O zrádné Francii a hrdém Albionu

„Mojí privilegovanou láskou jest Francie, a k ní když přicházím, vždycky srdce mi tluče jako slavík zavřený v kleci. Když ji vídám třeba po letech, není ona starší, nýbrž vždycky smavá, krásná, ano jará ještě více, než bývala jindy, což u lásek v obecném toho slova smyslu se neděje; ty stárnou opravdu.“ Jiří Guth-Jarkovský v roce 1893.

Srdce-slavík? Bejvávalo. Někdejší láskyplnou frankofilii nahradila dnes víceméně záštiplná frankofobie, sdílená stejně dobře politickou a intelektuální elitou jako médii víceméně pochybné úrovně nebo pražskými taxikáři. Osobně jsem na frankofobii v rámci Evropy narazil v Anglii, vlámské Belgii – a opakovaně v Česku.

Milan Kundera vysvětluje zášť k Francii následovně: po více než tři staletí byla Francie kulturní pupek světa; od chvíle, kdy kultura přestala být v našich očích přirozenou, nedílnou, nezbytnou součástí evropské identity, Francie nám zlhostějněla – „a protože minulost odvrhujeme vždy s jistou vášní, lhostejnost vůči Francii se proměnila ve frankofobii“. Vysvětlení A. J. Liehma je prozaičtější: náš provinční obdiv k anglosaskému světu. Ale možná, dodává, je to i věc neexistence české inteligence.

K čemuž lze dodal ještě jeden aspekt: francouzská kultura – v nejširším smyslu slova, od společenských věd přes umění, urbanistiku, rétoriku, gastronomii a zahradní architekturu až po konverzaci a společenské rituály – je o mnoho sofistikovanější (v dobrém i ve zlém) než kultura česká; a co nám uniká, nás zpravidla dráždí.

Buď jak buď, další ukázku české nelásky k Francii představuje nedávný text historika Petra Placáka v Babylonu Ruský troll francouzským prezidentem? psaný u příležitosti nedávných prezidentských voleb ve Francii. Trollem je tu Marine Le Penová, „tahle francouzská píča“, kterou bych osobně nevolil ani dokonale opilý, avšak nikoli pro její píčovství, nýbrž pro její nekoherentní politický program. Petr Placák se obával nejhoršího: „V případě svého vítězství […] by Le Penová prosazovala odchod Francie ze společného velení NATO.“ Placák zjevně ignoruje skutečnost, že Francie, věrná v tomto ohledu degaullovské tradici, nebyla ve vedení NATO bezmála půl století, což jí nikterak nebránilo ve spojenectví s USA či Velkou Británií, od desítek intervencí v Africe a jihovýchodní Asii přes válku v Jugoslávii až po první íráckou válku a Afghánistán. (Budiž řečeno na okraj, že Francie je po Spojených státech země s největším počtem vojenských intervencí.)

Následuje pozoruhodná úvaha, podle níž je Francie odpovědná za první i druhou světovou válku. V prvním případě je odpovědnost Francie odpovědností „jedné z imperiálních mocností“ – leč ostatní kuriózně nejsou jmenovány, stejně jako není upřesněno, v čem by dotyčná odpovědnost měla spočívat. V případě druhém Francie (tentokráte bez jiných mocností) „tvrdým vymáháním drakonických reparací výrazně pomohla […] k ovládnutí Německa nacisty“. Odškodnění ovšem nevyžadovala po Německu pouze Francie, ale též Belgie, Itálie, Velká Británie i Spojené státy. Drakonické reparace? Škody byly odhadnuty na 132 miliard říšských marek; požadovaný dluh představoval 52 miliard.

Po obšírném chvalozpěvu na Spojené státy se pak Placák vrací ke zrádné Francii díky povinné antifrancouzské figuře: Mnichov 1938. „Ještě v červnu 1938 francouzský premiér Édouard Daladier prohlásil, že závazky Francie k vojenské pomoci Československu v případě jeho napadení jsou posvátné a nelze se jim vyhnout, přičemž Velká Británie deklarovala, že v tom případě pošle na pomoc vlastní armádu,“ píše Placák, nechávaje tak zaznít, že Velká Británie byla připravena k válečné intervenci po boku Francie a že neintervence byla tudíž francouzským rozhodnutím.

Ve skutečnosti, a jakkoli to neospravedlňuje francouzské kompromisnictví, byl Daladier méně neodvážný než Chamberlain, kterého se marně snažil přesvědčit o potřebě ráznější reakce (viz kupříkladu R. A. C. Parker, Chamberlain and Appeasement, Macmillan, London, 1993). A na rozdíl od vítězoslavného Chamberlaina – který si z Mnichova přivezl rovněž separátní britsko-německou smlouvu, jež zavazovala obě země k mírumilovnému řešení potenciálních konfliktů (právě tuto smlouvu třímal Chamberlain při návratu do Anglie a na ní také postavil své nejasnozřivé „I believe it is peace for our time!“) –, Daladier se za svou zbabělost styděl a „mnichovské trauma“ ho neopustilo až do smrti. Což není omluva – toliko nuance.

Přesvědčenými přívrženci politiky appeasementu vedoucí k permanentním ústupkům před požadavky nacistického Německa byli každopádně Britové v čele s Chamberlainem a ministrem zahraničí Edwardem Woodem, který Hitlera v listopadu 1937 ujistil, že Velká Británie nemá nic proti územním požadavkům týkajících se Rakouska a českých Sudet – pokud zábor proběhne bez násilí –, a explicitně připustil „possible alterations in the European order which might be destined to come about with the passage of time“. A nahlédneme-li ještě dál do historie, byli to Britové (za vlády premiéra Stanleye Baldwina), kteří odmítli intervenovat v roce 1936, kdy se v Porýní shromáždily v rozporu s Versaillskou smlouvou i Locarnskou dohodou německé vojenské divize; odmítnutí bylo motivováno přesvědčením, že vojenské obsazení Porýní, jakkoli „politováníhodné“, nijak neohrožuje bezpečnost Evropy. Velká Británie nadto de facto znemožnila čistě francouzskou intervenci tím, že „situaci“ předložila „k vyjádření“ Společnosti národů. A zalistujeme-li ještě o rok dál, narazíme na britsko-německou smlouvu z června 1935 umožňující nacistickému Německu – ve jménu appeasementu a nanovo v rozporu s Versaillskou smlouvou – zečtyřnásobit počet svých válečných lodí.

Tolik k zaslepené Francii a prozíravé Británii.

Stejně nepřesvědčivě se pak Petr Placák pohybuje na poli etymologie, když vysvětluje čtenářům Babylonu původ slova bistro přejímaje x-krát vyvrácenou lidovou etymologii, podle níž jde o přejímku z ruštiny: „Bystro! volali na číšníky v kavárnách vojáci cara Alexandra, když vtáhli v roce 1814 do Paříže.“ (Konkurenční a stejně falešná etymologie sázela naopak na Napoleonovy vojáky, kteří o dva roky dříve popoháněli ruské pingly v Moskvě.) Bistro, poznamenává Placák ironicky, je tudíž „jeden z výdobytků rusko-francouzské kulturní spolupráce“.

Skutečnost je méně epická: bistro se zrodilo na konci devatenáctého století z dialektického bistrouille, „levná kořalka“ a posléze „frťan do kafe“.

Epizoda o bistru má nechtěně komickou pointu: nebýt protisovětské politiky Spojených států po druhé světové válce, píše Placák, „myli by si dnes ruští kozáci své holínky na březích Atlantiku“ a píčovská ruská bistra by z Francie vytlačila přívětivé americké fastfoody. Bistra jsou ovšem ve Francii ještě dnes sedmdesátkrát početnější než importované fastfoody a tvoří zásadní složku francouzského savoir-vivre už nějakých 130 let. Narazíte na ně v každé větší vesnici; kozáci by je tudíž pohodlně našli na březích Atlantiku i bez boje.

Společenské články Petra Placáka čtu zpravidla rád; vášeň, s níž přistupuje k tématům, je mi sympatická. Ale proč se proboha pouští do témat, k nimž – kromě vetchozubých stereotypů – nemá očividně co říct?

publikováno: 7. 11. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Íránky mají jen poloviční práva

Organizace spojených národů zapsala do kalendáře 25. listopad jako Mezinárodní den za odstranění násilí na …

Demokracie a volby – druhý panel konference o době nedůvěry

Slabinu české demokracie moderátor Martin Jan Stránský, vydavatel Přítomnosti, spatřuje v koaličních vládách. Nejslabší koaliční partner …

Po brexitu přichází „bregret” a kolektivní melancholie

S prodlužujícím se stínem, který za sebou zanechává v Británii rok 2022, se mění původní nadšení …

Babiš nepřišel

Byl to zvláštní okamžik. Před několika dny začala v České televizi série rozhovorů s prezidentskými kandidáty, které …

Je demokracie rozumovou záležitostí?

Čtenář může být zmaten. Sotva dočte úvahu Karla Čapka (Intelekt a demokracie – Přítomnost 18. července …

Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na …

Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry

„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl …

Apokalypsa vlevo, apokalypsa vpravo

Co mají společného klimatická mládež a Donald Trump? Vůbec nic, s jedinou výjimkou: všichni očekávají od budoucnosti …