Počet hříchů ruských liberálů je bezmála nekonečný. Vyjmenujme jich pár a bude to stačit: Naivita, vize imperiálních obzorů, pasivita a propůjčování demokratické fasády stále totalitnějšímu režimu. „Dobří Rusové“ proto v dnešní době „dobrý“ zvuk nemají. Nejen na Ukrajině, ale i mezi ruskými disidenty. Stručně ten postoj lze vyjádřit slovy: „Všichni vás, vy potrati, mají tak akorát! Vybudovali jste si Říši, tak si v ní žijte!“
Úprk „dobrých Rusů“ ze země
Večer 20. září 2022 měl Vladimir Putin pronést projev k národu. Vzhledem ke kolosálním ztrátám armády měl vyhlásit všeobecnou mobilizaci. Projev byl dvakrát odložen. Objevily se dohady o vnitřních třenicích a o rozkolu v řadách kremelského vedení. Nenapravitelní optimisté začali snít o Putinově odstavení od moci. Co se v noci z 20. na 21. září opravdu stalo, ví věru jen málokdo.
Následujícího dne ráno odvysílali předem nahraný projev. V něm vrchní velitel vyhlásil „částečnou mobilizaci“ s okamžitou platností, a spustil tak kaskádovitý informační chaos.
Začaly se vynořovat zprávy vzájemně se vylučující. Důvěra velké části obyvatelstva v oficiální prohlášení svůj obraz získala na ruských hranicích. Vyprodány byly letenky do Jerevanu, Tbilisi a do Istanbulu. Auta na cestě k hraničním přechodům s Finskem a k mostu spojujícímu Ivangorod s estonskou Narvou uvízla v zácpách. Na hranicích s Gruzií, Kazachstánem a s Mongolskem se tvořily mnohakilometrové fronty.
Vstup do Evropské unie se stal pro ruské občany ještě obtížnějším. Pobaltské státy a Polsko své hranice Rusům uzavřely. Finsko pracuje na přísném omezení jejich vstupu. Mnozí představitelé ruské opozice v zahraničí dali najevo své rozčilení. Ljubov Sobolová, ruská politička a donedávna aktivistka Fondu boje proti korupci, zrušené organizace Alexeje Navalného, se na Twitteru rozhořčovala, že ani v této chvíli Rusové víza nedostávají!
„Všichni vás už máme plné zuby, nikomu z vás nic nedlužíme.“
Novinář Maksym Kac si zklamaně zanaříkal:
„V této době, kdy Rusové nechtějí střílet do Ukrajinců a hledají způsoby, jak opustit Rusko, dokud jsou hranice otevřené, Finsko oznámilo, že je nehodlá pouštět k sobě. Co se odehrává v hlavách těch lidí? Stojí opravdu popularita u vlastního obyvatelstva, získávaná důrazem na xenofobii, za taková hanebná rozhodnutí?“.
Kac se odpovědi dočkal vzápětí. Aider Muždabajev, krymský Tatar narozený v Rusku a dlouholetý zaměstnanec ruských médií, nyní ukrajinský občan mu vzkázal:
„Jakápak xenofobie!? Všechny jste už podvedli. Nikdo o vás nestojí, ani o to, s vámi jednat. Nestojíte ani za to, abychom se obtěžovali zjišťováním, kdo je kdo. Máme vás už plné zuby, vy potrati! Vybudovali jste si Říši, tak si v ní žijte. Nikdo vám nic nedluží.“
Trudné dětství „ruského liberála”
Ten příběh by vlastně mohl začít fenoménem jménem „ruský liberál“. Není sice plně vymezen, ale chápe se sám o sobě.
V devatenáctém století nenáviděný jak apologety samoděržaví, tak revolucionáři. V literatuře zesměšňován. Vadil jeho konformismus, neohrabanost, lpění na měnících se režimech, nesnesitelné kádrování a poučování všech kolem. Seznam oprávněných i smyšlených obvinění proti „ruskému liberálovi“ je dlouhý a narůstá více než dvě stě let.
Podle libertariánů a demokratů vleče „ruský liberál“ za sebou prvotní hřích fasády ruského osvícení. Na svět mu pomohla Kateřina Veliká. Držel se proto císařovniných sukní. Holdovala přece společnosti filozofů, auře moderních společenských trendů, módnímu nábytku a pomádě.
Zatímco se oblékala do módních šatů a dopisovala si s Voltairem o moderním soudnictví, o politických a občanských svobodách, dotáhla tato „osvícená panovnice“ k dokonalosti nevolnický systém, potlačila zbytky vnitřní svobody a brutálně si podrobila sousední země. Pokud někde narazila na odpor obyvatel, nechala je hromadně vyvraždit.
Věrné dítě říše
Když v 19. století „ruský liberál“ učinil první samostatné krůčky a napovídal toho více než jen slovíčko „matička“, věrným dítětem říše být nepřestal. I když o sto let později v sovětské propagandě byli líčeni jako chaoti bojující proti carismu, ve skutečnosti usilovali pouze o hlubokou reformu říše. Samoděržaví chtěli nahradit konstituční monarchií, a to zcela účelově. Bránilo jejímu rozvoji. V zásadě ale neměli nic proti ruské imperiální rozpínavosti. Považovali ji za něco přirozeného a samozřejmého. O tom se mohli mimo jiné přesvědčit Poláci.
Snad největší příležitost ve svém dosavadním životě dostal „ruský liberál“ v roce 1917. Dosáhl dospělosti, ale nedokázal ji unést. Po svržení cara jejich několikaměsíční republikánský experiment díky neochotě vojenských mas marně umírat v zákopech skončil katastrofou. Na plodech únorové revoluce si o necelý rok později pochutnávali bolševici. „Ruský liberál“ skončil ve vyhnanství anebo byl rukou bolševiků utracen. Na rozdíl od něho si bolševici jako jediní dokázali osedlat „ruskou lidovou vzpouru“.
Další historická příležitost se „ruskému liberálovi“ naskytla o sedmdesát let později.
Samostatná vlast
V srpnu 1991 vyšel naprázdno zoufalý puč zatvrzelých komunistů. Chtěli zachránit rozpadající se Sovětský svaz, avšak demokraté dostali do ulic dostatek lidi, aby jimi zablokovali vjezd obrněných kolon do centra Moskvy. Vojáci vypnuli motory a vystoupili z tanků.
Liberální křídlo komunistické strany vzápětí zahájilo desetiletí ruské demokracie. Do jejího čela se postavil Boris Jelcin. Jeho okolí krok za krokem získávalo pevnější obrysy v podobě podnikatelského a politického klanu zvaného Rodina (Vlast).
Na konci 90. let fakticky moc z rukou nemocného a stále méně střízlivého Jelcina převzal Putin. Zaznívalo tehdy, že jde i tak o lepší variantu než byly rudohnědé imperiální vlády, odsunuté na vedlejší kolej po tzv. ústavní krizi v říjnu 1993.
Existovala relativní svoboda slova. Pravidelně se konaly volby. Západ vydělával na obchodu a spolupráci s Ruskem. Skutečnost, že „liberální“ Rusko vedlo imperiální války, Západ příliš neznepokojovala.
Zpustošilo Abcházii, Osetii, Náhorní Karabach a Podněstří. Čečensko utopilo v krvi. Trestající ruka říše Romanovců, „řezník Kavkazu“ Alexej Jermolov, by byl na své potomky pravděpodobně pyšný, nebýt toho, že Jelcinova armáda odtud táhla chladicí vozy plné mrtvol ruských branců, zanechávajíc po sobě hřbitovy plné obětí jejích válečných zločinů.
„Systémoví liberálové“ a zrození Frankensteina
V roce 1998 přišla další hospodářská krize. Kurs rublu se zhroutil. Druhé funkční období stále nepopulárnějšího Jelcina se chýlilo ke konci. Elity se obávaly možných vln vzpoury. Finanční a byrokratický establishment se proto začal rozhlížet po někom, kdo by starého vůdce mohl nahradit, uklidnit situaci a zároveň nepoškodit ničí zájmy. Jedním z nejvýraznějších hledačů nového avatara moci byl zeť Borise Jelcina. Manžel prezidentovy dcery Valentin Jumašev vedl na vrcholu své novinářské kariéry vlivný týdeník Ogoňok. Právě on údajně označil Vladimira Putina za ideálního kandidáta na nástupce slábnoucího Jelcina.
Putin vyrostl v tichu petrohradské městské kanceláře pod vedením bývalého stranického liberála Anatolije Sobčaka. Stal se jeho zástupcem. V roce 1996 přeskočil do Moskvy, a to přímo do administrativy prezidenta státu. Vydal se cestou, kterou si razí petrohradská kamarila kremelských systémových liberálů.
Se Sobčakem začal mimo jiné neúnavný Anatolij Čubajs. První vážné kroky s ním podnikl i bývalý ministr financí Alexej Kudrin, dnes předseda IT korporace Yandex. Ze Sobčakovy stáje vzešel German Gref, bývalý ministr hospodářského rozvoje a obchodu a více než deset let prezident Sberbank, donedávna jeden z nejvlivnějších finančníků v zemi. Sobčakovým chráněncem byl i bývalý premiér a prezident Dmitrij Medveděv. Ten dnes celému světu hrozí jadernou válkou.
K žádnému palácovému převratu ani k velkolepému znásilnění demokracie nedošlo. V roce 1998 byl Putin natolik důvěryhodný, že se nejprve nakrátko stal šéfem FSB a následující rok se ujal funkce předsedy vlády. Na podzim toho roku se rozhořela druhá čečenská válka. Budoucímu prezidentovi nabídla příležitost, aby se ukázal jako silný vůdce a obránce národa.
Ruská demokracie během onoho roku svůj ocas nesežrala. Povýšení středně postavené sekretářky na nejvyšší post (Putin prezidentem) bylo vyvrcholením jejího opomenutí, její impotence a jejích systémových patologií a chyb. Ostatně se jich bezstarostně dopouštěla po celé předchozí desetiletí.
Co je v nepořádku s „dobrými Rusy“?
V roce 2014 koupání ve vlažné vodě skončilo. Málokdo si toho všiml. Stejně jako před dvěma lety po neúspěchu série protestů proti podvodům v parlamentních volbách v roce 2011 sotvakdo pochopil, že právě poslední šance na změnu byla pohřbena. Anexe Krymu zahájila nacionalistickou bakchanálii. Říše se zvedla z kolen a za potlesku lidu zahrozila pěstí veškerému svému okolí.
Tradiční opoziční média byla přesto nadále činná. Liberálnědemokratická rozhlasová stanice Echo Moskvy vysílala pořady pro neukázněnou inteligenci. Předplatitelé mohli na internetu sledovat liberální televizní kanál Chodž. Jeho vznik zaštítil dokonce Dmitrij Medveděv. V Nové gazetě, redigované Dmitrijem Muratovem, pozdějším nositelem Nobelovy ceny za mír, si čtenář početl v hořkých aktuálních pravdách.
Na začátku roku 2015 byl v Moskvě na ulici ostentativně zavražděn Boris Němcov, poslední nezávislý a významný představitel opozice z týmu bývalých „mladých reformátorů“. Ostatní odpůrci režimu, vzali nohy na ramena. Ještě ten rok z Ruska emigroval redaktor moskevského Komsomolce Aider Muždabajev. V Kyjevě se stal zástupcem šéfredaktora krymsko-tatarského kanálu ATR. Proslavil se ostrým jazykem. Používá jej nejen ve vztahu k Putinovi. Hlavně si na mušku bere své bývalé kolegy z moskevských redakcí a takzvané „dobré Rusy“. Pravděpodobně byl prvním, kdo ve veřejném prostoru začal mluvit o současném Rusku jako o “ruské říši“. Ruské liberály, jak sám říká „dobré Rusy“, považuje za spoluzodpovědné za její existenci. Má je za přímé agenty „metastázy rakovinového nádoru na těle světa“, jímž je ruský imperialismus. Sponzoruje terorismus, korumpuje politiky, napadá své sousedy, páchá vraždy a rozvrat všude, kam dosáhne.
Stejně jako Putin jsou „hodní Rusové“ zodpovědní za zločiny a za války. Byli to právě oni, kdo po léta vědomě mátli okolní svět údajnou existencí, ve skutečnosti neexistující svobody slova. Vytvářeli tak zcela mylnou představu o Rusku jako takovém. Přesvědčovali Evropu a Ameriku, že v Rusku přece jen existují ostrůvky svobody a že se blíží okamžik, kdy se k moci dostanou demokratické síly. Muždabajev je označuje za informátory, používající počítačové klávesnice a jazyk jako drogu, aby jimi omamovali světového veřejné mínění. Během té doby „ruská říše“ získala čas vydělávat peníze, korumpovat Evropu a připravovat se na válku.
„Dobří Rusové“ se v posledních osmi letech nijak zvlášť nezajímali o pronásledování krymských Tatarů. Krymskotatarští aktivisté odcházeli od soudů s absurdně vysokými tresty za vykonstruovaná obvinění z terorismu a extremismu. „Dobří Rusové“ neprotestovali. Neprotestovali proto, že byli a jsou nadále produktem impéria. Muždabajev je obviňuje ze špatně skrývaného rasismu a z pocitu nadřazenosti koloniálních kreolů. Ti se také nikdy nezajímali o osud lidí, stojících mimo jejich kastu. Podobají se tak svým ideologickým předkům z petrohradských salonů. Ani oni se nestarali o vyvražďování kavkazských horalů a o kolonizaci Střední Asie.
Synku, vodečku popijeme…
Eugenie Albatsová, šéfredaktorka anglicky psaného ruského časopisu The New Times využila možnosti volně se pohybovat po světě a v USA přednáší. Muždabajev se s neskrývaným sarkasmem ptá jí a jí podobných:
Co tam na Západě chtějí učit? Jak přijít o všechno, co se dá, a postupně se zaprodat čekistickému režimu? A když už je celá společnost až po uši v bahně, hranice jsou uzavřeny pro ty, kteří utíkají před mobilizací, a v sousední zemi jsou celá města srovnána se zemí, aby si v cizině vydobyli pohodlné místo, odkud by bezostyšně poučovali ostatní, jak mají žít a co mají dělat?
Albatsová kromě přednášek pro Američany komentuje dění v Rusku a na Ukrajině. Jedním z komentářů si vysloužila hněv ukrajinských a některých ruských diváků. Rozohnila se totiž nad tím, jak je ruská armáda špatně vybavena. Má nedostatek přileb, neprůstřelných vest a zimních uniforem. Je to, jako kdyby se německý demokrat v americkém exilu pohoršoval nad tím, že wehrmacht pod Stalingradem postrádá teplé oblečení a mrzne.
Navalný to také schytal
Albatsová pokárala ruskou tajnou službu. Ptá se jí, jak chce vést efektivně válku, když místo stíhání těch, kdo rozkrádají armádu, pronásleduje Alexeje Navalného, kritika tohoto rozkrádání. Po Němcovově smrti se vůdcem ruské opozice stal právě Navalnyj a draze za to zaplatil. Málokdo mu upírá dostatek odvahy a charismatu. Muždabajev a další se ho přesto opakovaně ptali, čeho že to chce dosáhnout bojem proti úplatkářství a zlodějství v zemi, která se řítí do totality? Mohl by, pokud by mu úřady daly za pravdu, dosáhnout pouze toho, že by „říšská“ armáda, policie, úřady a instituce fungovaly efektivněji a rakety letící na sousední státy by byly přesnější a ještě více zničující. Aparát vnitřní represe dokonalejší.
Lidé na Kavkaze jsou primitivními „negry“. Ukrajinci jsou tupé banderovské lopaty. Židé jsou podvodníci. Západ je chamtivý, zvrácený a bezcitný. Toto imperiální klišé se „ruskému liberálovi“ z hlavy nevykouří. Slavné „Rusko budoucnosti“, o kterém „dobří Rusové“ už tak dlouho mluví, je jako bájná země zaslíbená. Přitom se jim nepodařilo zvládnout ani roli Mojžíše.
Albert Jawłowski je odborným asistentem na Institutu aplikovaných sociálních věd Varšavské univerzity, terénní výzkumník, spisovatel. Autor knih „Tichý láma. Burjatsko na pomezí světů“ a „Město běsů. Čekání na návrat cara“.
Redakčně upraveno a kráceno. Převzato z polského portálu OKO.press.pl.
publikováno: 31. 10. 2022
