Džentlmen s taktovkou

Profilový obrázek

Ivan Kytka

český novinář, dlouholetý zahraniční zpravodaj ČTK, ČT či BBC

Smrt dirigenta Libora Peška silně rezonuje i v Británii, kde umělec celou dekádu dirigoval. Když v červenci 1997 Libor Pešek po deseti letech končil na postu šéfdirigenta Královské liverpoolské filharmonie, bylo mu čerstvých čtyřiašedesát let. Pro dirigenta klasické hudby možná ta nejlepší léta.

V červenci 1997 současně končila veledůležitá etapa jeho kariéry. Léta strávená v Liverpoolu přinesla českému dirigentovi s velkou dávkou osobní umělecké svobody také světový věhlas. A kontrakty s prestižními nahrávacími společnostmi. Byl to nesporně vrchol jeho kariéry.

Peškovo angažmá v Liverpoolu bylo do jisté míry dílem náhody. Od počátku 70. let dirigoval menší hudební tělesa v Nizozemsku, ale v roce 1986 zaskočil u liverpoolských filharmoniků za náhle indisponovaného kolegu u dvou provedení Sukovy symfonie Asrael. Provázel je nadšený ohlas publika, hudební kritiky i členů orchestru. Sám dirigent však váhal: „Nejdříve se mi do Liverpoolu nechtělo,” svěřil se později anglickým novinám. „Moje manažerka však stále mluvila o tom, jak je tenhle vůbec nejstarší anglický orchestr (založen 1840) významný. Až jsem nakonec souhlasil.”

 

Přístavní celebrita

V červenci 1997 jsme s australským kameramanem Mikem Smithem točili pro Českou televizi Liborovo liverpoolské rozloučení a potřebovali k němu pár záběrů z koncertu. Nakonec jsme byli rádi za pozvání na zkoušku. Účast zpravodajské televizní kamery na koncertě zakazovaly v Anglii silné muzikantské odbory.

Se zkušenostmi ze zahraniční Pešek publicitě dobře rozuměl a strávil s námi ten den tolik času, kolik mu pracovní a společenský program dovolil. „Řekni si, co potřebuješ, a já se ti pokusím vyjít vstříc,” pravil tónem, v němž se snoubila jeho bezprostřednost, noblesa i profesionalita.

Cestou z koncertního sálu ve stylu art deco liverpoolské georgiánské čtvrti k obnoveným dokům prince Alberta nás zastavovali kolemjdoucí. Zdravili se se „svým” dirigentem, chtěli s ním prohodit pár slov. Krom svého dirigentského umění si místní získal kombinací pokory, otevřenosti a šarmu. Srdce žen přímým pohledem do očí a hlubokým úklonem při polibku ruky.

„Stal se čímsi jako místní celebritou,” poznamenal v nekrologu k jeho úmrtí minul týden Daily Telegraph. „A to nejen proto, že nakupoval v liverpoolských obchodech velké množství brokolice a vozil si ji po kufrech do Prahy – v dobách, kdy tam čerstvé zeleniny byl nedostatek.”

 

Maestro v landroveru

Nepůsobil prý a ani nevystupoval jako typický uznávaný dirigentský Maestro, který se přesouvá mezi koncertními sály byznystřídou v tryskáčích. Měl pronajaté apartmá v hotelu Adelphi a dělil svůj život mezi Liverpool a Prahu. „Když mu to čas dovolil, jezdil tu trasu raději svém ojetém landroveru,” vzpomínají současníci. Cestou dělal po Evropě zastávky, aby nasál místní kulturu a užil si ji. Investoval vlastní peníze do nákupu exotických hudebních nástrojů pro skladby vzácně uváděného repertoáru, v němž měl zalíbení.

V rozhovoru, který jsme tehdy na břehu řeky Mersey točili, si pochvaloval volnou uměleckou ruku, kterou v čele Královských filharmoniků dostal. „Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Potkal jsem skvělé publikum, navíc otevřené všem možným experimentům. Řídil jsem orchestr, který prahnul po nových věcech a po české hudbě, kterou do té doby neznal,” svěřil se Pešek, který ostrovnímu publiku představil tvorbu Josefa Suka nebo Vítězslava Nováka.

 

Fax od Paula McCartneyho

Milovník jazzu a bigbandů neunikl v Liverpoolu doteku Beatles. Populární hudbu prý začal poslouchat, až když si zakoupil svou první desku Beatles Abbey Road. Okamžitě se do ní zamiloval.

„Myslím si, že je to jedna z nejkrásnějších poetických kreací sedmdesátých let. Měl jsem také hrozně rád Simona a Garfunkela a Arla Guthrieho, jejich muzika byla nádherná,” řekl v rozhovoru, který s ním pro český měsíčník Xantypa vedla ředitelka londýnské Nadace Emmy Destinn Jarmila Karas.

V roli ředitele liverpoolských filharmoniků se cesta Libora Peška zkřížila s exBeatlem Paulem McCartney. V roce 1991 složil symfonickou skladbu Oratorio, kterou v liverpoolské katedrále provedli královští filharmonici, tehdy pod taktovkou spoluautora díla Carla Davise. „Asi rok po slavnostní premiéře mi Paul McCartney poslal fax, jestli bych nechtěl skladbu dirigovat na Pražském jaru, v katedrále sv. Víta. Ale v té době jsem už věděl, o co jde, tak jsem bohužel musel říct, že ne. Text mi připadal banální a mám pocit, že se to trošku odráží v té muzice. Nechtěl jsem do Prahy přijet s věcí, za kterou bych nemohl stát,” svěřil se při odchodu z Liverpoolu Libor Pešek.

publikováno: 31. 10. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Íránky mají jen poloviční práva

Organizace spojených národů zapsala do kalendáře 25. listopad jako Mezinárodní den za odstranění násilí na …

Demokracie a volby – druhý panel konference o době nedůvěry

Slabinu české demokracie moderátor Martin Jan Stránský, vydavatel Přítomnosti, spatřuje v koaličních vládách. Nejslabší koaliční partner …

Po brexitu přichází „bregret” a kolektivní melancholie

S prodlužujícím se stínem, který za sebou zanechává v Británii rok 2022, se mění původní nadšení …

Babiš nepřišel

Byl to zvláštní okamžik. Před několika dny začala v České televizi série rozhovorů s prezidentskými kandidáty, které …

Je demokracie rozumovou záležitostí?

Čtenář může být zmaten. Sotva dočte úvahu Karla Čapka (Intelekt a demokracie – Přítomnost 18. července …

Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na …

Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry

„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl …

Apokalypsa vlevo, apokalypsa vpravo

Co mají společného klimatická mládež a Donald Trump? Vůbec nic, s jedinou výjimkou: všichni očekávají od budoucnosti …