Začne-li na rozhraní září a října vlhnout na koleje padající listí, začíná v Anglii sezóna zpožděných vlaků a výročních konferencí hlavních politických stran. Obvyklá vnitřní zdrženlivost ostrovanů pak ustupuje ideologickému křepčení s touhou po přívalech frenetického potlesku. Bývá to sezóna uvolněných politických mravů i nezávazných osobních vztahů. Z konferenčního opojení a třeskuté názorové intimity počínaných nemanželských dětí, sezóna dočasných politických aliancí i nebezpečných známostí. Bez povšimnutí přitom zůstává, že britská politika a veřejný diskurs v éře „evropského odcházení” připomíná intelektuálně vyprahlou poušť, po které bloudí tu roboti, jindy klauni s čipem naprogramovaným do třicetisekundových mediálních klipů. Na ně lákají voliče. „Od keynesiánství přes thatcherismu po Novou Labour Party byly myšlenky vždy živnou půdou (britské) politiky. Teď, v době krize, je