Moderní západní společnosti stojí na tekutých píscích. Staré pevné jistoty se roztekly jak voskové svíčky a nové nejsou v dohlednu. Důvěra v demokratický systém, která držela západní civilizaci pohromadě, klesá a soustavně se drolí. Důvod je vlastně triviální: demokracie propojena s liberálním tržním hospodářstvím přestala zajišťovat minimální blahobyt pro všechny, a ti, kdo se cítí kapitalistickou demokracií ekonomicky vyloučeni, se proti tomu vnitřně i navenek bouří a hledají nové možnosti sebeuspokojení v nedemokratických hnutích a silách.
S bohatstvím je to složitější. Rozdíly mezi bohatými a chudými podle statistik rostou po celém světě, od Spojených států po Německo nebo Francii. Míra nerovnosti je nejvyšší v historii, dokládá například studie francouzského ekonoma Thomase Pikettyho nazvaná prostě Nerovnost, v níž se navíc dokládá, že držitelé majetku zůstávají v Evropě dlouhá desetiletí prakticky stejní. Přesto lze říct, že poválečný sociální stát – českými salonními učebnicovými pravičáky často proklínané sociálně-tržní hospodářství evropského stylu – dokázal dlouho udržovat úroveň blahobytu na obecně uspokojující úrovni. Co se nyní změnilo, že tak prudce roste nespokojenost? Vlastně skoro nic, jen nejnižší společný jmenovatel bohatství je na úrovni, s níž začíná být nespokojena i střední třída, podle tradičních politologických pouček stabilizační prvek demokratických společností.
Střední třída nijak zásadně nechudne, ale snížila se jistota jejich příjmů, které už nejsou zajištěné vzděláním a slušnou prací v systému. K růstu bohatství už nestačí celý život více a dobře pracovat. Je potřeba jít za bohatstvím, sledovat trendy a být připraven změnit zaměření a pracovní výkon podle toho, kde jsou momentálně peníze. Život je risk, hlupáku! I střední třída, která neměla pro všeobecné uspokojení potřebu srovnávat se, závistivě hledí na „snadné zisky“ trendařů, je šokována tím, za jakou „práci“ se dnes bohatě platí. Pozdně moderní digitální kapitalismus udělal nádeníky z lidí, kteří dříve měli v rámci systému své jisté. Frustrace je projevem nejistoty, po níž se stýská kdekomu, ale také vyjádřením míry nespravedlnosti systému, který distribuuje bohatství nelogickým a podivně výběrovým způsobem. Sociální spravedlnost se opět vrací jako otázka systémová, a to zejména v zemích, které k demokratickému kapitalismu, či demokracii obsluhované regulovaným kapitalistickým podnikáním, dospěly shodou historických náhod v magickém zlomovém roce 1989.
Příkladem za všechny budiž východní Německo, kde došlo ke znovusjednocení ideologickým bojem rozděleného národa, chápaném tehdy jako postupné vyrovnávání rozdílů, vytvořené touto historickou nespravedlností. Po třiceti lety s rozdíly ale moc nezmenšily, přetrvávají, kulturně a mentálně rostou, ačkoliv ve srovnání s rokem 1989 jistě došlo na východě Německa k ekonomickému vylepšení v mnoha oblastech (i Češi by mohli vyprávět). Pocit nespravedlnosti přesto na východě přetrvává, roste a stále častěji dokonce přerůstá ve frustraci, kterou hodně lidí řeší volbou extrémních politických hnutí, od Levice po Alternativu pro Německo (AfD). Stále častěji se pak i mezi demokratickými politiky objevuje otázka: k čemu je takový systém, který nedokáže vyrovnávat hluboké sociální rozdíly, hluboké propasti životních možností? Proč bránit demokracii, nedokáže-li dodat (deliver) to nejdůležitější, po čem lidé v systému touží – sociální a ekonomickou důstojnost? Člověk nemusí být na sociálním dnu, aby tento pocit měl, dokonce se dá říct, že ho v sobě dnes silněji nesou většinou lidé, kteří vcelku bez velkých problémů normálně žijí ze dne na den, ale asi právě proto jsou zahlceni pocitem bezútěšnosti, za který musí někdo nést vinu.
Největším ohrožením dnešních demokracií není tedy extrémní chudoba, budoucí revoluci zjevně neprovedou lidé okraje, hrozbou je raketově rostoucí počet lidí (tradiční šedá zóna) frustrovaných z toho, že přes veškerou vlastní snahu smetanu bohatství sbírají jiní. Neoliberální představa, že majetek postupně prokape (trickle down) z horních pater společnosti do těch spodních, jednoduše nefunguje. Digitální turbokapitalismus se chová úplně jinak a dolů pouští peníze méně než kdykoliv předtím.
Má-li být obrana demokratických hodnot, o niž se v posledních letech snaží i čeští demokraté, do budoucna skutečně efektivní, musí se zaměřit na otázky sociální spravedlnosti a na problémy rovnosti příležitosti. Demokracie nemůže být kombinací rétorické chvály lidských práv, otevřených volebních procedur a zajímavých parlamentních debat na straně jedné, a divoké kapitalistické soutěže na straně druhé. Respektive, jak vidíme, může, ale těžko se potom divit, že se důvěra v takovou demokracii ztrácí, a i jindy rozumní a kritičtí lidé začínají být náchylní ke korporativistickým řešením charismatických vůdců.
Příliš rychle a snadno jsme zapomněli na dědictví těch, kdo demokracii v Čechách a na Moravě otevírali dveře. Nakonec i na soše Masarykově by neměl navěky stát jen nápis „Nebát se a nekrást“, ale i to nejzásadnější, co kdy první prezident k demokratickému fungování státu vyslovil. „Demokracie není panováním, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity.“
Demokracii máme, teď ještě tu spravedlnost.
publikováno: 7. 11. 2022
