Strašidlo krajně pravicového nacionalistického populismu, které obchází Evropou a Spojenými státy, má mnoho tváří a odstínů. Ponecháme-li stranou neonacistická a neofašistická uskupení, která v západních demokraciích zůstávají na okrajích politického provozu, nejagresivnější odnoží relativně širokého spektra je takzvaná alternativní pravice, která vznikla v USA.

Ta americká hlásá biologický rasismus, který hájí nadvládu bílé rasy pomocí návratu patriarchální kultury. Součástí ideové výzbroje „alt-right“ jsou tak antifeministické postoje, boj za „tradiční“ rodinu nebo zákaz potratů. Ve vztahu ke světu pak antiglobalistické postoje opírající se o izolacionismus a ekonomický protekcionismus.

Steve Bannon, bývalý poradce bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, který z prostředí alt-right vzešel, se pokoušel vytvořit cosi jako internacionálu „pravicového nacionalistického populismu“, jak svoji ideologii pojmenoval. Při cestě po Evropě v roce 2018 se sešel za účelem propagace svého projektu nejen s nejznámějšími postavami evropského nacionalistického populismu, jako jsou maďarský premiér Viktor Orbán, šéfka francouzského Národního sdružení Marine Le Penová nebo vůdce italské Ligy severu Matteo Salvini, ale také třeba s českým prezidentem Milošem Zemanem.

Banonnova snaha evropskou nacionalistickou pravici sjednotit a propojit s  americkou ale paradoxně spíše ukázala, že „pravicový nacionalistický populismus“ má v Evropě příliš mnoho podob a jeho představitele nebude možné spojit v jakési internacionále ani nabídkami štědrých finančních injekcí z Bannonovy nadace.

Jeden ze zásadních rozdílů mezi americkou a evropskou nacionálně-populistickou pravicí lze najít už v chápání pojmu „pravice“. Spojují je stejné pohledy na řadu „kulturně-politických“ otázek, jako je třeba definice rodiny, a též obecně odpor k liberalismu s jeho agendou sociální rovnosti a emancipace nejrůznějších menšin. Jenže evropský „pravicový nacionalistický populismus“ je zároveň v mnoha ohledech levicový, pokud jde o jeho přístup k ekonomicko-sociálním otázkám. Navíc být „nacionalistou“ v USA, které jsou světovou mocností, užívající si bezpečí mezi dvěma oceány na kontinentu, kterému dominují, je něco jiného než být nacionalistou v evropských zemích.

Evropské nacionálně-populistické strany se tak logicky štěpí spíše podle svých postojů k evropské integraci. Ač mnohé do politiky vtrhly s bojovnými sliby vyvést své země z EU nebo rovnou evropský integrační projekt rozbít, povedlo se to zatím jen britským konzervativcům, kteří ovšem – i navzdory záplavě populismu v kampani před brexitem – zůstali vesměs na půdě tradičního konzervatismu.

 

Historické paralely

Důvodů pro roztříštěnost evropské „nacionálně-populistické pravice“ je ale víc. Patří k nim i historie, v níž evropské země bojovaly na různých stranách nejrůznějších válek, včetně dvou světových. Strany hlásající nacionalismus tak snadněji nalézají společnou řeč v odporu proti evropské integraci než při pohledu na historii. Pěkným příkladem jsou potíže českých národovců s maďarským premiérem Viktorem Orbánem (a do jisté míry s Alternativou pro Německo), jakmile se začne mluvit o Benešových dekretech a vyhnání maďarských a německých menšin z Československa.

Historické konotace vytvářejí minové pole i v interpretování identity nově vzniklých nacionalisticko-populistických hnutí. To se ukázalo kupříkladu už na konci minulého století v případě rakouských Svobodných, kteří byli i kvůli výrokům jejich tehdejšího lídra Jorga Heidera obviňováni ze sympatií k nacismu. Svobodní jsou zároveň dobrým studijním materiálem pro všechny, kdo dnes vidí jako téměř konec demokracie možný vstup Švédských demokratů do nové švédské vlády nebo vůdčí roli Bratrů Itálie v příští italské vládě. Už tehdy se ukázalo, že působení v koaličních vládách s tradičními stranami má na nacionálně populistické subjekty rozkladný efekt.

Jejich agenda je před vstupem do koaliční vlády absolutistická. Když ji nemohou uplatňovat, spustí se vnitřní konflikty mezi zastánci „taktických kompromisů“ a těmi, kdo tvrdí, že se strana spoluprací s demokraty kompromituje. Posun z extrémních pozic k politickému středu, který započala Le Penová, ji dostal do nesmiřitelného konfliktu s otcem dokonce ještě před tím, než měla Národní fronta, později Národní sdružení, šanci stát se součástí francouzské vlády.

Západní nacionální populisty také nelze srovnávat s nacionálně populistickými stranami v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, které i kvůli postkomunistickým specifikům a rozporuplným zkušenostem s ekonomickou transformací dokázaly vytvořit vlády jedné strany. Ty se pak, i kvůli slabým demokratickým tradicím, jaly měnit ústavy i volební systémy a omezovat svobodu médií i občanské společnosti.

Nejenže je scénář „vlády jedné strany“ v západní Evropě velmi nepravděpodobný, ale i vztah k liberální demokracii jako politickému systému je u lídrů západoevropských populistických nacionalistů po téměř osmdesáti letech demokratické zkušenosti méně problematický.

 

Italská karta

Vítězství Bratrů Itálie v čele s Giorgií Meloniovou rozpoutalo debaty o tom, s jakým politickým uskupením máme vlastně co do činění. Je pravda, že svými symboly i bývalými sympatiemi samotné Meloniové navazují Bratři Itálie na neofašistická poválečná hnutí v Itálii, ale program strany i prohlášení jejích vůdců jsou směsicí tradičně konzervativních postojů a ideologie dnešní alternativní pravice. Vzývání národních hodnot i tradiční rodiny, útoky na komunitu LGBT nebo odpor k potratům překrývá pragmatický postoj k EU a k pokračující účasti v eurozóně.

Itálie je s 200 miliardami eur největším příjemcem peněz ze záchranného balíku EU, což je pro zemi s obřím zadlužením, jejíž nová vláda bude čelit velkým ekonomickým problémům, zcela zásadní. Lze tak očekávat spíše pragmatickou politiku, která bude ve snaze udržet si radikálnější voliče podbarvená hesly z arsenálu nové pravice. Reálné uskutečňování takové politiky ovšem bude narážet, stejně jako se to už děje v Polsku a Maďarsku, na riziko ztráty přílivu evropských peněz.

Prohlášení některých českých politiků z řad občanských demokratů, že Bratři Itálie jsou prostě jen konzervativní strana a Meloniová je nová Margaret Thatcherová, se ovšem míjí s realitou. ODS je sice s Bratry Itálie společně ve frakci Evropští konzervativci a reformisté v EP, ale Bratři Itálie jsou asi tak „tradičně konzervativní“ a „thatcherovští“ jako další člen této skupiny – polské Právo a spravedlnost.

Ve skutečnosti se dá čekat, že Bratři Itálie budou „evropštější“ než ODS a PiS, které reprezentují země bez eura. A zároveň podle Meloniové nebudou patřit do skupiny národně populistických a krajně pravicových stran EU, které zastávají z různých důvodů smířlivé postoje k putinovskému Rusku.

Tam patří spíše pravděpodobní koaliční partneři Bratrů Itálie – Salviniho Liga Severu a Forza Italia Silvia Berlusconiho. Otázkou ovšem je, jaký budou mít v příští vládě vliv. A také, jak dlouho koaliční vláda i kvůli možným sporům o mezinárodní orientaci Itálie vydrží.

publikováno: 17. 10. 2022