Cos nestihl v civilu, doženeš za katrem

Ivan Štern

Ivan Štern

Redaktor

Přinášíme třetí díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, či napravovat?“ o problému přeplněných věznic v éře masového dohledu.


Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a publikujeme jej ve spolupráci s Aktuálně.cz.


Zkušeného pozorovatele nejspíš napadne, že budu psát o tak zvané vězeňské subkultuře. Díky ní dosud „nepolíbený“ pachatel trestné činnosti od kolegů jaksi samoobslužně zví, jak nejlépe prohloubit a zdokonalit vlastní zločinnost a dotáhnout ji na žádoucí profesionální úroveň.

Ne, o tom psát nebudu. Budu psát naopak o tom, jak prostřednictvím vzdělávání dosud „nepolíbeného“ pachatele(ku) trestné činnosti vězeňská správa této subkultuře vytrhává z rukou a připravuje jej (ji) na poctivý život v civilu.

V první části pojednám o vzdělávání, které si klade za cíl rozšířit vězňům jejich znalosti a dovednosti o nějaké to užitečné řemeslo (truhlařina, elektroinstalatérství, zámečničina). V druhé části se rozepíšu o tom, kterak i vězení za určitých okolností nemusí nutně trestanou maminku odtrhnout o dítěte. Naopak jí nabídne, aby se o své dítě „za katrem“ sama starala. Dokonce jí pomůže v tom, jak se zlepšit v péči o malého potomka.


Kufřík s pamětí – věznice Všehrdy

Část prvá


Chceš-li se vzdělat, nech se zavřít aneb Kufřík s pamětí

Každý vězeň, který prošel věznící ve Všehrdech a učil se zde truhlářem, velmi dobře ví, co to znamená, řekne-li se „kufřík s pamětí“. Sotva jsem ten termín z úst Libora Řezníčka, vedoucího zdejšího vzdělávacího střediska poprvé uslyšel, okamžitě jsem to celé popletl. Zmátlo mě slovíčko „paměť“. Napovídalo, že asi půjde o nějakou elektronickou vymyšlenost. Vnucovala se mi zároveň otázka, co má co společného virtuální vehikl s truhlařinou? Samozřejmě že nic.

Kufřík s pamětí Libor Řezníček položil přímo přede mě a já zjistil, že jde o obyčejný dětský kufřík na hračky. Hrál všemi barvami a byl ze všech stran popsaný. Nápisy měly budoucímu majiteli připomínat, že jde o kufřík pokladů, který chrání jeho vzpomínky. Kdykoli jej otevře, vrátí se do svého pohádkového světa, tvořeného hračkami, uvnitř naskládanými.

Kufřík s pamětí vymysleli zdejší vězni, učni truhlářství. Rozhodli se, ač sami tráví trudný čas vězně, anebo právě proto, že maličko osladí život dětem, vyrůstajícím bez tatínka i maminky kdesi v kojeneckém ústavu. Život sirotka jim silně připomíná jejich dobu strávenou ve vězení. Jakési bezčasí, které je prosté vzpomínek. A pokud přece, pak vzpomínek, na něž se obratem raději zapomene.

Sirotek také mnoho vzpomínek nemá. Rozhodně ne ty, které jsou opravdu jeho, o kterých říká, na ně mi nesahejte, vytvářejí to, co v životě mám nejraději. Sirotčí život stejně jako arestantům spíš nabízí vzpomínky, které nestojí za to, si je příliš připomínat.

Kufřík s pamětí má takové vzpomínky zapudit a nahradit je něčím trvale milým. Hračkami. Stejně jako kufřík se stanou majetkem osiřelého dítěte. Vězni, co se učí truhlařině, je vyrábějí a každému ze sirotků ze srdce rádi věnují. V kufříku najdete vysoustruhovaného pejska s kočičkou. Oba na kolečkách. To proto, aby se ke svému dítěti co nejrychleji rozjeli. Bývá tu i kravička. Na kolečkách. Přirozeně. Anebo pajdulák. Toho, když si položíte večer vedle sebe na polštář a zavřete oči, začne vám vyprávět pohádky. Nevěříte? Zeptejte kteréhokoli dítěte, potvrdí vám, že je to pravda pravdoucí!

To je ta paměť uvnitř kufříku. Postavičky, s nimiž se pojí vzpomínky, na něž je radno vzpomínat. Žádná elektronická vymyšlenost!


Libor Řezníček (uprostřed) při předávání výučních listů (zdroj Vězeňská služba)

 

Vzdělávací instituce s internátním ubytováním

Pokud si návštěvník věznice ve Všehrdech odmyslí betonovou zeď, obtáčející areál kolem dokola a ozdobenou v koruně odpudivými kotouči žiletkového drátu, a strážní věže v každém jejím ohybu, pokud velkoryse přehlédne zdvojený drátěný plot mezi prostranstvím, kam ho vyplivne ochranný rám, sotva pronikl vrátnicí a v ústrety mu vykročí budovy vzdělávacího střediska, a prostranstvím s ubytovnami, vyřízenými po vojensku, odpočítavše se „prvá, druhá, prvá…“, pokud pomine, že cesta k ubytovnám vede jen skrze kouzelné „zatvor-otvor“, pak mu nebrání nic v tom, aby si namluvil, že se nachází ve vzdělávacím kampusu internátního rázu, a ne v žaláři nejtemnějším.


 


Změň něco, když můžeš aneb Všehrdská truhlařina neosiřela

Na Liboru Řezníčkovi, vedoucím střediska odborného vzdělávání věznice Všehrdy bylo znát, že svoji práci má rád. Možná ji má o to radši, o co více vzdělaností plní duše vězňů. Vytváří z nich osobnosti na vězeňské poměry až neuvěřitelně neskutečné. Jen si řekněte nahlas! Vzdělaný vězeň! To je přece contradictio in adjecto. Právě proto Liboru Řezníčkovi jeho práce dělá takovou radost. Vzepřel se osudu a vzepřít osudu pomáhá i těm, co ve Všehrdech „zahučeli za katrem“.

Nad vchodem do truhlářských dílen visí heslo: „Změň něco, když můžeš!“ A protože pokaždé něco můžeš, neotálej a poohlédni se, kterak změnit to či ono. Změna dřímá přece i v obyčejném dřevěném špalíku. Zručný truhlář z něho vyrobí štokrli, židli, stůl, zásuvku, pajduláka nebo pejska pro kufřík s pamětí. Truhlařina tu ale není jediným oborem, kterému se mohou vyučit zdejší vězni.

Mohou se stát i kvalifikovanými elektroinstalatéry. O ně se stará právě Libor Řezníček, elektrikář původním povoláním.

Kdysi se Všehrdy pyšnily tím, že je po výkonu trestu mnohý opouští s výučním listem nejen truhláře a elektrikáře, jako je tomu dnes, ale i zedníka, kuchaře, klempíře a tak podobně. Věznice „svým klientům“ nabízela celkem osm učňovských oborů. Mezitím vedení Vězeňské služby rozhodlo, patrně i z důvodů ekonomických, že učňovské obory, které ve svých věznicích po celé republice odsouzeným nabízí, zredukuje tak, aby na každou věznici vybyly nanejvýš jeden nebo dva obory. Všehrdy vládnou řemeslům truhlář a elektrikář.



Ať bručíš, kde bručíš, ve Všehrdech truhlářem se vyučíš

K oborům truhlář nebo elektrikář výlučný přístup nemají jen místní vězni, že by zbývající, po republice rozesetí okrouhali. Možnost přihlásit se sem do učení má právo kterýkoli vězeň, byť by byl umístěn třebas kamsi až na moravsko-slovenské pomezí. Požádá si o přeložení do Všehrd. Kmenovou věznicí mu zůstává dál věznice, kam byl původně umístěn, a do Všehrd se stěhuje jen na dobu potřebnou pro vyučení.

Svým způsobem jistou výhodu mají vězni odsouzení k trestům dlouholetým. U nich se vyplatí je vyškolit, umožnit jim složit učňovské zkoušky a po zbytek trestu je využívat jako kvalifikovanou sílu v „domovské“ věznici. Výhoda je to oboustranná. Vězeň vykonává odbornou práci, přijde si na slušné peníze a trest mu utíká rychleji, než kdyby lepil pytlíky. A věznice si odbornou práci takto pořídila svépomocí, tudíž i levněji.

Pochlubil jsem se panu Řezníčkovi, že vím, že nábytek pro státní správu vyrábí věznice v Mírově a že určitě vítá možnost získat ve Všehrdech pro své „klienty“ odpovídající kvalifikaci. Pan Řezníček jen potřásl hlavou. Porozuměl jsem mu dobře. Věznice to jistě vítá. Otázkou zůstává, zda trávit čas určený ke „kroucení“ trestu právě na Mírově, vítají samotní vězni.


Kterak se vyučit truhlářem, jsa vězněn v Opavě

Dejme tomu, že jsem odsouzený a pobývám kdesi v některé z českých věznic, a protože jsem dostal „pálku“ neboli „flastr“, mám dost času na to, abych si během výkonu trestu prohloubil či obohatil vzdělání, a ptám se proto pana Řezníčka, jak se dozvím, že ve Všehrdech se mohu učit na truhláře? Z intranetu, zněla odpověď. Následovala logická reakce a dotaz, zda vězni mají běžně přístup k intranetu, neboli k vnitřní síti, spojující virtuálně jednotlivé věznice mezi sebou? Nemají, zněla odpověď. Mohou se ale o tom dozvědět od vychovatele, speciálního psychologa anebo jiného činitele majícího na starosti, jak zní místní hantýrka, „zacházení s nimi“. Pan Řezníček se opět významně odmlčel. Pochopil jsem, že zádrhele v komunikaci jsou tu více než pravděpodobné a více je spoleh na to, že i taková informace se jednoduše „roznese“.

Pokud se zadaří, nezadaří se s okamžitou platností. Vězeň si podá žádost a příslušná komise posoudí jeho způsobilost, zejména z hlediska bezpečnostního. Odborná způsobilost je daná. Budoucí učeň musí mít ukončené základní vzdělání. Vyřízení žádosti, která je pečlivě zvažována, může tak trvat i několik měsíců.



 

Šanci se kvalifikovat dostávají i negramotní či pologramotní

Česká vězeňská populace se stejně jako kterákoli jiná vězeňská populace ve světě sotva může vykázat stoprocentní plnohodnotnou vzdělaností. Tvrdíme-li, jsouce vedeni letitou zkušeností, že jeden z účinných způsobů, jak potírat ve společnosti kriminalitu, je zvyšovat její vzdělanost, pak je asi velice nepravděpodobné, že by ve věznicích seděli samí vzdělaní „intelektuálové“. I když nelze popřít, že i mezi vzdělanými intelektuály lze na zločince s úspěchem narazit.

Všehrdy proto pro své nedovzdělané anebo dokonce nevzdělané až negramotné klienty mají připraveny celou řadu kurzů, díky nimž jejich účastníci mohou osvědčit ani ne tak zručnost intelektuální jako zručnost manuální.

Zaujal mě kurz zámečnictví. Nedalo mi, aby nepoznamenal, že si tím kurzem mnozí uvěznění zloději mohou zvýšit dosavadní kvalifikaci. Pan Řezníček na mě překvapeně pohlédl. V jeho očích zasvitla otázka, proč nosím dříví do lesa? Každý z kurzů vězňům přece kvalifikaci zvyšuje. Po jeho úspěšném absolvování dostanou certifikát, opravňující je v daném oboru určité odborné práce vykonávat. Pak si ale uvědomil, že se stal obětí vlastní profesionální slepoty. Pokusil jsem se totiž o vtip. Pan Řezníček se ze zdvořilosti zasmál.

Komu nejde pod nos zámečnictví, může se pustit do získávání dovedností v příbuzném, kovoobráběcím kurzu a naučit se zpracovávat kovy nejen za studena, ale i za tepla, maje k tomu možnost v kovoobráběcí hale využít dobrodiní kovárny a k tomu odpovídající strojní park. Dovednosti kurzantů, soudě alespoň podle vystavených výrobků, jdou tak daleko, že mnohé z nich k hranici, od níž začíná klasické pasířské řemeslo, nemají zas tak daleko.

Ten, kdo dává přednost vůni hlíny před vůní rozpáleného nebo jen chladného kovu, může jí dávat tvar a proměnit ji v hrnek, konvičku anebo se pustit do modelování spořivého prasátka. K zahození není ani zpodobení čerta či lesního strašidla, případně něčeho po výtce užitečného, jako je popelník nebo číška na „panáka“. Duchovněji zaměření vězňové se pouští do modelování sochy Buddhy anebo jen zvonku s otvorem, do jehož nitra v době Vánoc umístí hořící svíčku, aby nad jejím poskakujícím plamenem rozjímali, proč právě Vánoce jsou dobou rodící se lidské naděje.



Kdo má přece jen jisté sklony intelektuálské, může docházet do počítačové učebny a vzdělávat se v dovednostech informatiky. Naučí se počítačově psát, počítačově tvořit tabulky a grafy, dokonce se naučí i počítačově komunikovat. V tomto případě ale jen „do zdi“. Přístup k internetu je zapovězen, nouzově jej nahrazuje intranet. To ale není, jak sami uznáte, ono…

I tak nemusí být nic ztraceno. Kurzant brouzdající po intranetu může příkladně narazit na stránku, již spravuje Kabinet dokumentace a historie České vězeňské služby. Stránka nabízí mimo jiné nahlédnutí do časopisu Historická penologie. Čta si kupříkladu v prvním čísle, vydaném v roce 2005 a listuje si článkem, líčícím vězeňský řád platný pro rodící se komunistická vězení, nepochybně si zvídavý vězeň s úlevou odfrkne, že svůj trest „kroutí“ dnes, a ne v té době hrůz a teroru.



 

Chceš-li se „čapnout“ na trhu práce, nech se zavřít a v žaláři vzdělat

Prohlídku pracovišť, kde se vězni mohou domoci buď již zmíněných výučních listů elektrikáře nebo truhláře, kde si mohou různými kurzy vylepšit dosavadní kvalifikaci, jako třeba v oboru zámečnictví, anebo se jednoduše něčemu přiučit, k čemu „v civilu čuchnout“ nejspíš neměli šanci, jsme ukončili nahlédnutím do haly kovoobrábění, jíž nepřehlédnutelně kralovalo ohniště a kovadlina příruční kovárny.

A to už jsem viděl jsem dílnu, v níž jako vojáci v řadě byli vyrovnané ponky a již i nezasvěcený návštěvník nutně musel odhadnou na dílnu, kde se truhláři učí prvým rokem a seznamují s takovými „vymyšlenostmi“, jako je rašple anebo rámová pila.

Neminul jsem ani halu, plnou sofistikovaných truhlářských strojů, umožňujících nejen soustruhovat kočičky a pejsky do kufříku s pamětí, ale celé kusy nábytku, krmítka pro ptáky a štokrlata babkám ke kamnům, nebo dokonce jídelní stoly a k nim sady židlí.

Nemohl jsem nepřehlédnout ani ony dvě řady cvičných stěn, kde se budoucí elektroinstalatéři učí zapojovat kde co, pojistkami počínaje přes různé druhy zásuvek až po jednoduché anebo dokonce složitě pojaté světelné okruhy.

Zeptal jsem v závěru pana Řezníčka, zdalipak má zpětnou vazbu od svých svěřenců po tom, co opustili toto zadrátované slzavé údolí a plnými doušky začali nabírat dobrodiní civilního života. Zdali! Zvolal pan Řezníček. Nejeden bývalý vězeň mi napsal, že díky výučnímu listu či potvrzení, že absolvoval odborný kurz, snadno získal zaměstnání a že asi už nic neprovede, aby znovu „zahučel za katr“, i když ví, že i tady si může své dosavadní vzdělání dál úspěšně doplnit, a ještě více si je prohloubit.



Část druhá


Ve vězení nejsou strašidla, je tam přece tvoje máma

Hračkárna – ženská věznice ve Světlé nad Sázavou

S myšlenkou obrázkové knížky s omalovánkou a pexesem přišla občanská společnost Volonté. Vydala ji ve spolupráci s věznicí ve Světlé nad Sázavou. Obě vědomy si toho, že mezi námi žijí i děti, jejichž maminka sedí ve vězení a již čas od času, maminku přece nenahradíš, ve vězení děti navštíví, připravily stručného průvodce vězením, majícího dítě přesvědčit, že tu nejsou ani strašidla, ani bubáci, čeká na ně jen maminka, s níž přijdou hodné tety bachařky.

Děti provádí ochočený brontosaurus. Protáhne je elektronickým rámem. Rám jim zaduje některou z písniček a návštěvník má spočíst, z kolika not je složena. Pak děti dovede k mamince. Nabídne jim dobroty, vyskládané v prodejním automatu. Usadí je ke stolu ve společenské místnosti. Anebo jim ukáže dětské hřiště, patřící té části věznice, kde s uvězněnými maminkami pobývají i jejich malé děti. Pro případ, že by „tloukly špačky“, dává jim brontosaurus hádanky.

 

Věznice jako každá jiná, a přece jiná…

V ulici Rozkoš ve Světlé nad Sázavou to byl původně areál, kam jezdívaly děti do školy v přírodě. Název ulice tak mohl splňovat podmínky úsloví „nomen omen“. Sotva se ale bývalé školy v přírodě ujalo ministerstvo spravedlnosti a vybudovalo tu ženskou věznici, mohl název ulice klientkám nápravného ústavu znít jako trpká ironie. Děti, byť ne ve škole v přírodě, tu ale zůstaly.

Zásluhou Kamily Meclové, nástupkyně Jiřího Malého, prvního generálního ředitele Vězeňské služby, tu byly položeny základy nejen nové ženské věznice, ale především Meclová tu nechala zřídit oddělení, kam vězeňská správa umisťuje odsouzené matky s dětmi, mladšími tří let, a brání tomu, aby i dítě, je-li matka vsazena do šatlavy, bylo trestáno pobytem v kojeneckém ústavu, a připraveno tak o to první a možná nejdůležitější spojení s mámou.

 

Dialog s vězeňskou bránou

Nicméně vězení je jednoduše vězení. Uvědomil jsem si to velice silně, když jsem dorazil na konec světelské ulice jménem Rozkoš, aniž bych pociťoval sebemenší rozkoš, a zastavil u brány věznice. Brána to byla mohutná tak, jak brány do věznic být mají. Dívala se na mě svrchu a varovně. Vari, hochu, vari, ač uzavírám ulici Rozkoš, upadneš-li v moji moc, rozkoše tě za mými zády moc nečekají! Muziku, jak jinak, tvrdily nepominutelné kotouče žiletkového drátu, ceníce na mě zuby, ostré jako nože…

Poděkoval jsem bráně za její varování a zazvonil na elektronický zvonek ve veřejích elektronické branky. Na elektronický dotaz, co si žádám, elektronickému dotazu jsem prozradil, že přicházím na neelektronickou reportáž o věznici, jsa domluven s paní ředitelkou, brigádní generálkou Monikou Myšičkovou. Elektronická branka si zívla a já vytvořenou štěrbinou se protáhl dovnitř. Po nezbytné lustraci a projití elektronickým rámem, mimochodem žádnou písničku mi nezapěl, poznal patrně, že už nejsem dítě, a byv přistižen elektronickým rentgenem, že jsem ozbrojen zavírací kudličkou, musel jsem ji stejně jako před časem v parlamentu zanechat ve vrátnici, a už mě za zeleně natřeným katrem vítala asistentka paní brigádní generálky.

 

Ani ty lipové ratolesti nechyběly

Monika Myšičková byla opravdová generálka s lipovými ratolestmi na obou límcích sněhobílé košile, s velkou hvězdou uvnitř do široka rozkročené, zlaté zahrádky na náramenících. Dřív se té hodnosti říkalo generálmajor. V případě magistry Myšičkové bychom řekli generálmajorka. Vrtalo mi tehdy hlavou, jak to, že vyšší hodnost je generálporučík, a přitom mezi důstojnickými hodnostmi ční mezi poručíkem a majorem hluboká propast v neprospěch poručíka? Způsobuje to ta hvězda v zahrádce. Jedna v generálské zahrádce připomíná majora (ten má také jednu hvězdu, ale v malé zahrádce) a dvě hvězdičky v generálské zahrádce připomínají poručíka, tentokrát bez jakékoli zahrádky. A tak nejspíš se záměrem uvést na pravou míru tento zmatek, generálmajor zanikl, a místo něho se zrodil generál brigádní.

 

Tam, kde si ve vězení hrají děti

Vzdor generálské zahrádce, vzdor postavení ředitelky věznice, mající pravomoc nad zhruba sedmi sty chovankami a poslední slovo ve všech otázkách sporných, jakmile se paní Myšičková ocitne v dětském oddělení, veškerá oficialita zmizí kamsi v nedohlednu a zůstává jen člověk připravený „ťuťat a ňuňat“, a požádá-li ho o to kterékoli z přítomných dětí, lézt po kolenou, tlačit před sebou dřevěného kačera a nahrazovat klakson u šlapacího autíčka. Ta trocha rozkoše z ulice nesoucí jméno Rozkoš tu patrně přetrvává.



Aby měla odsouzená maminka to štěstí a putovala do vězení i se svým nedávno narozeným potomkem, musí projít zevrubnému komisionelnímu zkoumání. Vyhráno žádná předem nemá. Komise zjišťuje, kterak pečovala o své děti, má-li ještě nějaké, před vynesením rozsudku. Dožaduje se její odpovídající zdravotní způsobilosti. V neposlední řadě ji zajímá i délka vyměřeného trestu. Věznice totiž není zařízena na děti starší tří, v krajním případě čtyř let. Nemá kapacitu na to, aby dětem dospěvším do věku čtyř let života nabídla povinnou předškolní výchovu. Vyměřený trest proto nesmí překročit délku tří let. Je žádoucí, aby na svobodu šli oba společně. Roli může hrát i zdravotní stav dítěte. Věznice nemá na to, aby se starala o děti s postižením, vyžadujícím mimořádnou péči. Nemá k tomu lékařské, ani jinak potřebné zázemí.


Světlá nad Sázavou – u maminky na návštěvě (zdroj Vězeňská služba)

 

Světlá nad Sázavou Honzíkova a maminčina postel

I kdyby odsouzená maminka splňovala všechny vyjmenované předpoklady, ale soud jí napařil pálku delší, než jsou tři roky, má smůlu a její dítě také, protože do věznice putuje sama a potomka zanechává na „svobodě“ v péči rodiny v tom lepším případě, v péči státu v tom případě horším.

Tři roky dítěte podle ředitelky Myšičkové jsou krajní hranicí také proto, že dítě přichází do věku, kdy se mu má pozvolna otevírat svět a kdy má v tom světě nacházet jak sebe, tak jeho prostřednictvím sebe lépe poznávat a najít si v něm tu svoji odpovídající niku. To i sebevlídněji vybavené vězeňské oddělení objektivně není s to nabídnout, byť máte pocit, sotva vejdete dovnitř, že nacházíte kdesi na půli cesty do pohádky a na půli cesty ve světě opravdovém.

Děti tu nejsou odkázány jen na vyhrazený interiér, plný hraček, dětských plakátů, obrázků z televizních večerníčků, ani na přilehlá hřiště se skluzavkami, prolézačkami a houpačkami, rozkládající se na přilehlých dvorcích. Velice často, zpravidla každé odpoledne se mohou s maminkou vypravit (s povinným doprovodem hodných tet bachařek) i mimo věznici. Do lesa, který je odsud co by kamenem dohodil. V zimě na sáňky. Anebo jen tak bloumat po okolí a pozorovat cvrkot zdejšího světa. Jen ten svět nejbližší je stále stejný a točí se dokola.

Pokud by dítě po dosažení věku tří let zůstalo dál, v prostředí sice milém a laskavém, pak s velkou pravděpodobností bude čelit riziku mentální retardace. Podle ředitelky Myšičkové čtyřleté či dokonce pětileté dítě už nemůže pobývat mezi dětmi o rok, o dva nebo o tři mladšími. Místo aby se rozvíjelo mezi svými vrstevníky, a to mu sebevstřícněji zorganizované vězeňské oddělení pro maminky s dětmi nanejvýš do tří let není s to nabídnout, ztrácí půdu pod nohama a vrací se do mentality dítěte tříletého či dokonce dvouletého. Proto ta zdánlivě přísná a omezující opatření.



 

Za katrem tě naučí, i jak pečovat o dítě

Paní ředitelka Myšičková rozhodně uvězněným maminkám neupírá, že své ratolesti milují a mají co nejlepší vůli a snahu se o ně starat, i když se to odehrává uvnitř kriminálu.

Hodné tety bachařky (odborně vychovatelky), které ani tak nemají na starosti výchovu do vězení přišedších dětí jako spíš převýchovu přišedších vězenkyň, časem zjistí, že zavřené mámy si mnohdy s tím či oním u malého dítěte nevědí rady. Doma jim to neměl kdo říct, ve škole na předmět péče o dítě nechodily. Chodily přece za školu. Tak nastoupí hodné tety a učí odsouzené mámy, kterak se správně miminko koupe, jak se měří správně teplota koupelové lázně, kam umístit pudr, kam zas zklidňující krém, jak nasadit plínky, která z hraček, jež tu děti mají, je pro ten či onen věk vhodná a podobně. V neposlední řadě dbají na to, aby děti měly správný denní režim, a poradí co dělat, když některé z robátek je k neutišení, protože je chudáčka trápí „větry“.

K mateřskému vzdělávání se připojuje i dětská lékařka. Ordinuje ve městě, kam v pravidelných intervalech v doprovodu hodných tet maminky s dětmi docházejí na povinnou kontrolu.

 

Honzíkův bunkr

Moc dětí jsem na oddělení, když jsme dorazili, nepotkal. Měl jsem smůlu. Většina z nich byla na procházce. Zastal jsem ale malého Honzíka. Jeho mamince v několika nejbližších dnech končí trest. Oba se ze zabydleného pokojíčku, který sice vypadá a je útulný jako kterýkoli jiný dětský pokojíček, kriminál z něj stejně vytušíte, budou stěhovat „na svobodu“.

Nejvíc se Honzík pyšnil bunkrem. Vybudoval si ho přímo na své postýlce vedle postele maminčiny. Chodívá do něho spát spolu s opicí Stáňou a s včelkou Májou. Pomyslel jsem si, že je to spíš nápodoba nějakého stanu než bunkru, ale raději jsem byl zticha. Copak tomu já mohu rozumět!?

Všechny tety, které se tu během výkonu trestu, k němuž byla jeho maminka odsouzena, vystřídaly, měl Honzík rád. Chovaly se k němu laskavě. On jim to oplácel plachým úsměvem. Doma sice nebude mít tolik hraček, jako má tady, už vůbec ne šlapací auto, se kterým se prohání po jídelně, zato bude mít zpátky babičku, která je chodívala navštěvovat, a samozřejmě maminku, s níž bude moci chodit, kamkoli a kdykoli si zamane.


Světlá nad Sázavou, Honzíkův bunkr

Těhotné vyšetřovanky

Do vězení, a to mnohdy na hodně dlouho, můžete „zahučet“ i tehdy, když vás policie obviní. Příslušný soudce uzná argument státního zástupce, že představujete riziko ovlivňování svědků, případně nedej bože představujete riziko, jak zní úředně šroubovaná formulace, „pokračování v páchání trestné činnosti“, a škrtem pera vás někdy ve dne, někdy uprostřed noci pošle za katr s vyhlídkou, že tu strávíte den, měsíc, třeba i rok. Každý, kdo ve vězení prošel vyšetřovací vazbou, potvrdí, že se dokonce modlí, aby byl co nejrychleji odsouzen, a těší se, až půjde „do výkonu trestu“. Odfrkne si od hrůz s vazbou spojených, o to strašlivějších, vědom si toho, že má být zatím považován za nevinného.

Ještě hůř je na tom zatčená a ve vazbě držená žena, která se nachází v očekávání. Protáhne-li se vazba natolik, že slehnutí je na spadnutí, porod ve věznici se stává neodvratným. Co ale pak? S takovými případy mají právě značnou zkušenost ve Světlé nad Sázavou. Nastane-li vyšetřovance „těžká hodinka“, už na ni čekají v nemocnici pankrácké věznice, kde šťastně přivede dítě na svět a kde jako první rozhodnou o budoucím vězeňském osudu jak vyšetřovanky, tak i jejího potomka. Druhý, kdo do věci mluví, je ředitelka světelské věznice. Klíčový je zdravotní stav novorozence. Dítě musí být zdravé. Pokud se narodí s postižením, má ono i maminka smůlu. Světelská věznice sice o děti pečovat umí, s postiženými dětmi si ale neporadí.


Světlá nad Sázavou – den matek (zdroj Vězeňská služba)

 


Po porodu se vyšetřovanka i její potomek, je-li zdravý, vracejí zpět do Světlé a ubytovávají na zdejším dětském oddělení. Hrozí-li vyšetřovance vyšší trest než tři roky a je-li k němu nakonec odsouzena, platí pro ni pravidlo, že s dítětem v dětském oddělení pobude pouze do jednoho roku věku dítěte. Poté se každý z nich vydá za vlastním osudem.

Pokud vyšetřovanka od soudu neodejde s „flastrem“, ale vyfasuje nanejvýš tři roky, zůstává v oddělení pro matky podobně jako Honzík a jeho maminka a ubytuje se s konečnou platností v některém z připravených pokojíčků. Ten si mohou zařídit a vyzdobit podle vlastního gusta. Společně pak „úpí“ nejprve za mřížemi, společně pak odcházejí na vytouženou svobodu.



 

Oddělení, kde jsem nebyl, není tu nic k vidění

Ženy jsou lidští tvorové, kteří jsou schopni v sobě nosit nový život kdykoli a jakýchkoli okolností. Příroda se lidí neptá, dokonce ji nechává chladnou i sama slavná soudní stolice. Mnohá z žen od soudu sice odejde s „flastrem“, v moci soudce přesto není, aby se tím rázem kdesi uvnitř jejího těla přestal k životu hlásit nový člověk. Dosud, byť velmi neradi a ne s přílišným nadšením, soudci ženě v naději odkládali nástup trestu, případně jeho výkon přerušili do chvíle, dokud dítě nepřišlo na svět a nedosáhlo jednoho roku věku. Někdy se stávalo, že odsouzená žena, řádně se chovajíc, si vysloužila jako odměnu krátké přerušení trestu a hleděla, byly-li jí okolnosti příznivě nakloněny, aby během vyměřeného času šťastně přišla do jiného stavu. Výkon trestu jí soud na odpovídající dobu přerušil. Pro mnohou to byla výhra.

S tím je dnes konec. Ve Světlé na Sázavou díky novele zákona zřídili zvláštní oddělení. Počítá se tu právě s těmito spornými případy, tedy se ženami sice těhotnými, avšak nesplňujícími podmínky, díky nimž Honzíkova maminka od něho neoddělena mohla celý trest strávit v dětském oddělení a spolu s ním, jakmile jí trest vypršel, opustit vězení. Ženy sice těhotné, připravené přivést na svět nový život, avšak „kroutící si flastr“ zvící třebas i deset a více let tak růžová budoucnost nečeká.

Oddělení mi paní brigádní generálka neukázala. Nebylo co ukazovat. Oddělení je liduprázdné. Čeká na svoji první klientku. Ta po tom, co porodí, tu stráví první rok věku dítěte. Bude mít možnost s ním pobývat nepřetržitě každý den a těšit se z toho, jak se „prcek“ má k světu. Možná stihne i jeho první krůčky, sice vratké, ale zásadní. Možná i nějaké to slovíčko, mezi nimiž snad zazní i „máma“.

Po roce se jejich osudy rozejdou. Matka zůstane za katrem, dítě se vydá na svobodu. Buď do kruhu rodiny, to v tom lepším případě, v tom případě horším se o něho bude muset, chtěj nechtěj, postarat stát, případně jím placení pěstouni.

Zda se máma a její dítě ještě někdy v budoucnu setkají, je otázka. Ostatně věznice tu není od toho, aby něco podobného řešila.



Závěr aneb Bručet v base ještě neznamená se něčemu nepřiučit

Uvědomil jsem si už v úvodu, že v nadpisu je obsažen dvojsmysl. Mě ale zajímá význam prvoplánový, líčící pobyt ve vězení jako cestu, jak získat ucelené znalosti a dovednost v něčem užitečném, co bývalého pachatele nebo pachatelku nakonec odvrátí od choutek přijít si k penězům sice rychlou a účinnou cestou, avšak na dálku smrdící kriminálem.

Ne každého vězně či vězenkyni má šanci Vězeňská služba takto přivést na pravou cestu člověka spravedlivého. Ani o to neusiluje. Ví totéž, co mi před lety prozradila politická vězeňkyně Jarmila Bělíková, dlouholetá členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. S běžnými trestankyněmi strávila bezmála rok za katrem, nicméně samotnou zkušenost s vězni učinila už předtím jako jejich kurátorka. Řada z nich „nespravedlnost“ na nich páchanou neviděli v tom, že „zahučeli do díry“. Dokonce se ani nevydávali za nevinné. S rizikem uvěznění, páchajíce trestné nepravosti, počítali. Vězení pro ně byla jednoduše nehoda, rozhodně ne cesta k nápravě. Nespravedlnost a křivdu spatřovali v tom, že jim soud napařil víc, než byl jejich vlastní odhad. S nimi by nehnul ani Jan Zlatoústý.

Škarohlíd je určitě přesvědčen, že všechno je to marná sláva marná snaha. Kdo se jednou pustil na šikmou plochu, tomu je pobyt na skluzavce směřující ke stále promyšlenějším zločinům osudově souzen. Někdy se s tím opravdu nedá nic dělat. V případech, kdy si kariéru zločince člověk odsouzený vybral jako životní poslání. Tady nepomůže ani výuka truhlařiny, natož prostředkované poznatky v kurzu pro začínající nebo mírně pokročilé zámečníky.

Ve hře tu jsou ale i jiní lidé. Pro ně pobyt za mřížemi se může stát poučením. Zejména pokud jim během toho času vězeňská správa poskytne dostatek možností, aby sami sebe našli v nové profesi anebo roli zodpovědné maminky. Pak pravděpodobnost, že se nevrátí, je značně vysoká.

A o to jde.


Tento text vznikl díky dotaci, poskytnuté Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky.


Autorem fotografií je autor, pokud není uvedeno jinak.


Druhý díl pod titulkem Propuštění na svobodu se zpáteční jízdenkou najdete zde. Další díl vyjde brzy.

publikováno: 24. 10. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na …

Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry

„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl …

Apokalypsa vlevo, apokalypsa vpravo

Co mají společného klimatická mládež a Donald Trump? Vůbec nic, s jedinou výjimkou: všichni očekávají od budoucnosti …

Švýcarská anabáze Petra Lotara

„Vyjdi z země své a z domu otce svého do země, kterou ukáži tobě.“ Tak …

Veřejný zájem aneb politika náš úděl

Činnosti, které se dějí ve veřejném zájmu, by se měly vejít pod pojem politika. Avšak …

Adventní koncert zdarma pro nové předplatitele

Prvním 20 novým předplatitelům Přítomnosti nabízíme teď v adventu zajímavý bonus – vstupenku zdarma na adventní koncert z …

Doba nedůvěry – zkrácený záznam z konference

Podívejte se na zkrácený záznam toho nejdůležitějšího, co od našich hostů zaznělo na konferenci „Doba nedůvěry“ …

Naděje na půli cesty

Přinášíme čtvrtý díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, …