Na karnevalu demokracie

Profilový obrázek

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

Volby jsou slavnost demokracie, říkáme si už více než třicet let od pádu komunismu. Zejména v komunálních volbách to ale často vypadá jako demokratický karneval. Kandiduje každý, koho napadne, že je to fajn nápad nebo obrovská legrace, od anarchokomunisty, odmítajícího systém en bloc, takže je s podivem, že ho svou účasti potvrzuje, po esoteriky, kteří zaklínají společenské tělo, a podporovatele práv automobilů vypouštět výfukové plyny v centru měst. Je tu ale i druhý extrém – roste počet míst, kde nekandiduje nikdo, neboť ve starosti o obec není o co stát.

Takových prázdných míst, kde se nenašel nikdo, kdo by usiloval o starostenskou pozici, je v Česku jedenáct. Stát se o provoz v obci samozřejmě ze zákona postará, nic to ale nemění na tom, že o ono krásné demokratické slavení svobody (volby) prostě není zájem. Demokracie je diskuse, říkal Masaryk, ale diskuse mezi lidmi, kteří májí k sobě úctu, což je někdy zatraceně těžké zajistit a spory a věčné hádky unaví po chvíli každého. Demokracie je ale taky práce, dodával první československé prezident, a pracovat pro obec se dnes už také nikomu moc nechce. Zvláště když to většinou není placená funkce a dělá se takříkajíc navíc.

Nezájem o správu věcí veřejných, tedy o res publica, o republiku, je odvrácená tvář slavnosti demokracie. Indiference nemusí být projev nějakého protestu proti systému, ale jen prostým výrazem únavy či hlubšího životního nezájmu. I v menších společnostech, než je stát, kraj či obec, se přece vždy najde poměrně velká skupina lidí, kteří se do dění moc nezapojují a prostě se jenom vezou. Takových pasažérů bez zájmu – unavených samozřejmě i demokracií, která pořád vyžaduje nějaké hlasování, chození k volbám, výběr, zaujetí a informovanost, slovem práci – je v české demokracii spousta. V minulých komunálních volbách nešlo volit 53 % lidí, a to se říká, že v obci rozumíme demokracii nejlépe, je nám nejblíž, mimo jiné proto, že kandidující masky v demokratickém karnevalu většinou známe. Situace tedy vypadá velmi podobně jako v kultovním českém filmu Vrať se do hrobu. „Polovina občanů už přijala demokratické slavnosti a starost za své, existuje ale nejméně polovina těch, kteří jsou ve věci demokratické spoluúčasti lhostejní.“

Někde tady, nikoli v kulturních válkách o genderové a jiné identity, by se možná dalo vysledovat skutečné dělení české společnosti, jež přinesla doba populistické politiky, do níž zabředáme stále více, protože i ti, kdo se za populisty nepovažují, populistickou politiku svou činností podporují. Nemám teď na myslí nakupování voličských hlasů formou různých ad hoc dotací a příspěvků v pravou předvolební chvíli. Populismus není totéž co rozdávání peněz voličům. Populistická politika pozdní doby stojí na rozdělování společnosti, na její fragmentaci, v dělení na ty, kteří ze systému něco mají, tedy na elity, a na ty, kteří ze systému nemají nic apod. Na ty, kteří přemýšlejí a vycházejí z demokratických hodnot, a na ty, kterým je nějaká demokracie ukradená, když to není systém, který by vyrovnával nespravedlivé nerovnosti. Ostatně i pro Masaryka byla hlavním úkolem demokratického státu otázka sociální. Není-li demokracie schopna nabídnout relativní ekonomický blahobyt většině lidí ve státě, nemůže čekat, že se dlouho udrží.

Udržování tohoto napětí (třeba i vylučováním části obyvatel z veřejné debaty, v níž vzhledem ke své neznalosti a omezenosti nejsou relevantní) je pravým motorem populismu, který neslibuje jen lepší ekonomické zajištění, ale především změnu demokratického systému v nějaký jiný systém vládnutí. Systém, v němž by hlasy vylučovaných lidí mimo elitu byly konečně plnohodnotné.

Slavnost demokracie se stále častěji mění v karneval, který odhaluje i tváře hrobníků demokracie, protože její největší slabinou, jak s oblibou připomínal Václav Havel, je to, že dává svobodu projevu i těm, kteří ji chtějí zničit a neumí se před jejich slovy bránit. Ale právě díky tomu, díky karnevalovému reji, kterého se hrobníci účastní, můžeme nejen vidět, co tito lidé opravdu chtějí, ale i to, že jde o masky, a také, jaké jsou nevyslovené podmínky demokratické existence a jak nesamozřejmé jsou. Jak moc důležité je se znovu a znovu přesvědčovat, že taková existence stojí za to. Demokracie neexistuje, ale neustále se vyjednává!

I letošní komunální volby a zábavná show kolem nich připomínají, že demokracie nespočívá v dobře organizovaných svobodných volbách či v dalších úpravách předávání a kontroly moci. Ani v programech či vizích a v dobře organizované distribuci státní pomoci, jakkoliv i Masaryk tvrdil, že demokracie není panování, nýbrž administrace (z tohoto hlediska na tom po zkušenosti covidové a energetické krize nejsme moc dobře, což v populistické politice jistě hraje důležitou roli). Demokracie je způsob života, přesvědčení, že i druhý vstupuje do diskuse se stejnou úctou ke mně jako já k němu. A že jde všem o jedno společenství.

V reji masek se na to tak snadno zapomíná a tato vrstva demokratické zkušenosti se stále rychleji ztrácí. Bez ní ale už nemá moc smysl říkat tomu, v čem žijeme, demokracie. „Zájmovláda“ je něco úplně jiného.

publikováno: 19. 9. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Česká nostalgie po majestátu

Pohřeb královny Alžběty II. měl v Česku tak mohutné mediální pokrytí a diváckou odezvu, až se mohlo …

Nezapomenout na Karabach!

Napětí mezi Arménií a Ázerbajdžánem, které trvá už od rozpadu Sovětského svazu v devadesátých letech, znovu vybuchlo. …

Čáry života

Možná se vám to také přihodí. Probudíte se uprostřed noci a vnímáte střípky doznívajícího snu. …

Ruské euroasijství aneb Proč nemají rádi Západ

Ačkoli Valerij Vilinskij, rodák z Oděsy a doživotní exulant euroasijství kategoricky odmítal a byl přesvědčen, že Rusko patří …

Na blahobyt připraven!

Ve fiktivním rozhovoru Petra V. Šulce popisuje šampión v pojídání (kdečeho), jaké úsilí ho stojí „příprava …

Alžběta II. – Královna televizního věku

V záplavě poct zesnulé britské panovnici tak trochu zapadlo, že institut královské rodiny a s ní spojená …

Na karnevalu demokracie

Volby jsou slavnost demokracie, říkáme si už více než třicet let od pádu komunismu. Zejména …

Dejte si bacha na úchylku aneb Bratři Itálie versus prasátko Peppa

„Itálie má nového nepřítele! Prasátko Peppu!“ napsal na Facebooku vůdce italské levice, poslanec Nicola Fratoianni. …