Začne-li na rozhraní září a října vlhnout na koleje padající listí, začíná v Anglii sezóna zpožděných vlaků a výročních konferencí hlavních politických stran. Obvyklá vnitřní zdrženlivost ostrovanů pak ustupuje ideologickému křepčení s touhou po přívalech frenetického potlesku.

Bývá to sezóna uvolněných politických mravů i nezávazných osobních vztahů. Z konferenčního opojení a třeskuté názorové intimity počínaných nemanželských dětí, sezóna dočasných politických aliancí i nebezpečných známostí.

Bez povšimnutí přitom zůstává, že britská politika a veřejný diskurs v éře „evropského odcházení” připomíná intelektuálně vyprahlou poušť, po které bloudí tu roboti, jindy klauni s čipem naprogramovaným do třicetisekundových mediálních klipů. Na ně lákají voliče.

„Od keynesiánství přes thatcherismu po Novou Labour Party byly myšlenky vždy živnou půdou (britské) politiky. Teď, v době krize, je naše politika zcela bez kormidla,” posteskl si nedávno v eseji pro londýnský Guardian sociolog William Davies.

S generací britských politiků, kteří zažili druhou světovou válku a poválečnou obnovu, jako by odkráčel z veřejného prostoru a opustil parlamentní lavice také intelekt, reflexe a pokora. Nahradily je povrchní, extravagantní projekce na sociálních sítích motivované oportunismem okamžitých osobních či společenských impulsů.

 

Z deště nekompetence pod okap surrealismu

Mainstreamová britská politika balancuje v sezóně podzimních stranických konferencí mezi fiskální nekompetencí a její surrealistickou mediální prezentací. Kabinet oznámí jedním dechem rozsáhlé daňové škrty a masívní dotace cen energií. Premiérka Trussová pak na vlnách BBC nedokáže vysvětlit, proč její kroky vedly málem ke kolapsu ostrovních penzijních fondů.

Podle Daviese je za žalostným stavem britské politiky skrývá absence fenoménu, který byl po většinu posledních 150 let považován za integrální součást politiky jako umění vládnout, totiž myšlenek a idejí.

„Myšlenky různých podob a různé velikosti pocházely z rozličných zdrojů. Některé, například keynesiánství, jsou spojovány se silným jednotlivcem. Jiné, například ty, na kterých stál thatcherismus, ukovaly aliance thinktanků a veřejně vystupujících intelektuálů (například Miltona Friedmana a Keithe Josepha),” připomíná Davies.

 

Personální pouštění žilou

Absence myšlenkových platforem, které by generovaly ideje a myšlenkové platformy, padá zčásti na vrub způsobu, jakým si obě hlavní strany pouštěly poslední léta svou „intelektuální žilou”. A možná i na vrub polozapomenutého skandálu s poslaneckými náhradami z jara 2009.

Nejčtenější velkoformátový deník Daily Telegraph tehdy koupil za 110 000 liber kompletní kopii soukromých výdajů, které si nechávali poslanci proplácet. Objevil mezi nimi desítky sporných plateb. Většinu za hranici etiky (hloubení vodního příkopu nebo budky pro kachny na soukromém rybníku), některé (falšované cestovní výdaje) za hranicí zákona.

Skandál tehdy odvál z poslaneckých křesel téměř tři desítky členů obou sněmoven. Drobnohled, pod kterým se tehdy ocitla každá účetní položka, odfiltroval z dalších voleb kandidáty, které vyváděl skandál z jejich soukromé komfortní zóny.

Ještě větší dopad na etablování koherentních myšlenkových proudů „různých podob a velikosti” měly tektonické změny uvnitř hlavních politických stran spojené se zkrácenými volebními cykly – Britové šli v letech 2016 a 2019 hned dvakrát po sobě k předčasným volbám.

 

Noc brexitových dlouhých nožů

Operují-li obě hlavní politické strany jako zastřešující koalice menšinových politických hnutí nalevo (Labour Party) nebo napravo (Konzervativní strana), pak vede každá změna lídra k přeskupení či rovnou zániku celých stranických frakcí, které lídry generují a které by mohly za normálních okolností dostat čas a prostor formulovat koherentní myšlenkové vzorce, po kterých volá Davies.

Způsob, kterým se se svými odpůrci vyrovnal před posledními volbami v roce 2019 tehdejší premiér Boris Johnson, kdy rovnou vyloučil z Konzervativní strany desítky odpůrců své verze brexitu, připomínal počínání lídrů totalitních stran. Kandidáti na poslanecký post podepisovali před nominací prohlášení, že podpoří bez výhrad Johnsonovu verzi odchodu z Evropské unie.

Zglajchšaltování obou hlavních britských politických stran (konzervativců v souvislosti s brexitem; labouristů s příchodem i odchodem Jeremyho Corbyna) je krom jiného připravilo o obrodné a obrozující souboj myšlenek a intelektu.

Jak si všímá sám Davies, politika bez idejí je v britském prostředí sice možná, nikoliv však žádoucí. Vláda operující tak, že její program vzniká ad hoc, připomíná (lze-li si vypůjčit\ příměr architekta brexitu Dominica Cummingse) nákupní vozík s porouchaným kolečkem, který se kymácí po supermarketu.

publikováno: 3. 10. 2022