Napětí ve společnosti roste. A není to tím, že by se nám stále hůře žilo, trpěli jsme hlady a materiální bídou. Jen se navzájem obtížněji snášíme, protože jsme se odnaučili spolu mluvit.
Příkladem může být poslední demonstrace na Václavském náměstí. Organizovala ji proruská zóna? Byli na ní samí dezoláti, extrémisté, lůza a póvl? I salonní levice takto vzniklým a manipulovaným davem opovrhuje, protože to pro ni není dnešní prekariát, který trpí kapitalismem nejvíc, nýbrž starý známý lumpenproletariát, který jen násilně vybíjí své frustrace a k moderní politické práci se vůbec nehodí. „Primitivní hlupáci“, ano, i levicový intelektuál umí snadno vylučovat ze společnosti… Ani levice už nechce rozumět tekutému hněvu, který se právě díky své tekutosti v ulicích tvaruje vždy podle toho, kdo se tohoto tvarování ujme, kdo si všimne, že tu je. Hněv a pocit ponížení se ale se jménem neztratí. I přihlouplá lůza si své rozčilení ponechává dál a čeká na to, až je zase někdo sebere a využije pro politický nátlak.
Svět je takový, jak o něm mluvíme. Ironický sžíravý, cynický, ale taky hodnotově naivní, romantický a v poslední době hlavně válečný. Válka na Ukrajině jen dokresluje, jak dobře jsme na tuto válku slov připraveni, jak moc jsme ji potřebovali, aby se slova vyčistila a získala zase své pravé významy. Válka má tu (ne)výhodu, že nezná meziprostory: buď jsi s jedním, nebo s druhým, neutrální „mezi“ neexistuje. Buď jsi přítel, nebo nepřítel. Žádá se biblické ano, ano, ne, ne, i tam, kde ho běžně nepotkáme. V civilním občanském životě tato ano, ano, ne, ne nejsou dána předem, hledají se právě v meziprostorech komunikace. V nich se zkouší síla slov, jejich vhodnost pro vystižení reality, v meziprostorech mezi různými já hledáme taky sami sebe. Stáváme se sami sebou až tím, že přijímáme druhé jako zrcadlo světa, v němž se můžeme najít, měnit, korigovat, potvrzovat. Co ale najít v zrcadlech světa, v nich všude vidíme jen svůj vlastní, samozřejmě mimořádně krásný obraz?
V dnešních prostorech nekomunikace nekvete jen narcismus, ale i narcistní agresivita, protože Narcis nikdy nevydrží sám se sebou a potřebuje sebepotvrzení každý den, každou hodinu, každou vteřinu. Potřebuje alespoň slovy tlouct do druhých, aby zaslechl sám sebe. Slova jako média komunikace už nemají roli zprostředkovatele, neotvírají meziprostory, kde se dá najít nový význam či smysl, vyměnit jeden význam za druhý, proměnit svět, který přece tvořme také slovy. Slova jsou už jen značky, kolíky, jimiž se vymezuje vlastní narcistní území, který nesmí ani na chvíli patřit nikomu jinému. To proto jsou dnes slova tak snadno vulgární, sprostá a útočná, protože se používají k narcistní válce. Jsou jako psi chránící Narcisovo teritorium. Ani ta velká, skutečná válka na Ukrajině se v esenci příliš neliší.
Otevřená společnost, které jakožto liberální utopii a dnes už spíše iluzi patřilo posledních třicet let, se uzavřela do sebe v agresivitě slov, jež už vede a dál povede k rozkladu společenských vazeb. Je-li každý a priori zločinec, nepřítel státu, lidu, vlasti, alarmista, komunista, fašista či tupé hovado, těžko se na něčem někde sejít, těžko si obyčejně promluvit, natožpak společně o něčem přemýšlet. Pokud se odrazy druhých v zrcadle dostatečně dlouho ukazují a komentují jako obrazy obludných monster, stane se dříve či později takovým monstrem i ten, kdo se do zrcadla dívá. inteligentní a kultivovaní lidé přece umějí dokonale napodobit lůzu a lumpenproletariát, jak si jistě každý povšimne během chvilkové pobytu na sociálních sítích. Všichni v sobě skrýváme zrcadlová monstra, která snadno v ulicích nacházejí velmi nepříjemnou fyzickou podobu.
Začarovaný kruh společnosti narcistní diskomunikace se nedá jen tak rozetnout, dokud se ve společnosti opět neobjeví někdo tak vzácný, jako je druhý. Srozumitelně a jasně to kdysi před lety, na začátku narcistní éry sociálních médií shrnul filmař Jiří Menzel: „Každý člověk má ke své pravdě svá poznání, své důvody, své kořeny, ale to ho neopravňuje vidět v jiné pravdě jiného člověka důvod k nenávisti.“
To ale předpokládá začít brát vážně slova, která vypouštíme z úst. Brát je vážně jako stavební materiál společnosti, ve které se pohybujeme a v níž bychom také – asi ne všichni, ale většina jistě ano – chtěli přežít. Vidět druhého a brát ho vážně, k tomu nakonec stačí překvapivě docela málo: Vidět si do úst!
publikováno: 12. 9. 2022
