Rozhodne válka v Rusku

Timothy Snyder

Historik a profesor na Yaleově univerzitě

Putin svou hrozbou použití jaderných zbraní zaplétá západní veřejnost do psychologické hry, která má zamlžit její úsudek. Pokud chceme vědět, jak by mohla válka skončit, měli bychom se vydat po stopách logiky moci v Kremlu.

Na začátku si nikdo nedokázal představit, že by Rusko mohlo zahájit válku proti Ukrajině. A přesto začala válka. A teď si nikdo nedokáže představit, jak by to mohlo skončit. A přece to jednou skončí.

(…)

Tyrani jako Putin vzbuzují jistou fascinaci, protože působí dojmem, že si mohou dělat, co chtějí. To ovšem není pravda a jejich režimy jsou ošidně křehké. Válka skončí, až ukrajinská vojenská vítězství změní ruskou politickou realitu – tento proces již začal.

(…)

V tuto chvíli je pro nás obtížné si představit, jak může Ukrajina dosáhnout vítězství, i kdyby dosáhla vojenského pokroku. Je to proto, že mnoho našich představ je uvězněno v jediné a poměrně nepravděpodobné variantě ukončení války: jaderným výbuchem. Tento scénář nás přitahuje, protože nám chybí jiné varianty a jaderná bomba nám připadá jako konec. Přitom obraz hřibovitého mraku jako závěr tohoto příběhu vyvolává strach a brání jasnému myšlení. Zaměření na tento scénář nám brání vidět, co se skutečně stane, a připravit se na pravděpodobnější scénáře. Nikdy bychom neměli ztrácet ze zřetele, jak moc ukrajinské vítězství zlepší svět, ve kterém žijeme.

Nastíním jeden z pravděpodobných scénářů, který by se mohl v blízké budoucnosti odehrát (samozřejmě existují i jiné). Jde o to, že ruská konvenční porážka na Ukrajině se nenápadně mění v ruský mocenský boj, který následně vede ke stažení Ruska z Ukrajiny. To je historicky velmi známý model. Nejdříve je však třeba odložit jadernou variantu. Když mluvíme obecně o možné jaderné válce, představujeme si, že rusko-ukrajinská válka se týká hlavně nás. Cítíme se jako oběti, mluvíme o svých obavách a úzkostech. Noviny píší články o konci světa. Válka na Ukrajině však téměř jistě neskončí jadernou výměnou. Některé státy s jadernými zbraněmi od roku 1945 vedly a prohrály války, aniž by je použily. Jaderné mocnosti utrpěly ponižující porážky v zemích, jako je Vietnam nebo Afghánistán, a přesto jaderné zbraně neodpálily.

Jistě existuje jisté pokušení podlehnout mentálnímu jadernému vydírání. Jakmile se objeví téma jaderné války, zdá se, že je nesmírně důležité, a my si zoufáme a jsme jím posedlí. Přesně k tomu se nás snaží Putin svými nejasnými narážkami na použití jaderných zbraní nasměrovat. Nutí nás představovat si věci, které Rusko ani neohrožují. Začneme mluvit o ukrajinské kapitulaci, abychom se zbavili psychického tlaku, který cítíme.

Tím však děláme Putinovu práci a on se může zachránit před katastrofou, kterou sám způsobil. Uvědomil si, že konvenční válku, kterou začal, může prohrát. Doufá, že jeho zmínka o jaderných zbraních odradí západní demokracie od dodávek zbraní na Ukrajinu. Kromě toho by měl získat čas na to, aby na bojiště dostal ruské zálohy a zpomalil ukrajinskou ofenzívu. Pravděpodobně se mýlí, ale rétorická eskalace je jednou z mála možností, které mu zbývají.

(…)

 

Otázka morálky

Rusko tvrdí, že mobilizuje statisíce nových vojáků. Nevypadá to dobře, ale přesto: opravdu by Putin podstoupil politické riziko rozsáhlé mobilizace, poslal ruské chlapce na Ukrajinu a pak poblíž odpálil jaderné zbraně? Morálka je již nyní vážným problémem. Vypadá to, že ze země uprchlo více než půl milionu ruských mužů – více, než jich je posíláno na Ukrajinu. Bylo by málo platné, kdyby si ruští vojáci mysleli, že jsou mobilizováni do zóny, kde mají být odpáleny jaderné zbraně. Nebudou jim poskytnuty řádné ochranné pomůcky. Mnoho mobilizovaných vojáků nemá ani odpovídající vybavení pro konvenční válku.

Rusko právě prohlásilo, že části východní a jižní Ukrajiny od nynějška patří Rusku. To je samozřejmě směšné. Ale opravdu by Moskva použila jaderné zbraně v oblastech, které považuje za ruské, a zabila nebo ozářila lidi, které považuje za ruské občany? Není to zcela nemožné, ale je to velmi nepravděpodobné.

A i kdyby se tak stalo, válka by tím neskončila, přinejmenším ne ruským vítězstvím. A to ani nemluvíme o odstrašení: očekávání, že použití jaderné zbraně vyvolá silnou reakci ostatních zemí. Američané měli měsíce na rozmyšlenou a jejich reakce na ruský jaderný úder bude pravděpodobně vypočítaná tak, aby ochromila ruské síly a ponížila Putina osobně. Další nepřímou formou odstrašení je jistota, že Putin a Rusko ztratí podporu světa, pokud použijí jadernou zbraň.

(…)

Za předpokladu, že by se Rusku navzdory všemu podařilo odpálit na Ukrajině malou jadernou bombu, nemělo by to rozhodující vojenský význam. Neexistují žádná významná seskupení ukrajinských vojáků nebo ukrajinské techniky, na které by bylo možné se zaměřit, protože Ukrajina bojuje velmi decentralizovaně. Pokud by došlo k detonaci, Ukrajinci by bojovali dál. Říkají to už několik měsíců a není důvod o tom pochybovat.

Je tu také problém motivace. Putin chce, abychom se vcítili do jeho situace. Ale je to, co se o něm píše, vůbec věrohodné? „Putin stojí zády ke zdi. Co udělá?“ Přesně tak vzniká myšlenka jaderných zbraní. Putin s námi navazuje psychologické spojení. Ale to všechno je jen pocit, ne skutečný motiv.

Pokud by frustrace z porážky byla motivem pro použití jaderných zbraní, už by se tak stalo. Stěží se dá najít něco více ponižujícího než ruská porážka před Kyjevem. Šokem byl také pád fronty v Charkovské oblasti. A v současné době Ukrajinci výrazně pokročili v regionech, které Putin právě při velkém televizním ceremoniálu prohlásil za ruské území navždy. Oficiální ruská reakce na tuto svízelnou situaci byla, že hranice území dosud nebyly stanoveny. Jak ukazují zkušenosti, ruská reakce na demonstraci síly je ústup.

 

Nábytek se stěhuje

Podívejme se na Putinovu pozici trochu blíže. Ruské síly nejsou na Ukrajině „přitisknuté ke zdi“: když se stáhnou do Ruska, jsou v bezpečí. Ani metafora „zdi“ není pro popis Putinova postoje příliš užitečná. Je to spíš, jako by se kolem něj stěhoval nábytek a on se musel přeorientovat.

To, co udělal na Ukrajině, změnilo jeho pozici v Moskvě, a to k horšímu. Z toho však nevyplývá, že „musí“ vyhrát válku na Ukrajině, ať už to znamená cokoli. Důležité je udržet si moc v Moskvě, a to nutně neznamená vystavovat se dalším rizikům na Ukrajině. Jakmile (a pokud) si Putin uvědomí, že válka je prohraná, přehodnotí svůj postoj doma.

Během léta bylo vše jednodušší. Donedávna, pravděpodobně až do svého projevu, v němž vyhlásil mobilizaci, mohl Putin v masmédiích jednoduše prohlásit „vítězství“ a většina Rusů by byla spokojena. Nyní však dotáhl svou nesmyslnou válku tak daleko, že se začíná hroutit i ruský informační prostor. Kvůli mobilizaci se Rusové nyní obávají války. A nyní i televizní propagandisté přiznávají, že ruská vojska jsou na ústupu. Na rozdíl od prvních šesti měsíců války už tedy Putin nemůže jednoduše tvrdit, že je vše v pořádku, a nechat to být. Musí jednat.

Země pod Putinovýma nohama se pohnula. Jeho politická kariéra je založena na využívání kontrolovaných médií, která ze zahraniční politiky dělají podívanou. Přežití režimu přitom vždy záviselo na dvou předpokladech: že to, co se děje v televizi, je důležitější než to, co se děje ve skutečnosti, a že to, co se děje v zahraničí, je důležitější než to, co se děje doma.

Zdá se, že tyto dva předpoklady již neplatí. S mobilizací se smazal rozdíl mezi domovem a cizinou a s prohranými bitvami se zmírnil rozdíl mezi televizí a realitou. Realita začíná mít větší váhu než televize a Rusko bude mít větší váhu než Ukrajina.

Jak v elitních kruzích, tak ve veřejném mínění panuje v Rusku rozkol, který je nyní vidět i v televizi. Někteří si myslí, že válka je svatá věc a že ji lze vyhrát, jen kdyby se hlavy obrátily, vedení se chovalo čestně a na frontu bylo posláno více mužů a materiálu. Patří mezi ně i vojenští blogeři, kteří jsou skutečně v první linii a jejichž hlasy se dostávají do popředí zájmu.

Je to past na Putina, protože už posílá všechno, co má. Jejich hlasy ho oslabují. Jiní si myslí, že válka byla chybou. Tyto hlasy z něj dělají čím dál většího hlupáka. To jsou jen nejzákladnější z řady protichůdných postojů, kterým musí Putin nyní čelit z odhalené a oslabené pozice.

(…)

 

Putin se zasekl

Mobilizace byla nejhorší z obou skutečností: dost velká na to, aby si znepřátelila obyvatelstvo, a zároveň příliš malá, a hlavně příliš pozdní na to, aby mohla před zimou něco změnit. Pravděpodobně šlo o výsledek kompromisu, který dokazuje, že Putin nevládne sám. Zdá se, že Putin se snaží velet vojskům na Ukrajině sám. Za své neúspěchy si vysloužil (zatím nepřímou) kritiku. Putin se však zřejmě zasekl: pouhé ukončení války nyní, aniž by se mohl zaměřit na jiné téma, by posílilo jeho kritiky. A nyní, když už se o mobilizaci pokusil, má jen málo možností, jak do hry zapojit další násilí.

Putin se ocitl v pasti podívané, která se měla odehrát pouze v televizi a na vzdáleném místě, ale která má nyní bezprostřední politický dopad v Rusku. Dvě významné politické osobnosti, Ramzan Kadyrov a Jevgenij Prigožin, poměrně ostře zaútočily na ruské vrchní velení. Protože všichni vědí, že Putin skutečně velí, muselo to vyvolat rozkol. Kreml reagoval přímo na Kadyrova a armádní propaganda postavila jednoho z kritizovaných velitelů do výkladní skříně se svými vojáky.

Pravděpodobně není náhoda, že Kadyrov i Prigožin mají nějakou soukromou jednotku. Kadyrov, faktický diktátor ruského Čečenska, má vlastní milice. Byla nasazena na Ukrajině, kde se zřejmě specializovala na terorizování civilistů a inscenování na Instagramu. Poté, co Kadyrov dlouho prosazoval mobilizaci v Rusku, nyní oznámil, že nikdo z Čečenska nebude mobilizován. Z toho by se dalo usuzovat, že si své muže šetří na něco jiného.

Prigožin je naopak vůdcem obskurní žoldnéřské organizace Wagnerovců a v této funkci se stále více prosazuje. Wagnerovci se podílel na řadě pokusů o státní převrat, například na krvavých čistkách ruských loutkových vlád v Luhanské a Doněcké oblasti a na pokusu o atentát na Volodymira Zelenského na začátku války. (…) Wagnerovci nejsou aktivní tam, kde Ukrajinci podnikají úspěšné protiútoky. Nedávno dokonce Gulag.net informoval, že jeden z Wagnerovců zastřelil důstojníka ruské armády, což naznačuje, že na této části fronty není vše v pořádku.

(…)

 

Když se blíží bod obratu

Jak Prigožin, tak Kadyrov vyzývají k zintenzivnění války a vysmívají se ruskému vrchnímu velení tím nejagresivnějším tónem, ale zároveň se zdá, že chrání své vlastní lidi. I to je past. Kritikou způsobu vedení války oslabují Putinovu kontrolu nad informacemi. A tím, že nutí Putina k odpovědnosti, ačkoli to sami nechtějí, ještě více odhalují jeho pozici. Říkají mu, aby vyhrál válku, kterou, jak se zdá, sami vyhrát nechtějí.

V obecné logice, kterou popisuji, by se soupeři snažili ušetřit všechny bojové síly, které mají k dispozici, buď aby ochránili své vlastní zájmy v nepředvídatelné době, nebo aby měli šanci v boji o moc v Moskvě. Pokud tomu tak skutečně je, bude se všem zúčastněným brzy zdát pošetilé mít na daleké Ukrajině umístěné jednotky nebo je tam den co den obětovat. Bod obratu se blíží. Jakmile si totiž ostatní uvědomí, že někteří hráči drží své lidi zpátky, bude jim připadat zbytečné ztrácet své vlastní lidi.

V určitém okamžiku se tato logika uplatní i na ruskou armádu. Velitelé budou mít motivaci, dokud budou moci velet jednotkám, budou-li chtít, aby armáda nadále hrála roli v ruské politice nebo se těšila prestiži v ruské společnosti. A pokud chce Putin zůstat u moci, není v jeho zájmu ani zdiskreditovaná, ani demoralizovaná armáda.

Mobilizace sama o sobě působí jako kopí hozené špatným směrem. Má smysl posílat tisíce nepřipravených a nedostatečně vybavených mužů do zóny, o které se stále přesněji ví, že bude jejich zkázou? Putin předpokládá, že mobilizovaní vojáci buď zemřou, nebo zvítězí. Pokud však místo toho uprchnou, stanou se nebezpečnou silou, která bude možná připravena bojovat za jiného vůdce.

A tak se rýsuje pravděpodobný scénář konce této války. Válka je forma politiky a ruský režim ztrácí díky neustálým porážkám pevnou půdu pod nohama. Zatímco Ukrajina stále vyhrává nové bitvy, v Rusku dochází k zásadnímu obratu: Televize se sklání před realitou a ukrajinská kampaň ustupuje boji o moc v Kremlu. V takovém boji je zbytečné mít ozbrojené spojence daleko na Ukrajině, kteří by mohli být užitečněji nasazeni v Rusku. Ne nutně v ozbrojeném konfliktu, i když to nelze zcela vyloučit, ale jako odstrašující prostředek a pro vlastní ochranu. Pro všechny zúčastněné by možná nebylo dobré přiznat porážku na Ukrajině, ale mnohem horší by bylo prohrát v Rusku.

(…)

Pokud se nestabilita vyvolaná válkou na Ukrajině přenese do Ruska, budou se chtít vůdci, kteří z této nestability těží nebo se před ní chrání, mít svá centra vlivu blízko Moskvy. To by bylo velmi dobré jak pro Ukrajinu, tak pro celý svět.

Pokud by se tento scénář naplnil, Putin by již nepotřeboval žádnou záminku ke stažení z Ukrajiny – učiní tak v zájmu vlastního politického přežití. Možná se osobně upíná ke svým podivným představám o Ukrajině, ale otázka moci pro něj bude důležitější. Z tohoto pohledu se nemusíme obávat, jak se Putin staví k válce a zda budou Rusové hořekovat nad porážkou. Během vnitřního boje o moc v Rusku budou mít Putin a ostatní na mysli důležitější věci než Ukrajinu.

To vše je samozřejmě velmi obtížné předvídat, zejména v detailech. Jiný výsledek je docela dobře možný. Logika vývoje, o níž se zde hovoří, je však nejen mnohem pravděpodobnější, ale hlavně pravděpodobnější než scénáře jaderného soudného dne, kterých se mnozí obávají. Stojí za to o tom dále přemýšlet a pokud možno se na to připravit.


Timothy Snyder, americký historik a profesor na Yaleově univerzitě.


Plná verze textu byla poprvé zveřejněna na autorových webových stránkách. Překlad a krácení redakce.

publikováno: 24. 10. 2022

Datum publikace:
24. 10. 2022
Autor článku:
Timothy Snyder

One comment on “Rozhodne válka v Rusku

Comments are closed.

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …