Ruské euroasijství aneb Proč nemají rádi Západ

Ačkoli Valerij Vilinskij, rodák z Oděsy a doživotní exulant euroasijství kategoricky odmítal a byl přesvědčen, že Rusko patří na Západ, na jeho studii Evrasijství, již napsal 15. srpna 1929 pro Peroutkovu Přítomnost, můžeme dnes ukázat, jak se v dobré víře mýlil. Bezmála vyčerpávajícím způsobem, s náskokem téměř sta let totiž popsal podstatu dnešního Ruska.

 

Euroasijství jako projev znechucení z upadlého Západu

Myšlenka euroasijství, již nijak nová, podle Vilinského vytryskla s novou silou až mezi emigranty, prchajícími před hrůzami občanské války a bolševickým terorem. Necháni Evropany na pospas sami sobě úkorně pozorovali „bavící se a odpočívající poválečnou Evropu“. Ta „připadala emigraci jako degenerující, buržoasní a marná“. Evropané jejich úsudku dávali bezděky za pravdu. Patřilo k dobrému tónu mudrovat o tom, jak Evropa prodělává „kulturní krizi“ a že „zánik Západu“ je na spadnutí. Ruským emigrantům „bylo tehdy lehko věřiti, že Západ spotřeboval již všechny životní síly“.

Jde přitom o nedorozumění. Jedním z příznaků Západu je sklon o sobě pochybovat. Ráz jeho pochybností určují dva vynálezy: kapitalismus a demokracie. Představují dynamické, neustále se proměňující fenomény. Jejich ctižádostí je uvnitř živoucí společnosti opakovaně dosahovat ekonomické i společenské rovnováhy, a přitom bránit riziku ustrnutí a vzniku zatuhlých režimů (ancien régime), které moc odvozují od nezpochybnitelných dogmat a neměnného a nedotknutelného uspořádání.

 

Západ nevěří v osudové spasení

Sází na odpovědnost každého jednotlivce. Lidé si mají být rovni. Jsou nedotknutelní ve své důstojnosti. Každý jedinec je neopakovatelný. Proto odmítá, že by vývoj měl směřovat k jakési samospasitelné utopii. Cítí v ní uniformitu. Jeho cílem je naopak svobodný a zodpovědný jedinec.

Euroasijství, a to nejspíš Rusům ladí, je „jakási (tajuplná) doktrína, vysvětlující skrytý smysl ruských dějin a ukazující krásné budoucno, dosažitelné, jakmile se budou sledovati noví vůdcové“. Smysl dějin je osudový a pramálo záleží na jedinci. Pokud se předurčené a zjevené osudovosti nepodřídí a nesepne své naděje s vůdcem, který tuto osudovost zjevuje, je ztracen a zavržen. Neboť právě „ve výrazu evrazijství cítila se spása; obsahoval on očekávání zaslíbené země“.

Kdykoli Západ podlehl lákavé představě předurčenosti dějin, představě, že je v nich ukotven jakýsi vnitřní smysl a zákonitost, vedoucí k nějakému žádoucímu vyvrcholení (spasení), ať už šlo o výklad dějin církevní, marxistický, fašistický, anebo nacistický, každá z těch osudovostí se nakonec zhmotnila do podoby tyranie.

 

Potatarštění Rusů

Stoupenci myšlenky euroasijské tvrdí, že vpádem Tatarů byla nejen přerušena „tradice Ruska kyjevského, nýbrž přímo zničena“. Ta se už nevzpamatovala. „Rusko stalo se … částí velikého impéria Džingis-Chana a převzalo jeho zvyky, … což provždy dalo Rusku směr k Asii“. Jisté pojítko tu k Evropě přesto je, a to „pravoslaví, hlavni podstata (ruského) života“. Dosavadní uniformitu života nejen nerozrušilo, dokonce ji utvrdilo.

„Každý Rus, bez ohledu na svůj stav společenský (patřil) k jedné a téže kultuře, měl táž náboženská přesvědčení, měl tentýž světonázor, tentýž etický kodex, tytéž životní zvyky.“ Zatímco Západ proměny vidění světa promítal do střídajících se uměleckých slohů, do epoch, poznamenaných nějakým duchovním svérázem, zatímco opakovaně promýšlel, co bylo již promyšlené, aby přicházel vzdor tomu opět s něčím novým, tak bojar po celý ten čas sice „nosil bohatší oblek, jeho jídlo bylo chutnější, jeho bydlení pohodlnější nežli u obyčejného mužika, avšak kroje jeho obleku, jeho jídlo a sloh jeho domu byly tytéž jako u sedláka“.

Ruští emigranti sice prchali na Západ před bolševickým terorem, přesto mnohého pozorovatele nepřekvapilo, že se ve chvíli, kdy „sověty přibližovaly se k Německu a vyhrožovaly šavlí“, prosazoval „mezi emigranty … hrdý pocit příslušnosti k tomu, třeba i bolševickému, vždy však silnému Rusku“. Nadšeně pak citovali verše Alexandra Bloka: „Ano, my Asijci, my Skytové se šikmýma a dychtivými očima!“

 

Rozdíl mezi křesťanstvím Západu a pravoslavím

Ruské pojetí víry je protikladné pojetí západnímu. Šlo o tak zvané „dwojewierje“. Spojovalo „úřední vyznání křesťanství s tajným uctíváním pohanských bohů“. Jeho sílu dokládá příběh z druhé poloviny 18. století, kdy „v guberniálním městě Voroněž byl ctěn Perun a vláda musela použít zbrojní moci, aby mohla zabrániti konání slavnosti k jeho cti uspořádané“.

Na Západě se obsah víry promítal do jednotlivostí bohoslužebného obřadu „jako výraz náboženského citu“. Obřad se stal „formou, do které tento cit se přeléval“. Ne tak v Rusku. Zde obřad předcházel „jeho pochopení“. To vysvětluje, proč „náboženskost ruská“ neuctívala „svaté předměty jako symboly božství, nýbrž jako jeho vtělení“. Ikona je Rusovi samotným pánembohem. Tak není divu, když se v řadě ruských domácností vedle ikony s bohorodičkou či se spasitelem objevují i zpodobení Lenina či Putina.

 

Euroasiat „katolictví nenávidí vášnivě a fanaticky“

Odmítá je pro jeho „dynamičnost a neklidnou čilost“. Jako protiklad k němu staví „nehybnost“ pravoslaví, jež považuje za „nejvyšší a jedině čistou a plnou formu křesťanství“. Zavrhuje proto cokoli, co má něco společného s demokracií. Považuje svobodu a rovnost a přesvědčení, že má „panovat myšlenka“, za projev úpadku. Namísto „panování myšlenky“ dosazuje panování dogmatu. Nevadí mu, že dogma je bezobsažným duchovním útvorem. Ba právě naopak, „myšlenkou evrasijství … jest dbáti na tradici, … uchopiti se hegemonie nad národy Asie a utvořiti syntézu duševní kultury Východu“. To vše se má odehrát „na trvanlivém podkladě jedině spasitelného pravoslaví“. Vytane-li čtenáři na mysli pojem „teokracie“, nestřelil vedle. Vilinskij jde dokonce dál, aby „při bližší analyse“ zjistil, že „se celá tato směs teokratická (chová) jako uhlazený fašismus“. Vida, vida…

 

Konec nedotknutelného vlastnictví

„K otázce soukromého vlastnictví pozemkového a movitého přinášejí evrasisté nové učení, … jest to teorie vlastnictví funkcionálního.“ Nejde tu údajně ani o kapitalismus, ani o socialismus, ale o „systém státně soukromého vlastnictví“. Vlastníku jsou sice přiznána jistá práva, na bedra mu ale stát vrší povinnosti, a to nejen obecného rázu. Jde tak daleko, že mu mnohdy určuje, co má vyrábět, chce-li se zachovat. Takže trvanlivost vlastnictví závisí „na poměru (vlastníka) ke státu“ a na jeho vztahu k možné „ingerenci (státu) v životě civilní společnosti“.

„Každému majiteli, jenž vůči společnosti a státu neplní svých povinností, může být soudně odňato vlastnictví (za odškodnění nebo bez odškodnění) dle stupně provinění.“ Co jsou těmi povinnostmi, není mnohdy záměrně vymezeno. Povinnosti jsou proměnlivé, odvozují se od aktuální politické situace. Vlastník mnohdy netuší, zda jim dostál, anebo ne. Zpravidla to pozná, až když stát přistoupí k jeho vyvlastnění. Případ Chodorkovského je tu doslova učebnicový. Mimořádně poutavé tu je, že i s takto pojatým vlastnictvím si kapitalismus dovede poradit a zabydlet se v něm.

V jedné věci byl autor příliš velkým optimistou. V závěru píše, že „evrasijství jest beztvará masa zvučných slov, v jejíž slupce není jádra“. Chce tím dát najevo, že s takovou změtí si sotva kdo kdy poradí. A vida, s „beztvarou masou zvučných slov“ si k naší smůle tyká Vladimir Putin.

publikováno: 26. 9. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na …

Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry

„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl …

Apokalypsa vlevo, apokalypsa vpravo

Co mají společného klimatická mládež a Donald Trump? Vůbec nic, s jedinou výjimkou: všichni očekávají od budoucnosti …

Švýcarská anabáze Petra Lotara

„Vyjdi z země své a z domu otce svého do země, kterou ukáži tobě.“ Tak …

Veřejný zájem aneb politika náš úděl

Činnosti, které se dějí ve veřejném zájmu, by se měly vejít pod pojem politika. Avšak …

Adventní koncert zdarma pro nové předplatitele

Prvním 20 novým předplatitelům Přítomnosti nabízíme teď v adventu zajímavý bonus – vstupenku zdarma na adventní koncert z …

Doba nedůvěry – zkrácený záznam z konference

Podívejte se na zkrácený záznam toho nejdůležitějšího, co od našich hostů zaznělo na konferenci „Doba nedůvěry“ …

Naděje na půli cesty

Přinášíme čtvrtý díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, …