Pohřeb královny Alžběty II. měl v Česku tak mohutné mediální pokrytí a diváckou odezvu, až se mohlo zdát, že umřela česká královna. V jistém smyslu je to pravda: není vyloučeno, že si to královny promítáme to, co sami nemáme, a že tak alespoň na chvílí jako společenství naplňujeme touhu po respektované reprezentaci.
Během přenosů z Londýna a nekonečných diskusí o významu monarchie pro Británii a svět, výjimečnosti Alžběty, její osobní i státnické historie, případně srovnání s Alžbětou I. a její záchranou britského království a smyslu panovníka pro společenství, se stále častěji vyjevovala potřeba identifikace s postavou na vrcholu hierarchie. Potřeba, která je zjevně spíše obecně antropologická, než národně či historicky vymezená.
Truchlící Britové nebyli tentokrát tak hystericky bezmocní, jako když umřela princezna Diana, motiv opuštěnosti a zoufalství střídala poměrně zevrubná reflexe jejich vztahu k majestátu, který, světe div se, může i ve společnosti pozdní doby (nebo právě v ní?) mít svou pozitivní roli. I s králem či královnou jsme sice ve stále komplexnějším světě ztraceni, ale s nimi je to – zdá se – nějak méně bolestné a snesitelnější.
Česká média tento rozměr královské figury během pohřebních dnů příliš nezdůrazňovala, více se soustřeďovala na popisy rituálů a společenský rozměr celé akce. Ostatně ten byl také důvodem, proč se do pokrývaní pohřbu ve velkém rozsahu pustily i soukromé stanice. Přece jen šlo o největší showbyznysovou akci posledních desetiletí, u níž nemůže moderní médium chybět. V porovnání s pohřbem lady Diany měla akce pochopitelně mnohem větší vážnost, odpovídající snad tomu, čemu se říká královský majestát. Silná vřelost, která proudila z obrazovek při pohřbu „princezny lidských srdcí“ Diany, není jejím protikladem, ale důležitým doplňkem.
Potřeba identifikace a reprezentace, dvě roviny vztahu k majestátu královny, se tedy dají přenést i do české společnosti. I Češi hledají svou královnu/svého krále. Vzpomeňme na dlouho největší veřejný pohřeb v nových českých dějinách, kterým bylo rozloučení s exprezidentem Václavem Havlem. Bylo to obrovské představení národního truchlení, po němž zazněla věta Tomáše Halíka „Češi pohřby umějí“. Stejná věta byla nyní opakovaně vyřčena o Britech. Někteří komentátoři později mluvili o rozlučce s Havlem jako o tryzně byzantských rozměrů, kdy umírá král skoro jako zástupce boha na zemi.
Potřeba identifikace s nějakou veřejnou figurou, jejíž aura se blíží majestátu krále/královny, od té doby z české společnosti nezmizela. Naopak se ještě posílila ve chvíli, kdy si lid v plebiscitu zvolil svůj pravý obraz, Miloše Zemana, a kdy se velké části občanů začínalo zdát, že tento obraz tak úplně neodpovídá tomu, co jsme chtěli. Projekce ideálu byla v té chvíli možná jen směrem dozadu, a tak se strhl boj o mýtus Václava Havla, jehož idealizace také souvisí s rozvíjením autentického pocitu smutku na posledním celonárodním pohřbu. Havel byl naprostou anomálií, shodnou se pravicoví i levicoví politici, politické zjevení své doby, lid by ho nikdy nezvolil, na to příliš z lidu vyčníval. A přesto Havel zůstává jakýmsi prototypem hledané postavy identifikace, která by mohla naplnit očekávání kladená na prezidentskou figuru, čerpající dál z kořenů tradice královského majestátu. Nikoli snad v rodu či původu, božským posláním, ale z jakési dějinné povolanosti, které Havel v revoluční době vyšel vstříc a dokázal ji naplňovat přinejmenším celá devadesátá léta.
Silná česká rezonance se smutkem ze smrti královny Alžběty II. tak byla možná dána nejenom mohutnou televizní inscenací, nýbrž i tím, jak moc bychom nějakou takovou postavu rádi viděli na Pražském hradě. I probíhající diskuse o nové hlavě státu (jak výrazně doslovná je tato tělesná synekdocha) dosvědčují, že se hledá někdo více než občansko-politický zástupce. Někdo mezi královnou/králem a morálními supermany a superženami, mezi laskavým člověkem a ekonomem, politologem, sociologem a právníkem v jednom. Obyvatelstvo cítí svůj majestát, s kterým by se rádo identifikovalo, jenže něco takového, někoho takového v české společnosti při nejlepší vůli momentálně nalézt nelze. Chybí nezpochybnitelný zdroj autority, jakým je u královny tradice, rod a bůh. Identifikace s prezidentem v tomto silném smyslu, po němž možná i toužíme, je spíše nemožná.
Funkce českého prezidenta je z větší části provozně politická, a jak dokázal Miloš Zeman, má v tomto ohledu svou velmi reálnou mocenskou sílu. Při zlovůli hlavy státu se opravdu stává silnou protiváhou vlády, kterou brzdí a umí i přemoci. Prezidentovu vyvažující či převažující politickou roli by samozřejmě snadno mohl převzít předseda Senátu, mělo by to i politickou logiku. Chyběla by však funkce reprezentační, která se z důvodu nostalgie po majestátu jen tak nevypaří. Měl by to být člověk, kterého si většina hluboce váží, ale z provozně-reprezentačního hlediska by stačilo, kdyby nepřekrucoval Ústavu, ctil zákony a nedělal na veřejnosti ostudu. Musíme-li mávnout rukou nad majestátem, který se z různých důvodů nedostavil (nevhodná doba, chybění tradice, chybění osobností), snižuje se logicky míra, podle níž si nakonec nějak vybrat musíme.
Pohřeb Alžběty II. snad dostatečně nakrmil českou potřebu nostalgie po majestátu, můžeme se tedy v klidu věnovat „primitivně politicky omezenému výběru prezidentského jména“. Ale reprezentovat také nemůže kdekdo a předpoklady k tomu se jistě dají poznat dávno před volbou, především ve veřejných diskusích a rozhovorech. Znamená to radikální zcivilnění prezidentské volby, jež nakonec pomůže ke zklidnění celému společenství. Nostalgii po majestátu si můžeme klidně ponechat, třeba jednou zase nějaký přijde. Do té doby si lze útěšně pouštět seriál Koruna na Netflixu.
publikováno: 26. 9. 2022
