Napětí mezi Arménií a Ázerbajdžánem, které trvá už od rozpadu Sovětského svazu v devadesátých letech, znovu vybuchlo. Místní média uvádějí desítky mrtvých na obou stranách a jedna země obviňuje druhou z porušení sjednaného příměří. Přestože boje po pár dnech ustaly a situace se stabilizovala, oblast Náhorního Karabachu, ležící historicky na území Ázerbajdžánu, ale s převažujícím arménským obyvatelstvem, zůstává stále centrem sporu.
Arménie i Ázerbajdžán patří k zakavkazským republikám, které byly dříve součástí Sovětského svazu. Přestože se většině lidí vybavují jako podobné, jsou velmi rozdílné. Liší se například náboženstvím – Arménci sami sebe považují za kolébku křesťanství, zatímco Ázerbajdžán je převážně muslimský nebo státním zřízením. Arménie si udržuje i přes vysokou korupci poměrně svobodný režim. Ten ázerbajdžánský v čele s prezidentem Alijevem, jež se projevuje jako diktátor, zařadila organizace Freedom House, která každoročně sestavuje žebříček zemí podle tzv. indexu svobody, kdy uděluje body ze sta možných podle demokratického fungování státu, velmi nízko. Získal pouze 9 bodů a Arménie 53. Tyto dva sousedy ale nejvíce rozděluje sporné území nazývané Náhorní Karabach. Spor trvá už od 90. let, přesto si ho Evropa ani Spojené státy moc nevšímají.
Spojenci: Turecko a Rusko
Petr Drbohlav, specialista na tuto oblast z humanitární organizace Člověk v tísni, popisuje konflikt mezi zeměmi jako dlouhovleklý, který měl už několikrát nakročeno k mírovému řešení, ale nikdy se nakonec představitelé obou zemí nedohodli. Drbohlav také upozorňuje na klíčové mezinárodní mocnosti, které zde hrají velkou roli, a těmi jsou Rusko a Turecko. Turci mají historicky, kulturně a nábožensky blízko k Ázerbajdžánu. Zároveň při rozpadu Osmanské říše vyvraždili Turci asi jeden a půl milionu Arménů a dodnes se turecká vláda ke genocidě nepřiznala. Arménii tedy nezbývalo nic jiného než si najít silného spojence, a tím se stalo Rusko. Obě velmoci hrály vždy v tomto regionu významnou roli.
Sporná oblast Náhorního Karabachu je území, které z výrazné většiny vždy obývali etničtí Arméni, ale po rozpadu Sovětského svazu bylo přičleněno k Ázerbajdžánu. Arménie si na něj však od počátku dělala, a dodnes dělá, nárok. V 90. letech minulého století zabrali Arméni velkou část území (i tu, kde žili Ázerbajdžánci) a podle Drbohlava bylo v té době nuceno odejít zhruba 700 tisíc Ázerbajdžánců.
Osobní paměť v regionu
Emil Hasanzade, ázerbajdžánský občanský aktivista, který vyrostl v hlavním městě Baku a v roce 2017 se přestěhoval do Prahy za studiem mezinárodních vztahů, považuje sporné území za součást Ázerbajdžánu a upozorňuje na nucené vystěhování obrovského množství občanů. „Moji prarodiče z otcovy strany se narodili a vyrostli v této oblasti, mám příbuzné, kteří byli kvůli arménské okupaci nuceně vysídleni a nikdy se nevrátili zpátky domů. Arméni nezabrali pouze území Náhorního Karabachu, ale také region tzv. vnitřního Karabachu, který býval vždy ázerbajdžánský, a začali zde přejmenovávat vesnice a města.“
Jiný je oproti tomu pohled šéfredaktora arménského časopisu Orer. Hakob Asatryan považuje Náhorní Karabach za arménský a nesouhlasí s připojením k Ázerbajdžánu. „Arméni tady postavili křesťanské kostely a založili svoji kulturu, Ázerbajdžánci se zde snaží zničit naši historii a předělat mapy, aby to vypadalo, že tu nikdy nebylo arménské území,“ říká Asatryan.
Střet v roce 2020
S pomocí Moskvy Arménie držela pod kontrolou většinu Náhorního Karabachu až do většího válečného konfliktu na podzim roku 2020, kdy Ázerbajdžán s nezanedbatelnou pomocí Turecka ovládl část regionu. Tento střet vyústil v humanitární katastrofu, kdy kolem 100 tisíc Arménů opouštělo domovy a často vypalovalo prázdné vesnice, aby nepadly do rukou nepřátelům. Hakob Asatryan popisuje hrůzy ázerbajdžánského útoku: „Spousta mých přátel zemřela nebo musela opustit domovy.“ Z útoku neviní pouze Ázerbajdžán, ale také Turecko v čele s prezidentem Erdoganem. Hasanzade však tvrdí, že Ázerbajdžánci v roce 2020 pouze osvobodili oblast od arménské a ruské okupace, a spousta lidí se díky tomu vrátila do svých domovů.
Zároveň upozorňuje na to, že do nedávna byl medializován pouze pohled arménské strany: „Myslím si, že v současnosti je mediální obraz o válce v Náhorním Karabachu objektivnější, i když stále ne zcela. Do roku 2020 byli slyšet hlavně Arméni, a to především proto, že ve světě je větší arménská diaspora a mají více novinářů, kteří pochopitelně píší z jejich pohledu. Dnes ale podle mě dávají velké tiskové agentury prostor oběma stranám.“ Naopak Armén Asatryan tvrdí, že zahraniční noviny dávají více prostoru ázerbajdžánské propagandě. Je ale nutné zmínit, že kromě pár týdnů na podzim roku 2020 nedostával tento konflikt v médiích prostor skoro žádný – ani arménská, ani ázerbajdžánská strana. A od té doby také ne, až letos v září se objevily znovu krátké zprávy o střílení na hranicích, které zase rychle utichly.
Nová eskalace násilí
Přestože na podzim roku 2020 země podepsaly příměří po šestitýdenní válce, tak napětí stále trvá. Letos v noci z 12. na 13. září ohlásila Arménie ostřelování pohraničního území ze strany Ázerbajdžánu, ale ten zase z útoku obvinil druhý stát. Ministři zahraničí se po pár dnech dohodli na novém příměří, jež zatím obě země dodržují. Celkově Arménie udává více než 135 mrtvých a Ázerbajdžán asi 80. Podle Petra Drbohlava měla eskalace minulý týden řadu příčin: „V současnosti je díky válce na Ukrajině Rusko oslabené a zbytek Evropy soustředí pozornost hlavně tam. Nejenže arménský spojenec stahuje vojenskou techniku a posádku ze základen v Karabachu, ale také Ázerbajdžánci spoléhají na to, že Evropa bude potřebovat jejich zásoby ropy a plynu, a mohou si tak dovolit na Arménii znovu zaútočit.“ S Drbohlavem souhlasí také Hakob Asatryan a apeluje na Evropu, aby kromě ruského plynu uvalila sankce i na ázerbajdžánská fosilní paliva. Emil Hasanzade zase doufá, že se konflikt podaří vyřešit mírově a bez další eskalace násilí: „Nechci, aby nikdo včetně vojáků zbytečně umíral, věřím v diplomacii 21. století.“
Arménii spojenectví s Ruskem nenahrává
V současnosti to bohužel vypadá, že se Emilovo přání jen tak nesplní, jelikož ani jeden ze států se svého území nechce vzdát. Zároveň je nyní Ázerbajdžán v jasné přesile, protože kontroluje větší část území a ruský spojenec Arménie se zdá být silně oslabený válkou na Ukrajině. Jelikož skoro celá Evropa a Spojené státy stojí proti Putinovi, tak spojenectví s Ruskem Arménii nenahrává. Zároveň je sice možné říci, že v Ázerbajdžánu vládne diktátorský režim prezidenta Alijeva, ale nelze této zemi ubrat historická práva na oblast Náhorního Karabachu. Posoudit, zda převládá právo na celistvost a svrchovanost státu, jenž brání své okupované území, nebo právo národa na sebeurčení a odtržení, je velice těžké. Tyto skutečnosti jsou důvody, proč se už několik desítek let nerozhodlo o malé kavkazské oblasti mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Jediné, na čem se shodují oba národy, je, že válka a zbytečně padlí vojáci a civilisté škodí všem. Přesto zůstává tento region trochu stranou pozornosti „západního světa“.
publikováno: 26. 9. 2022
