních označení míst, jen fráze v duchu: na oblíbeném tržišti v N…“

Za poznání, kým ve skutečnosti Václav Babinský byl, vděčí Kisch žalářníkovi Babinského, panu Pohlovi z Jičína.

„Jako vězeňský dozorce pracoval ve Valdické kartouze až do vypuknutí (prusko-rakouské) války v roce 1866. Na konci května 1855 bylo státní vězení v Brně na Špilberku zrušeno. Uvolněné prostory obsadila armáda. Ženské osazenstvo bylo přesunuto do nově zřízené věznice ve Valašském Meziříčí, mužské do Valdštejnské kartouzy u Jičína. Mezi nimi byl i Babinský. Strávil čtrnáct let v cele číslo 14 josefínského traktu, nejprve přikován ke zdi, později sloužil přes den jako ošetřovatel v ústavní nemocnici.“

Ve špilberské vězeňské knize Kisch nalezl přijímací protokol Babinského, který nastoupil 16. června 1841 dvacetiletý trest za „lupičství, zlodějství, veřejné násilí a spoluvinu na podvodných zločinech“. Píše se zde, že „Václav Babinský, tak řečený Venca z Pokratic nebo pokratický Venca… je příslušný do Pokratic u města Litoměřice v Čechách, 45 let stár, katolického vyznání, ženatý, ničím nevyučený…, zdravý, mimořádně smělý a zarputilý, pro veřejnost zvlášť nebezpečný…“

Ve Valdicích se Babinský dostal do péče sester boromejek, které se tu „staraly o zdraví duše i těla uvězněných“, a Babinského si natolik oblíbily, „že směl dokonce chodit do Jičína, aniž byl spoután“. Kisch dodává, že „tohoto vyznamenání se dopracoval sice částečně díky své romantizující slávě, daleko víc však díky získaným schopnostem jako zahradník, což potvrzuje pan Pohl, který byl osobně svědkem jeho pokusů, kterak nechal na keři vykvést pěti růžím, každá jiné barvy“.

V řepské věznici, když „uběhl vyměřený čas jeho uvěznění a stal se svobodným člověkem, dostal příležitost své dendrologické schopnosti ještě dále rozvinout“. Skutečnost, že vězení, hlavně však působení sester boromejek, mělo na Babinského opravdu pozitivní vliv, dokazuje biografie hraběnky Anny Marie Coudenhove. Klášter a věznici v Řepích navštívila, aby zde „v letech 1866 a 1872 strávila několik týdnů se sestrou Charitas, rozenou hraběnkou Coudenhove“. V biografii se hraběnka zmiňuje o tom, „jak se tu setkala s emeritním vůdcem lupičů Babinským“. Postěžoval si jí na obecně vládnoucí špatnost. „Neuplyne ani den, aby mi ze zahrady neukradli květiny a jahody!“

Kisch zjistil, že každou neděli, kdy měl Babinský volno, v Hostivicích nasedl na Buštěhradskou dráhu a vydal se do Prahy. V Praze vystoupil na dejvickém nádraží a odtud šel pěšky na Malou Stranu. Jedna z jeho oblíbených hospod byl zájezdní hostinec nacházející se na rohu ulic U Lužického semináře a Letenské (tehdy Lausitzerstrasse a Belvederstrasse) a pojmenovaný U Zlaté lodi (dnes pivovar Vojanův dvůr). Za máz piva tu štamgastům vyprávěl příběhy ze svého loupežnického života. Ve skutečnosti toho na vyprávění mnoho neměl. Byl to přece tuctový, surový a nelítostný zločinec, který rozhodně nevypadl z oka Robinu Hoodovi. Nicméně mu nic nebránilo v tom, aby si jako své historky přivlastnil příběhy svých bývalých spoluvězňů. Prokládal je romantickými zkazkami tak, jak je vyčetl ze soudobých krejcarových románů, pokoušejících se zachytit Babinského život. Vzhledem k tomu, že hostinec Zlatá loď se nacházel nedaleko přístaviště, kde kotvily nákladní lodě vezoucí náklad z jihu na sever, byli lodníci jeho častými posluchači a historky jím vyprávěné, dávali pak na své trase dál k dobrému. Tak se šířila pověst Babinského coby lupiče džentlmena a kupodivu se v této podobě udržela dodnes.

Václav Babinský zemřel v požehnaném věku 83 let 1. srpna 1879. Ač se jednalo o tuctového surovce, na nějž laskavost a dobrota sester boromejek doslova zázračně zapůsobily, v jedné věci byl jedinečný. Lze ho považovat za jednoho z průkopníků systematické tvorby obrazu tak, jak si autor přeje, aby ho veřejnost vnímala bez ohledu na skutečnost, a již dnes nazýváme osobní PR (public relation). Už fakt, že legendy, které si v řadě případů Babinský vymýšlel sám a dával U Zlaté lodi k dobrému, svědčí o tom, ač nebyl ve věci nijak významně školen, že se stal velmi zručným „spindoctorem“.

 

První republika a příběh JUDr. Emila Pavla Lány

Emil Lány v letech 1920 až 1937 byl pověřen organizací a správou československého vězeňství. Napravovat bylo opravdu co. Poměry za války, zejména pak vojenská diktatura, nastolená v roce 1914 v okamžiku vyhlášení války Srbsku předsedou vlády hrabětem Karlem Stürgkhem napáchala mnoho zla v dosud relativně humánním rakouském vězeňství. Úkolem Lányho bylo poměry napravit a vést je k humanizaci výkonu trestu.


Emil Pavel Lány (1879–1945). Zdroj: česká Wikipedie

Problémem nebyly jen materiální poměry, ale i to, že se vězeňství během války dostalo pod politickou kuratelu a že za takových okolností se spravedlivý výkon trestu stal vzdálenou a neuskutečnitelnou chimérou. Není proto nijak nahodilé, že Emil Lány text o poměrech v československém vězeňství O politických deliktech a jiných věcech uvedl mottem: „Je nebezpečné pro stát, stane-li se jeho administrativa kopacím míčem v politické scéně.“ Text psal pro vydání Peroutkovy Přítomnosti ze 16. února 1928.

I když se Lány v textu obsáhle zabývá problematikou politických přečinů a jejich trestání, přece našel čas k tomu, aby se zmínil i o stavu vězeňství jako takovém a o záměrech, které s ním má.

„Mnohé naše staré věznice jsou stavebně v bídném stavu. Jest svrchovaně naléhavá potřeba, aby postupně byly adaptovány tak, že by na dobu odpočinku a na noc každý vězeň byl isolován – neboť za dosavadního stavu, kdy (v bývalých prastarých hradech a klášteřích) je v jednotlivých celách 20–30 trestanců pohromadě (např. Mírov, Kartouzy), stávají se trestnice přes všecko kázeňské a výchovné úsilí úřednictva namnoze semeništěm zločinnosti. Kdyby žádané adaptace byly provedeny, bylo by to opatření velmi úsporné, neboť bylo by možno pak počet trestnic zmenšiti a vedle kázeňsko-výchovného pokroku bylo by lze racionelněji organisovati vězeňskou práci podle dobrých vzorů (zejména severských).“

Nelze nepoznamenat, jakmile československé vězeňství převzali komunisté, hromadné ubytování vězňů, které Lány kritizuje a považuje za kontraproduktivní k významu a smyslu trestu odnětí svobody, naopak po vzoru sovětských (respektive nacistických) koncentračních táborů začali preferovat. Sledovali tím právě to, čemu chtěl Lány zabránit: vytvoření vhodného podhoubí pro vězeňskou subkulturu, živnou to půdu pro další kriminalizaci odsouzených vězňů, vedoucí k recidivě zločinnosti.

Nelze proto s Lánym nesouhlasit, když svůj text uzavírá povzdechem, že „jest zahanbující, na jak žalostné nízké úrovni je u nás občanský smysl pro preventivní boj proti zločinnosti a pro péči o propuštěné trestance, jakožto prostředek proti zločinnosti recidivní“. I když lze dnes zaznamenat určitý pokrok, Lányho povzdech platí i pro naše dny.

 

Kudy vede cesta k humanizaci trestu odnětí svobody?

Peroutkova Přítomnost dnešního čtenáře nejen poučí o poměrech prvorepublikového vězeňství, ale i o podstatě pojetí trestu odnětí svobody, a to článkem, nazvaným Lze napraviti zločince trestem na svobodě? a uveřejněným 25. července 1929.

Autor František Kočí, soudce a ředitel věznice v Plzni-Borech nabízí odpověď na položenou otázku z první ruky. Na zločin jako „na zlý čin“ od nepaměti „společnost reagovala veřejně, … chtějíc chránit jak bezpečnost organizovaného celku (státu), tak právní zájmy občanů“. Udělovaný trest měl a má „v zásadě dvojí ráz: buďto ráz odvetné spravedlnosti, anebo ráz polepšovací“. Vývoj pojetí trestu se odvíjel od rázu „odvetné spravedlnosti“, kdy „se trestný čin přičítal bezvýhradně vině pachatele“, k rázu trestu „polepšovacího“, kdy si právní věda postupně uvědomovala, „že ve zločinnosti obrážejí se i rozdíly plemenné a podnebné, … že vykonávají na ni silný vliv hromadné zjevy společenské, … že kolísá s drahotou základních životních potřeb, … a že může býti i výsledkem fysiologického založení individua…“. „Odvetná spravedlnost“ byla tak postupně nahrazována „zásadou společenské obrany proti zločinu“ v duchu myšlenky italského kriminologa Enrica Ferriho: „Žádejte na provinilci zodpovědnost, nikoli však proto, že je vinen, ale proto, že je členem společnosti organizované na právním základě.“


František Kočí (1880–1946) – soudce a ředitel věznice Plzeň Bory. Zdroj: Wikipedie.cs

Účinně se společnost proti zločinu brání právě trestem nápravným. Odvetný trest sice zločince ze společnosti odstraňuje. Někdy s konečnou platností, někdy dočasně. Přesto se však společnost takto dostatečně nechrání, „více jí poslouží, jestliže její zařízení mohou zločince vrátit životu zbaveného onoho nedostatku společenského smýšlení, který se mu stal osudným“. Učebnicovým příkladem projevu trestu nápravného může být právě Václav Babinský. Ač původně lupič a lapka, už jako „napravený“ zahradník si v Řepích zoufal nad špatností poměrů. Lidé mu ze zahrady kradli jahody a květiny.

V Československu s konečnou platností byl odvetný trest odstraněn 17. října 1919, kdy parlament přijal „zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, … který předpokládá schopnost zločincovu napravit se…“. V tomto duchu po roce 1989 bylo trestání provinilců obohaceno tresty alternativními (obecně prospěšnými pracemi), které nevytrhávají provinilce z jeho přirozeného sociálního prostředí a nabízejí mu účinnější sebereflexi, tudíž i odpovídající nápravu. (O tom pojednává druhá část tohoto cyklu.)

 

Kdo má šanci se napravit?

„Žalářem“ nelze napravit všechny vězně. Často kvůli jejich založení. „Lze napravovati (jen) lidi nespoutané poměry, již jsou s to úplně ovládnouti člověkovu psychu…“ Podle Kočího jde především o lidi, kteří se vymkli stanoveným pravidlům, avšak mají na to, aby si takové vybočení plně uvědomili. Kočí je dělí na „provinilce příležitostné a provinilce povahové“.

„Příležitostní provinilci jsou oni lidé, kteří se dopustili trestného činu z nahodilé nouze, nebo jsou k němu svedeni příležitostí či strženi prudkým hnutím mysli… Manžel, který vraždí v nejvyšším rozčilení nevěrnou ženu, je provinilcem právě tak příležitostným jako drobný zloděj dřeva z lesa.“

Trest odnětí svobody pro oba je v zásadě bezúčelný, „jeť někdy na první pohled zřejmo, že by se takový provinilec podruhé i bez žaláře trestného skutku nedopustil, poněvadž v něm není nižádná zloba zakořeněna…“. Jsou-li takoví provinilci přesto uvězněni, „vězeňská práce mohla by se … obmeziti na ochranu před nákazou od vězňů jiných, před mravním otupením a před citovým rozvratem, který snadno zachvátí vězně s vyvinutým smyslem pro občanskou čest, jenž necítí se ve vězení doma“. Podobnou argumentaci uplatnili stoupenci alternativního trestání po roce 1989. Mělo se týkat provinilců, jimž hrozí trest odnětí svobody do pěti let, případně lidí prvotrestaných. Riziko, že se stanou ve vězení oběťmi vězeňské subkultury, šikany a násilnictví, by bylo značné, stejně jako riziko vedoucí k jejich „mravnímu otupení“ a k postupnému rozvoji jejich kriminality.

Druhou kategorii teoreticky napravitelných zločinců představují „zločinci povahoví“. U nich je Kočí nepochybně díky vlastním zkušenostem ředitele věznice skeptický, neb „jsou charakterově pro zločin disponováni“ a „stojíme (zde) před skutečností asociálního člověka, chovajícího v sobě stálé nebezpečí zločinu, ať jde o individuum se zakrslým citem zodpovědnosti, nebo individuum uvyklé z pohodlnosti a netečnosti hledati uspokojení svých potřeb nezákonnou cestou, či rafinovaného zločince, hledajícího snadnou a výnosnou existenci v životě zločinném“. Kočí ani nad tímto typem zločince přesto neláme hůl, neb „také tu má se v zájmu společnosti státi vážný pokus o nápravu zločincovu žalářem“.

 

Rok 1989 návrat k humanizovanému pojetí vězeňství v duchu Františka Řezáče

Doba nesvobody, ať v režii nacistů, nebo později komunistů byla návratem před dobu samotných počátků humanizace trestání. V rukou nacistů a komunistů se „spravedlnost“ proměnila v tresty odvetné, v tresty, jimiž nesledovali nápravu zločinnosti, ale pouze eliminaci lidí, kteří opravdu, někdy ale jen v očích tyrana, překročili zákon. V tom horším případě je zredukovali na materiál vhodný pro kata, v tom lepším se stali nesvéprávnými otroky, určenými k postupné likvidaci za pomoci nucených prací. Vzdor jistým pokusům v 70. a 80. letech minulého století konečný zvrat přišel až po roce 1989, kdy se vězeňství začalo důsledně vracet k odkazu Františka Řezáče.


Pamětní deska Františku Josefovi Řezáčovi

Pojetí humanizované věznice v duchu reformátora Františka Řezáče ztělesňuje (byť v jistém časovém předstihu) dodnes fungující věznice ve švýcarském Witzwilu tak, jak ji popsala reportáž uveřejněná v týdeníku Přítomnost 17. září 1925 (Jak vypadá moderní trestnice).  Autor Antonín Ráliš líčí vězeňské poměry jedinečné nejen pro dobového čtenáře, ale i pro čtenáře dnešního. Jde o věznici, založenou na principech samosprávy a sebefinancování. Vězni po vykonání trestu odtud odcházejí s vědomím, že něco dokázali a že zvládli některé z řemesel, bez nichž by se nejen provoz věznice neobešel, ale bez nichž i jejich další život by byl jednoduše nemyslitelný.

„Ústavní pozemky jsou většinou přeměněny v úrodná, bohatá pole a kulturní půdu. Jest věcí nejpozoruhodnější, že všecko to, přeměna pustých pozemků v úrodnou půdu, ražení silnic a cest, stavba kolejnice, zřízení elektrických přívodů, vybudování veškerých budov, vězeňských i obytných, hospodářských dílen, stodol, sýpek, kanceláří, vil – vše to, že je dílem vlastních sil ústavních, úředníků – kteří dali plány – a trestanců, již poskytli provedení. Nebylo cizí pomoci, ani inženýrů, ani mistrů, ani dělníků. Počínajíc plány a končíc poslední taškou na střeše, práce zednické, tesařské, truhlářské, stavitelské, pokrývačské, natěračské – prostě vše, vše je dílem jedině ústavním.“

Ač se uspořádání věznice ve Witzwilu jeví jako novátorské, z pojednání Františka Josefa Řezáče o vězeňství z roku 1852 se dozvíme, že má své předchůdce ve věznici pentowillské nedaleko Londýna a ve věznici ženevské. U té první Řezáč zmiňuje, že „práce záleží v krejčovství, soukenictví, truhlářství, soustružnictví, tkalcovství, tesařství, zámečnictví, v provaznictví … a celý výnos připadá ústavu“. Podobně líčí i hospodářské poměry ve věznici ženevské v Champ-Dollonu. Zde „práce záleží v ševcovství, krejčovství, tkalcovství, lepenkářství, opisování a rýsování…“. Výnos z těchto prací patří obci a je z nich financován provoz věznice. Samotní vězni jsou finančně odměňováni jen za mimořádné, vynikající výkony.

Už Řezáčovi bylo zřejmé, a svědčí o tom i dodnes existující věznice ve Witzwilu, že vězení představuje ohromný kapitál, s nímž lze při nápaditém, tvořivém a promyšleném nakládání, aniž je narušena zásada, že hlavním posláním věznice je soudem uložený výkon trestu, dosáhnout značných hospodářských výsledků, stavících vězeňské zařízení do relativně finanční nezávislosti na státním rozpočtu. Dobře hospodářsky vedená věznice, která umí nejen produkovat a svými produkty se sebezásobit, ale je i úspěšná na trhu, vytváří ideální podmínky pro to, aby její „klienti“ si úhradu za pobyt ve vězení odpracovali už během výkonu trestu a neopouštěli vězení zatíženi, jak je to dnes běžné, dluhem vůči státu. Prevence před trestní recidivou je tu zřejmá.

A jak ve Witzwilu v roce 1925 práci organizovali?

„Trestnice Witzwil spočívá na podkladě zemědělské a průmyslně-řemeslné práce trestanců. Jsou tu rozsáhlé dílny, jež jsou velmi pěkně zařízeny a opatřeny nejnovějšími typy strojů hnaných elektricky; tak zejména dílny: obuvnická, krejčovská, punčochářská, sedlářská, kožešnická, truhlářská, kovářská, kolářská, zámečnická, elektromechanická, malířská, košíkářská, knihvazačská, tiskárna, kreslírna, mlékárna, máslárna, parní sýrárna na výrobu ementálských sýrů, řeznictví, prádelna, parní pila, parní mlýn. V každé dílně zaměstnán je jeden zřízenec – odborný mistr – jenž je zároveň dohlížitelem nad trestanci. Pracuje sám spolu, jakož vůbec ve Witzwilu všichni dozorci vězňů (je jich dohromady pres 60) jsou nuceni pracovati zároveň s trestanci.“


Ochoz kostela svatého Václava na Zderaze.

Vězeňství Dagmar Burešové, první polistopadové ministryni spravedlnosti, dalo zabrat

Dagmar Burešová pro funkci ministryně spravedlnosti v době společenského obratu byla více než dobře kvalifikována. Nejen platila za zkušenou advokátku, hlavně ale za advokátku odvážnou. Brala se za lidi husákovským režimem pronásledované nespravedlivě. Ujímala se jich v případech, kdy byli z politických důvodů vyhazováni ze zaměstnání a spory s jejich zaměstnavateli u soudu vyhrávala. Pomáhala jí v tom nejen dokonalá znalost tehdejšího pracovního práva, ale i snaha režimu tvářit se, že se řídí pravidly právního státu.

Vězeňství její pozornost po nástupu do funkce v prosinci 1989 upoutalo jak dosavadními zkušenostmi s ním, jež po léta zveřejňoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, tak i vzpourami, které v prosinci 1989 ve věznicích propukaly.

„Musím říct, že vězeňství mi dalo strašně zabrat. Já jsem x-krát byla ve věznicích. Na Štědrý den 1989 jsem přišla domů v 7 hodin večer. Byl se mnou Ota Motejl. Musila jsem pořád chodit mezi vězně. Navíc vězni chodili za mnou a stěžovali si na bachaře. Ukázalo se, že ve věznicích působí agenturní síť. … Představte si, že v Pardubicích ve věznici si směly ženy měnit prádlo jednou za 14 dní. … Pro humanizaci vězeňství bylo zapotřebí něco udělat. … Mnohé náčelníky jsem musela vyměnit. I bachaře, zvláště ty surové. Jedním slovem s vězeňstvím byla hrozná práce…“



 

Proměnu nelidského komunistického vězení ve vězení humánní odráží příběh Eduarda Vacka

Eduard Vacek patří mezi politické vězně husákovského režimu, uměle vyfabrikované, o to tvrději postihované. Celá „trestná činnost“ Eduarda Vacka spočívala v tom, že byl stoupencem a propagátorem patafyziky, hnutí, za jehož zakladatele se považuje francouzský spisovatel a dramatik Alfred Jarry, slavný autor ještě slavnějšího Krále Ubu. Mezi propagátory patafyziky nalezneme spisovatele Raymonda Queneaua, René Claira, Jacquesa Préverta, Eugena Ionesca, výtvarníka Maxe Ernsta… a Járu Cimrmana. V této společnosti poté, co opustil hnutí jehovistů, se ocitl i teplický rodák Eduard Vacek. Myšlenky patafyziky šířil pomocí sborníku, což se mu stalo v očích státní bezpečnosti a komunistických orgánů natolik osudným, že skončil za mřížemi.

Stačí pro ilustraci uvést dvě citace, aby bylo zřejmé, proč notoricky paranoidní a vztahovačný komunistický režim musel být skálopevně přesvědčen, že si Eduard Vacek z něho utahuje, a tím naplňuje skutkovou podstatu trestného činu pobuřování.

„Nemůže být víc patafyziky, než jí je na tomto světě, protože tu není nic jiného. … Nic nemůže být antipatafyzické, poněvadž všechno, ba i zásvětí všeho je patafyzické. To je patafyzicky zřejmé, nebrání to však, aby antipatafyzika nebyla. Neboť … je to prostě neznalost vlastní patafyzické povahy, a právě tato neznalost je její bojovností, její silou, její hojností a kořenem života.“

„Schůze nejméně dvou třetin Velmistrů, Veledeferentů a Stoupenců Velkého Hovniska tvoří Direktorium Řádu (Velkého Panděra).“

Vacek v rámci rozhlasového cyklu Já a můj bachař líčí své dojmy z komunistického vězení. V prvním rozhovoru s vězeňským vychovatelem prohlásil s humorem jemu vlastním, zatímco pan Dietl odjel do Ameriky, aby se naučil psát televizní seriály, on se nechal zavřít, aby mohl o vězení napsat knihu a trávit čas v uzavřeném prostoru s nevypočitatelnými psychopaty. Bezmála celých 12 měsíců.

„Řekl bych, že je to zkušenost, kterou nemohu nikomu doporučit, pokud si nechce vyzkoušet svoji psychickou odolnost. Patří to k mým nejhorším životním zážitkům. Je to stav bezmoci, beznaděje… Moje rodina se dostala do bezvýchodné situace. Bez prostředků k živobytí. Nacházíte se v prostředí odlidštěném, kde nemáte dovolání, kde na vás řvou…“

Cely byly přeplněné, plné pachů z nemytých těl. Větrání bylo zakázané. Místo vodovodního kohoutku sloužilo k pouštění vody kravské napajedlo. Načerpat trochu vody, která po zatlačení vystříkla, vyžadovalo značnou zručnost a virtuozitu.

„Po těžké práci, která mi byla zvlášť vybírána, aby mě co nejvíce fyzicky i psychicky zdeptali, jsem se vrátil na ubikaci. Teplá voda netekla. Vězeňská samospráva složená z kriminálních živlů mezitím stihla sníst veškeré maso. Měli k tomu účelu upravené naběračky s dírami, kudy protekla omáčka a maso zůstalo. K večeři ostatní měli jen omáčku s kouskem chleba. Hned po večeři jsem musel jít na takzvanou brigádu. Stavěli jsme v Pardubicích hřiště pro bachaře…“

 

Eduard Vacek, současný reformátor českého vězeňství

„Slib“ daný vychovateli, když skončil za mřížemi pro vydávání patafyzického sborníku, Vacek splnil. Knihu, kterou napsal, uveřejnil pod názvem Občanský průkaz, prosím. V roce 1988 se podepsal pod manifest Hnutí za občanskou svobodu, Demokracie pro všechny, požadující základní proměnu československé společnosti směrem k demokratickému a svobodomyslnému uspořádání. Manifest zmiňuje i vězeňství.


Eduard Vacek v první polovině 80. let. Zdroj: Vackův archiv.

„Je nutné vypracovat nový projekt vězeňství, který by odpovídal moderním poznatkům a zkušenostem, převedl vězeňství do civilní správy a humanizoval je. Uvězněný občan nesmí být pod rouškou převýchovy fyzicky ani duševně ponižován a pracovně vykořisťován. Vazba by měla být uvalována na vyšetřované, jen je-li to prokazatelně nevyhnutelné, a měl by v ní být respektován princip presumpce neviny.“

V tomto duchu se Vacek pustil do obnovy humanizovaného vězeňství po roce 1989 jako poslanec České národní rady. Konkrétní práci odváděl ve výboru pro právní ochranu a bezpečnost, konkrétně v komisi pro vězeňství.

„Byli tam prokurátoři, sociální pracovníci, sociologové… Na počátku se odehrávaly vážné spory. Dokonce jsme na sebe řvali. Prokurátor a sociální pracovník, to jsou dvě protichůdná stanoviska. Nicméně po půl roce práce se lidé začali snášet, hledat konsenzus a viděl jsem, jak to někam směřuje…“ Členy komise byli i generální ředitel Vězeňské služby a ředitel jeho sekretariátu. „Takže přechod myšlenek byl velice rychlý.“

Komise nejprve srovnala poměry v československém vězeňství s poměry ve věznicích v civilizovaných západních zemích. Dosud bylo československé vězeňství budováno podle sovětského vzoru, vyznačujícího se „prvkem kolektivní výchovy“ (čti šikany) a „prvkem vzájemného fízlování“, založeného na rozsáhlé síti fízlů a udavačů z řad vězňů. Sovětská teorie existenci obou prvků vysvětlovala tím, že zajišťují, aby se vězni „vychovávali mezi sebou“. Ve skutečnosti oba vytvořily živnou půdu pro tu nejodpudivější vězeňskou subkulturu, brutálně bránící vězňům v pokusech o vlastní resocializaci.

„Zatímco věznice na Západě přistupovaly k vězňům individuálně na podkladě zásad prevence kriminality“, v československých vězeních šlo o bezprávnou a manipulovatelnou masu.

Podařilo se Eduardu Vackovi humanizovat české vězeňství?

„Myslím si, že do určité doby se nám to podařilo. Ta doba byla limitovaná koncem devadesátých let, kdy se (tak jako celá společnost) vše vrátilo poněkud zpátky. My jsme byli možná trochu naivní, domnívali jsme se, že provedeme změny, které nebudou vratné…, ale ten život je trochu jiný.“



 

Jiří Malý – první generální ředitel nové Vězeňské služby

Jiří Malý, první generální ředitel nově založené Vězeňské služby, má lví podíl na proměně českého vězeňství, na jeho demilitarizaci a humanizaci. Jestli Eduard Vacek na otázku, zda se proměna vězeňství povedla, odpověděl, že byli „poněkud naivní, když se domnívali, že změny budou nevratné“, pak mu Malý nemohl nedat za pravdu. Po jeho odchodu z funkce se Vězeňská služba ze služby civilní opět stala „ozbrojenou složkou“ státu.


Generální ředitel plk. PaedDr. Jiří Malý při slavnostním otevření vězeňské části Domova sv. Karla Boromejského v roce 1996.

Osvěta dozorců cestou názorného příkladu

Jiří Malý v roce 1998 zorganizoval pro všechny rozhodující pracovníky Vězeňské služby poznávací zájezd do německých věznic. Pracovníci vězeňství se měli zejména seznámit s postupy, jež Němci uplatnili při humanizaci podobně nehumánního vězeňství v bývalé Německé demokratické republice.  Ne náhodou byla pro to vybrána věznice v Brandenburgu.

Pověstí patřila mezi nejhrůzostrašnější věznice komunistického, ale i nacistického Německa. Její proměna se přesto povedla dokonale. Vedení věznice se ujali kulturně vyspělejší západní Němci a instruktoři, které si s sebou přivezli, začali velmi intenzivně pracovat na posílení sebevědomí zaměstnanců věznice. Ze všeho nejdřív dozorcům sebrali obušky. Na udivené dotazy českých návštěvníků ředitel věznice odpověděl protiotázkou.

„Nepřijde vám ponižující, když se vám kolem nohou bimbá gumový bimbas?“

Respekt si dozorci podle něho musí získávat zcela jiným způsobem. Musí z nich na každém kroku vyzařovat sebevědomí. To se ale sotva stane, jestliže vězni z nich nevycítí nic víc než špatně tajenou agresivitu. Obušek toho byl právě viditelným symbolem.

Druhou věznici, kterou díky Jiřímu Malému představitelé českého vězeňství navštívili, byla typická věznice západního střihu, západoberlínská věznice Tegel. Návštěvníci zde prožívali určitý civilizační šok, byvše konfrontováni s přeplněnými chodbami, plnými vězňů, a to i v odděleních nejtěžších zločinců. Mezi nimi se proplétali usměvaví dozorci, vyzbrojeni pouze klíči od katrů. Na dotaz, zda se dozorci nebojí takto pohybovat se mezi vrahy a násilníky, zvěděli, že se nebojí. Pravidelně a povinně každý týden se cvičí v bojových uměních. Dokážou si tak zjednat respekt natolik, že někteří násilníci se před nimi strachy rozpláčou.

Údiv vyvolala i skutečnost, že si vězni sami perou a vaří v přilehlých hospodářských koutcích a že chodí bez „bachařského“ doprovodu k lékaři. „To se jich lékaři anebo sestřičky nebojí?“, zněla otázka. „Ať si něco zkusí,“ zněla odpověď, když návštěvníci zavítali do vězeňské tělocvičny, kde právě zdravotní sestry si do vzduchu vyhazovaly instruktory bojových umění, jako by to byly pytle brambor.

Zcela civilní německá vězeňská služba přesto obsahovala i ozbrojenou složku. Byla to zásahová jednotka, která denně cvičila potlačování vzpour a zdokonalovala se v boji beze zbraně i s ní. Podle ředitele braniborské věznice, který návštěvníkům předvedl části jejich výstroje a výzbroje, už sama existence jednotky zchlazuje horké hlavy, toužící po vzpouře. Stačí, aby se její příslušníci objevili ve vězeňské chodbě „v plné zbroji“, a řada silácky projevujících se vězňů má co dělat, aby se nerozplakala.

 

Kopaná způsobila, že se z hasiče Malého stal „bachař“

„Hrával jsem kopanou za Bohunice,“ líčí své „bachařské“ začátky Jiří Malý. „Mužstvo bylo pod vězeňskou službou, tehdejší Sbor nápravné výchovy. No a přišli za mnou, jestli bych nešel sloužit. Nezastírám, že mě nalákala možnost získat byt, … tak jsem tam nastoupil. … V té době jsem byl u hasičů, u profesionálního sboru. Vojnu jsem měl už za sebou.“

V roce 1995 po tom, co vznikla Vězeňská služba, se Malý stal jejím generálním ředitelem. K postavení generálního ředitele se propracoval „od píky“. Začal jako řadový strážný, dozorce, vychovatel. První významnou funkcí byl ředitel bohunické věznice. Během ředitelování vystudoval pedagogiku a složil doktorské zkoušky.

„Když bych to vzal obecně, tak pedagogické vzdělání by měl uplatnit zaměstnanec vězeňské služby už na té nejnižší úrovni. Stabilně se setkává s lidmi, jedná s lidmi, musí v prvé řadě dokázat, že s nimi umí jednat. … Moderní vězeňství je práce s lidmi, i když s lidmi narušenými, a jestliže nemáte odborné znalosti, sotva s nimi dokážete pracovat.“

Jiří Malý nesnášel pojmy „výchova“ nebo „převýchova“. Razil zásadu: „Trest musí zůstat trestem, ten člověk něco spáchal a úkolem je na něho působit tak, aby si uvědomil, co spáchal, a snažil se to nějakým způsobem napravit. Recidivistu nepřevychováte. Je podvacáté, potřicáté ve výkonu trestu. Jeho životním údělem je chvíli být na svobodě a potom se dostat do vězení, kde se mu zabezpečí všechna jeho práva, počínaje tím, že mu spravíme zuby, že se pořádně nají, vyspí, což venku je pro něho velký problém. Výchova by měla být směřována v prvé řadě k mladistvým a k prvotrestaným…“

Sám přiznává, že není velkým stoupencem přehnaného humanismu. Zato vždy horoval pro to, aby pro vězně byl dostatek práce, aby si vydělal natolik dobře, že je s to z výdělku jednak hradit náklady státu za jeho uvěznění, že je schopen vyrovnat se s dluhy, které se za ním táhnou, a že mu zbude dostatek financí k tomu, aby po propuštění z výkonu trestu mohl začít řádný život a neunikat, jak se velice děje v tom lepším případě, do šedé ekonomiky, v tom horším, získávat opět živobytí trestnou činností. Měl by být zaveden i určitý náhradní trest, pokud se vězeň vyhýbá svým závazkům.

„Pokud někdo někomu vykrade byt, pak to někde prodá na nějaké burze a řekne, je mi to úplně jedno, já si půjdu na dva roky sednout…, pak Vězeňská služba a další instituce by měly hledat způsob, jak takového člověka přinutit k tomu, aby svoje dluhy tak, jak musí každý venku, zaplatil.“

Malý se nebránil humanizaci vězeňství. Jen některé jeho prvky považoval za přehnané. Popíraly základní zásadu, z níž osobně vycházel. Smysl trestu je především trest sám. Díky němu by jedinec trestaný měl zejména nahlédnout, v čem a proč pochybil. Rozhodně nebyl spokojen s tendencí vězně utvrzovat v duchu, „když jste si mě zavřeli, tak se o mě také starejte“.

Jiří Malý byl jedním ze stoupenců privatizace věznic, kdy by stát nesl odpovědnost jen za ostrahu tak, jak tomu bylo v dobách rakouské monarchie, a kdy by „zacházení“ s vězni, včetně jejich zaměstnávání a vzdělávání bylo záležitostí nestátního správce (tehdy církevního řádu). Uvědomil si u toho jednu podstatnou věc: Každý ředitel věznice by si měl být vědom toho, že věznice je z hlediska ekonomického „kachnou sedící na zlatém vejci“ a je jen otázkou důvtipu a tvořivosti, jak to zlaté vejce objevit způsobem, jak jej už v roce 1925 objevila věznice ve švýcarském Witzwilu.

To české společnosti české vězeňství zatím dosud dluží.



Tento článek vznikl díky dotaci poskytnuté Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky. Publikujeme jej ve spolupráci s Aktuálně.cz.


Pokračování tohoto 6dílného seriálu vyjde 3. října 2022.

publikováno: 12. 9. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Česká nostalgie po majestátu

Pohřeb královny Alžběty II. měl v Česku tak mohutné mediální pokrytí a diváckou odezvu, až se mohlo …

Nezapomenout na Karabach!

Napětí mezi Arménií a Ázerbajdžánem, které trvá už od rozpadu Sovětského svazu v devadesátých letech, znovu vybuchlo. …

Čáry života

Možná se vám to také přihodí. Probudíte se uprostřed noci a vnímáte střípky doznívajícího snu. …

Ruské euroasijství aneb Proč nemají rádi Západ

Ačkoli Valerij Vilinskij, rodák z Oděsy a doživotní exulant euroasijství kategoricky odmítal a byl přesvědčen, že Rusko patří …

Na blahobyt připraven!

Ve fiktivním rozhovoru Petra V. Šulce popisuje šampión v pojídání (kdečeho), jaké úsilí ho stojí „příprava …

Alžběta II. – Královna televizního věku

V záplavě poct zesnulé britské panovnici tak trochu zapadlo, že institut královské rodiny a s ní spojená …

Na karnevalu demokracie

Volby jsou slavnost demokracie, říkáme si už více než třicet let od pádu komunismu. Zejména …

Dejte si bacha na úchylku aneb Bratři Itálie versus prasátko Peppa

„Itálie má nového nepřítele! Prasátko Peppu!“ napsal na Facebooku vůdce italské levice, poslanec Nicola Fratoianni. …