Propuštění na svobodu se zpáteční jízdenkou

Michal Trčka

Vysokoškolský pedagog

Přinášíme druhý díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, či napravovat?“ o problému přeplněných věznic v éře masového dohledu.


Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a publikujeme jej ve spolupráci s Aktuálně.cz.


V liberálních zemích roste počet odsouzených s alternativním trestem, pod dohledem probačního pracovníka, a převyšuje počet lidí ve věznicích. V České republice však věznice opakovaně pohlcují stejný typ recidivistů. Důsledkem je přeplnění věznic, ačkoli budujeme otevřené věznice a zkoušíme další alternativy, jako jsou sledovací náramky. Jak to, že v „éře masové probace a dohledu“ klesající kriminalita neodráží počet vězněných osob?

 

Tenkrát na probačním západě

Švec John Augustus v roce 1841 přesvědčil soudce bostonského policejního soudu, aby mu dal na krátkou dobu do péče delikventa zatčeného za veřejné opilství. Zaplatil za něj kauci a pomohl mu k nápravě. „Otci probace“ z Divokého západu se podařilo získat podporu mnoha bostonských filantropů a organizací, stát se prvním probačním úředníkem a za 18 let praxe údajně přivést k nápravě z dvou tisícovek provinilců všechny kromě čtyř případů .

Ještě dlouho trvalo, než se významu slova „probační úředník“ dostalo dnešního významu souvisejícího s udílením alternativních trestů. Původně probační úředník dohlížel na podmíněně propuštěného trestance, zda plní soudem uložené podmínky.

První základy pro budoucí probační službu byly v Československu položeny v roce 1919. S konečnou platností byl tehdy v československém právu zavržen trest jako odveta a zvítězilo pojetí, s jehož pomocí je možná náprava provinilce. Ředitel plzeňské borské věznice a pozdější soudce nejvyššího soudu František Kočí o tom 25. července 1929 píše v Přítomnosti (Lze napraviti zločince trestem na svobodě?):

„U nás prolomil hráz trestu odvetného nejsilněji zákon o podmíněním odsouzení a podmíněném propuštění ze 17. října 1919, který předpokládá schopnost zločincovu napravit se…“

Úporná cesta k Probační a mediační službě

Předehra českého příběhu začala v době pražského jara, kdy vznikl projekt na probační centra, ale s invazí vojsk Varšavské smlouvy ho, tak jako i jiné věci, až do sametové revoluce odvál čas. Prosazování myšlenky mediace a probace v divokých devadesátých letech je pak příběhem o a nadšeném, usilovném ale i lopotném prosazování této myšlenky v české justici, která sama procházela velkými změnami.

Mnozí soudci v té době odmítali alternativní tresty, státní zástupci pochybovali o jejich účinnosti. Otakar Motejl, předseda Nejvyššího soudu, zpočátku spíše skeptický, jako ministr spravedlnosti byl nakonec tím, kdo obhájil v parlamentu nový a na svou dobu velmi inovativní zákon, jehož přijetím v roce 2001 vznikla Probační a mediační služba (PMS). Velký podíl na tom nesli i jeho tehdejší náměstek Josef Baxa, později dlouholetý předseda Nejvyššího správního soudu, a Pavel Šámal, dnes soudce Ústavního soudu.

„Devadesátá léta byla obecně nakloněna velkým změnám. Komunistický režim zavedl velmi represivní trestní politiku i vězeňský systém, který byl postavený převážně na sovětském modelu vojenského drilu. Žádné návazné komplexnější služby po propuštění neexistovaly. Důsledkem bylo, že jsme měli v 90. letech vysoký počet vězněných osob. Logicky zde byly silné tendence provést velkou reformu trestního práva a trestní politiky, jejíž součástí bylo i rozsáhlé zavádění alternativních trestů a opatření, i zřízení instituce, která bude tyto nové sankce a opatření v praxi zajištovat a uplatňovat, které pomůžou snižovat i vysoký počet vězněných osob. Tedy Probační službu,“ komentuje vznik PMS její první ředitel Pavel Štern.

Proces vzniku PMS popsal i v knize o probaci a mediaci, ve které shrnuje další specifický rys těchto změn: „Jednalo se vlastně o proces samoorganizace …, kdy nový systém vznikal na základě iniciativy a potřeby zdola a ve správném čase byla tato iniciativa podpořena shora.“ Na vzniku se totiž podíleli lidé z univerzitního prostředí, nevládních uskupení, s podporou některých soudců, státních zástupců, Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu.

Pavel Štern, první ředitel Probační a mediační služby. Fotografie: Byznys pro společnost.

 

Výrazný vliv na tehdejší praxi měla pražská katedra sociální práce UK, kterou vedla Jiřina Šiklová. Absolventi katedry se stali prvními probačními pracovníky a současně zakladateli nevládní organizace Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici (dnes RUBIKON). Stala se výrazným hybatelem v procesu vzniku PMS.

Nejprve Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici, později Sdružení pro probaci a mediaci, dnes RUBIKON.

 

Jak vzpomíná jedna z tehdejších studentek, dnes ředitelka pro inovace rozvoj RUBIKONu, Lenka Ouředníčková: „V současné době by to bylo mnohem složitější, ale byla to devadesátá léta, která přála systémovým změnám. Původně studentská inciativa získala podporu odborné veřejnosti, do trestních kodexů byla uvedena řada nových alternativních trestů, vznikl zákon o Probační a mediační službě, před jeho účinností byli vyškoleni první probační úředníci a asistenti, kteří se stali páteří nově vzniklé probační a mediační služby.“

Lenka Ouředníčková, ředitelka pro inovace rozvoj, RUBIKON.

 

Proč neslavíme pokles kriminality?

Probační a mediační služba, jak odpovídá názvu, se nezaměřuje jen na probaci, jak je tomu tradičně ve světě, ale kombinuje dohled, kontrolu, podporu spolu s možností tzv. mimosoudního řešení trestního konfliktu. Což je také patrné v různých programech (Mediace mezi obětí a pachatelem), zprostředkování podmíněného propuštění – tzv. parole, nebo restorativního konceptu rovnocenného aktivního zapojení pachatele i obětí trestných činů. V jejích kompetencích je také organizace a zajištění výkonu alternativních trestů, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění, jakož i individuální pomoc a skupinové programy. Resocializační programy jsou rovněž poskytovány nestátními neziskovými organizacemi a obě sféry jsou často propojeny. Stát totiž některé projekty přebírá, jako třeba program PUNKT rodina.

Plakát služby Pracovní agentura RUBIKON.

 

Za posledních třicet let, z toho více než dvacet let fungování Probační a mediační služby, se kriminalita v ČR snížila, stejně jako počet vězněných osob. V roce 2020 se podle poslední analýzy Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) jednalo dokonce o výrazný pokles kriminality. Proč tedy není co slavit?

Aktuální data jsou stále ještě poznamenaná vlivem pandemie covidu-19, tehdy klesající trend neměl dlouhé trvání. V porovnání s ostatními evropskými státy v počtu uvězněných patříme mezi státy s největším počtem na 100 tisíc obyvatel. V tomto roce byl index uvěznění v ČR čtvrtý nejvyšší v EU, kapacita zdejších věznic hlásí obsazenost z 94 %, kolem 20 tisíc osob je ve výkonu trestu odnětí svobody. Od ledna 2024 se navíc změní norma na prostorové kapacity cel, a díky tomu bude podle odhadů chybět kolem 2 700 míst. Denní výdaj na jednu vězněnou osobu je přitom 1 841 Kč a denně stojí provoz věznic kolem 30 milionů korun. A škoda spojená s kriminální činností přesahuje 24 miliard Kč ročně.

Proč se stále držíme na předních evropských příčkách počtu vězněných osob? Počet alternativních trestů narostl, tak proč jednoduše neplatí teze čím více alternativních trestů, tím méně jsou naplněné věznice?

Petr Zeman, ředitel Institutu pro kriminologii a sociální prevenci

 

 

Příčiny a souvislosti přeplněných věznic

Podle Jakuba Drápala kriminalita není hlavním faktorem počtu vězňů. Šest z deseti propuštěných osob se vrací do vězení, necelá polovina propuštěných osob se vrátí do vězení do dvou let od propuštění. Dostatečně nepomáháme, aby se propuštění lidé nestali recidivisty. A právě to způsobuje přeplněnost tuzemských věznic.

Mezi odborníky panuje shoda, že je potřeba zrušit vyšší trestní sazby pro recidivisty, díky čemuž bychom podle studie Právnické fakulty UK ročně uložili o 1 850 let nepodmíněných trestů odnětí svobody méně a ušetřili jednu miliardu korun. Jako vcelku absurdní se jeví situace, kdy recidivista za krádež v hodnotě pár set korun musí u soudu dostat minimálně půlroční nepodmíněný trest odnětí svobody, ale může jít do vězení i na pár let. Právě krádež je nejčastější trestný čin, za který je ve vězení zhruba 7 900 osob. Dochází ke kumulaci lidí ve věznicích, kteří tam pobývají vzhledem ke svým činům relativně dlouho, alespoň co do srovnání s jinými evropskými zeměmi. Vězeňský personál pak nemá čas pracovat se všemi vězni individuálně a připravit je na propuštění. Na jednoho vychovatele připadá někdy i padesát odsouzených, přestože podle zákona by jich měl mít nanejvýše dvacet. Není se co divit, pokud se pak u propuštěných osob nedaří jejich integrace.

Rozhovor nanečisto – Věznice Stráž nad Sázavou. Zdroj RUBIKON.

 

Nepodmíněné odnětí svobody je nejdražší trest, ze kterého se nejhůře dělá životní změna v podobě návratu do společnosti. Z řady výzkumů také vyplývá, že přísnost trestu na pachatele nepůsobí a trest odnětí svobody má nulový či lehce negativní účinek z hlediska recidivy. Z velké části se v ČR týká lidí, jako jsou třeba lidé odsouzení za opakovanou krádež nebo neplacení výživného, kteří nejsou nebezpeční natolik, aby nemohli být mezi ostatními lidmi.

 

Proč se více neukládají alternativní tresty?

Mezi alternativní tresty patří například trest domácího vězení nebo trest obecně prospěšné práce. Je jedním z nejčastěji ukládaných alternativních trestů. Proč se neukládají ve větší míře u pachatelů, pro něž mají smysl? Jedním z problémů je nedostatečné zohledňování odborného stanoviska Probační a mediační služby k možnosti jejich uložení. Podle výzkumu Jana Rozuma a jeho kolegů, soudy před rozhodováním o těchto trestech často nemají k dispozici zprávu probačního pracovníka, která zároveň obsahuje analýzy rizik následné recidivy, ačkoli je zákonnou povinností si ji vyžádat.

I z tohoto důvodu není využíván potenciál alternativních trestů. Zároveň může dojít k jejich nevhodnému uložení a následné recidivě. Jak zjistili Rozumu a Tomášek „… některé soudy neberou zprávy PMS o průběhu dohledu vážně a nereagují ani na opakované výzvy, že klient podmínky dohledu vážným způsobem porušuje“, což někdy bývá způsobeno poptávkou po „… maximální rychlosti soudního řízení, neboť je to právě jeho průměrná doba, za co je česká justice veřejností kritizována”.

Potvrzuje to i Pavel Štern: „… alternativní trest či opatření je potřeba uložit, jako by byly ušity na míru, to znamená soud by měl vycházet z relevantních informací, které mu poskytne probační úředník o sociální, ekonomické či rodinné situaci pachatele, včetně rizik, která mohou mít vliv na opakování trestné činnosti. Pokud nejsou alternativní tresty ukládány na základě informovaných rozhodnutí, mohou mít nízkou efektivitu a účinnost. Mají-li se alternativní tresty účinně ukládat, praktikovat, pak se tak musí dít v úzké spolupráci s Probační a mediační službou, která má k tomu soudům dodávat účinné podklady.” Podle něj se během dvaceti let podařilo vybudovat systém, díky kterému se situace v mnoha ohledech výrazně posunula k lepšímu.

Nicméně pro alternativní tresty je těžké konkurovat jednoduchosti uložení nepodmíněného odnětí svobody, ale na druhou stranu Jakub Drápal upozorňuje na to, že kdybychom teď chtěli nahradit většinu nepodmíněných trestů odnětí svobody, tak bychom museli například výrazně navýšit stavy Probační a mediační služby. To jsou také limity pro zavádění alternativních trestů a soudy to musí vzít v úvahu, stejně jako třeba (ne)dostupnost probačních programů a dalších služeb.

Otázkou zcela zásadní je, zda existuje dostatečná nabídka stabilních programů a zda jsou odpovídajícím způsobem finančně kryty. Mnohé funkční programy z důvodu chronického podfinancování až finanční nouze nakonec zanikly. Příkladem je Romský mentoring. Probační mentorství zaměřené na mladé Romy, kdy se role mentora ujímají na dobrovolné bázi sami Romové. Po dvanácti letech program skončil. Jeho úspěšnost potvrzuje fakt, že ho převzali v Chorvatsku. Za zmínku v této souvislosti stojí Imrich Filo z Českých Velenic, původně pomocný stavební dělník, léta velmi úspěšný romský mentor v jižních Čechách.

 

Pracovní kurz. Zdroj RUBIKON.

 

Podle Lenky Ouředníčkové z neziskové organizace RUBIKON je však největší problém v tom, že chybí systém. Bez jednotného systému je těžké vyhodnocovat různorodé programy, není jasné co je a není efektivní a na co potom mají jít jak velké peníze:

„Dotační titul Ministerstva spravedlnosti na tyto programy je navíc dlouhodobě finančně podhodnocen, pro rok 2023 je např. na programy pro mladistvé pro celou ČR k dispozici 1,5 mil. Kč, pro dospělé pachatele 2 mil. Kč. Ročně je přitom souzeno zhruba 55 000 osob.“

 

Kam se vytratily elektronické náramky?

Ze zahraničních zkušeností vyplývá, že dobrou alternativou k vězení mohou být elektronické monitorovací systémy (EMS). V oblasti kontroly odsouzených k domácímu vězení a snižování počtu vězněných osob se nějaký čas staly jednou z klíčových priorit ministerstva spravedlnosti. Vyšší počet uložených trestů domácího vězení měl vést i k výrazným ekonomickým úsporám.

Nešlo rozhodně o žádnou utopii. V roce 2019 bylo v Evropě denně monitorováno okolo 39 000 osob. V Severní Americe dokonce okolo 231 000. Polsko elektronický monitoring využívá od roku 2009. Za deset let tuto formu dohledu uplatnilo u bezmála 83 tisíc osob, a to s efektivitou dosahující 90 %.

Obecně jde především o to, že EMS umožňují nové postupy práce s odsouzenými. Kromě kontroly totiž mohou být také výchovným nástrojem. Odsouzenému například strukturuje jeho denní režim. Na druhé straně přinášejí i řadu etických otázek: Kde končí dohled a kde začíná šmírování? Co lze sledovat, a co už ne? Jak a na jak dlouho archivovat získaná data?

S elektronickými náramky se dá kontrolovat ledasco. Ve Velké Británii a Holandsku jsou využívány jako alkoholtester. Měří přítomnost alkoholu v těle v 30ti minutových intervalech. Jiné fungují jako analyticko-statistické systémy vyhodnocující chování monitorovaných osob. Využívají GPS, sbírají spoustu dat, dokážou je propojit s mapami kriminality a vyhodnotit latentně rizikové chování sledovaného.

 

České pokulhávání za trestem domácího vězení

Příběh zavádění elektronických monitorovacích systémů v ČR však ukazuje, že technologie samy o sobě nejsou samospásné.

Od roku 2010 jsme mezi alternativní tresty připojili trest domácího vězení, a započali tím cestu k zavedení elektronických náramků. Podařilo se až o osm let později. Z rozhodnutí Probační a mediační služby bylo však ukončeno už po třech letech v roce 2021. Ve zdůvodnění dominuje problematický smluvní vztah s dodavatelem Elektronického monitorovacího systému firmou SuperCom, která neplnila své závazky a zároveň hrozila nefunkčnost systému.

Ve vyhodnocení procesu spuštění EMS dále stojí, že „…během úvodních dvou let ostrého provozu elektronického monitoringu nebyly predikce počtu osob ani kapacity systému naplněny“. Opět se přitom vrací do hry konzervativnost soudců, kteří byli přes původní přísliby nakonec zdrženliví při ukládání těchto trestů, a celkové počty instalovaných zařízení tak byly poměrně nízké.

Michal Špejra, výzkumník Institutu pro kriminologii a sociální prevenci

 

Po náramcích je nyní ticho po pěšině, nová zakázka s dodavatelem evidentně není na spadnutí a potenciál, který tyto možnosti skýtají, zůstává ležet ladem. Kontrolu odsouzených k domácímu vězení zaměstnanci Probační a mediační služby provádějí opět pěkně po staru, prostřednictvím namátkových kontrol v místě bydliště ve frekvenci několikrát do měsíce.

 

Vítáme tě zpátky, ale mezi sebou tě nechceme

Trestanec vracející se z vězení před sebou nemá zrovna růžové vyhlídky. Jehož profil nejčastěji vypadá tak, že má problémy s materiálním zázemím, se zadlužeností, zaměstnatelností, závislostí a je ohrožený bezdomovectvím. Soudci mají jistě co dělat, aby zaznamenali všechny měnící se programy, které jsou aktuálně dostupné, a teď si představme, jak se v nich má zorientovat propuštěný vězeň. Navíc s cejchem na čele. Předsudky společnosti mohou sehrát roli další znatelné bariéry, třebas při hledání zaměstnání.

Jan Tomášek ve svých starších výzkumech celkem přesvědčivě doložil, že česká veřejnost inklinuje k podpoře využívání trestu odnětí svobody na úkor alternativních trestů. Patrné z jedné studie je, na ní se Tomášek rovněž podílel, že řešení vedoucí „… ke snížení přeplněnosti věznic vidí veřejnost ve zvýšení přísnosti, ať už jde o ‘přitvrzení’ režimu a podmínek ve vězeních, nebo o zpřísnění trestů pro pachatele. … Tento názor sdílí více než 60 % respondentů.“ Lucie Háková uvedený obraz doplňuje o mediální analýzu. Podle jejích výsledků většina laické veřejnosti získává informace o kriminalitě z masmédií, které primárně prezentují zločiny násilného charakteru. Oproti tomu je přístup k trestání „… který zdůrazňuje resocializační, nápravnou a rehabilitační funkci trestu, velmi slabý“.

Záleží také na tom, jak se na tyto otázky ptáme. Obecně společnost požaduje vyšší tresty, ale jak dodávají oba výzkumníci spolu se Zuzanou Kostelníkovou „… v případech, kdy lze uvažovat o reálné šanci odsouzeného na nápravu, jeví se jí sankce vykonávaná v komunitě a založená na kombinaci kontroly a pomoci probačního pracovníka jako vhodný způsob potrestání“.

 

Otevírající se věznice aneb Simulace života na svobodě

Portugalsko či Finsko měly před 20 lety srovnatelnou míru uvěznění jako ČR a dnes slouží jako příklady dobré praxe na cestě k možné změně. Zvolili strategii snižování délky trestů, propojení trestní a sociální politiky a využití alternativních trestů ve spojení s elektronickými monitorovacími systémy.

V České republice je rovněž vidět řadu pozitivních změn. Co se týče probace, je to třeba strategický plán Koncepce rozvoje probace a mediace do roku 2025 nebo v tomto roce připravované otevření Probačního domu s pobytovým resocializačním programem s cílem během prvních měsíců po propuštění lépe připravit bývalé vězně na zapojení do běžného života.

Řada příkladů dobré praxe existuje i v rámci vězeňské služby. Patří sem zejména rozvoj standardizovaných programů, rozvoj on-line rozhovorů mezi vězněnými osobami s jejich rodinami i s dalšími externími organizacemi včetně nevládního sektoru. Výzkumy ukazují, že vhodná podoba prostředí, tak míra individuální práce s vězněnými osobami vedou k lepším výsledkům, k menší recidivě. V ČR máme v podstatě dvě stě let starý model velkých věznic. Od roku 2017 ale došlo třeba k úpravě jejich vnitřní diferenciace. Vězeňská služba přebrala od soudu řadu rozhodovacích pravomocí a ze čtyř typů věznic jsme přešli na systém s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Přestože, například podle Pavla Šterna, však není tato změna dotažená: „Ideální stav by byl, aby pravomoc vězeňské služby byla komplexní, jak tomu je například v anglosaských zemích.“

Pobyt ve velkokapacitních věznicích s sebou ovšem nese řadu negativních dopadů, které je po návratu na svobodu nutné složitě napravovat – příkladem je schopnost postarat se o sebe – nakoupit si, uvařit si, obstarat základní úkony každodenního života. Je to podobné, jako když člověk dlouhodobě pobývá v jakékoliv instituci, kde je jeho život řízen jejím chodem a on se nemusí na organizaci svého života aktivně podílet. Tento vliv tzv. prizonifikace mohou odborní pracovníci věznic jen těžko zvrátit.

Otevřené věznice jsou pak jedním z příkladů, jak lze změnit celý tradiční koncept. Kromě první věznice v Jiřicích na Nymbursku inspirované norskou věznicí Bastöi na stejnojmenném ostrově, což je v podstatě vesnice, která se snaží simulovat život na svobodě, Ministerstvo spravedlnosti připravuje zřízení dalších dvou otevřených věznic. Inspirací by mohl být koncept evropského hnutí za reformu věznic RESCALED. Podle něho by věznice neměly být velké budovy se stovkami lidí, ale komunitní domy. Umožňují vězňům být blíže k rodině. Jednomu ze zásadních motivačních faktorů, které napomáhají úspěšně resocializaci.

Norský ostrov Bastöi s otevřenou věznicí. Zdroj Wikipedia.

 

V ČR existují příklady dobré praxe, které určitě stojí za další rozšiřování – kromě otevřené věznice v Jiřicích pak např. oddíl pro vězněné matky s dětmi ve Světlé nad Sázavou nebo věznice pro ženy v Praze-Řepích, kde se odsouzené ženy starají o nemocné lidi a žijí s nimi pod jednou střechou. Všechny tyto příklady jasně dokládají, že práce s vězněnými osobami může být velmi efektivní.

 

Cesty ke snížení počtu vězněných

Pokud chceme snížit index uvěznění a recidivu, pak podle Asociace organizací v oblasti vězeňství (AOOV) je k řešení potřeba neukládat trest odnětí svobody tam, kde to není nezbytné, a racionalizovat trestní sazby. Ve vztahu k probaci je nutné zajistit dostatečnou kapacitu služeb a programů zaměřených na integraci pachatelů, spolupráci jejich poskytovatelů s Probační a mediační službou a orgány činnými v trestním řízení. Dále pak posílit individuální práci s vězněnými osobami, ale také dostatečnou podporu propuštěných osob v oblastech hlavních rizik recidivy, mezi kterými jsou zaměstnání, finance, bydlení nebo závislosti.

Šicí dílna Vinařice. Zdroj RUBIKON.

 

Vláda chystá revizi trestní politiky, a může pro to čerpat z řady příkladů a brát si z nich potřebnou inspiraci. Pokud chce dobře změřit efektivitu trestání, musí vzít na vědomí, že zaměřit se pouze na recidivu znamená uchystat si pro sebe past. Stejně důležitá je totiž takzvaná desistence, tedy postupné opouštění kriminální kariéry. Složitost reality a výsledků výzkumů odborníků rozhodně dokládá jedno, že je nezbytné zbavit se falešné představy, že existují jednoduchá řešení.


Tento článek vznikl díky dotaci poskytnuté Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky. Publikujeme jej ve spolupráci s Aktuálně.cz.


Další díl vyjde brzy. 


Předešlé díly seriálu České vězeňství:

Dohlížet, anebo trestat aneb Humanizace vězeňství jako cesta k nápravě zločinnosti

publikováno: 3. 10. 2022

Datum publikace:
3. 10. 2022
Autor článku:
Michal Trčka

2 comments on “Propuštění na svobodu se zpáteční jízdenkou

Comments are closed.

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …