Známý prvorepublikový publicista Eduard Maška napsal v roce 1934 otevřený dopis Janu Baťovi (Přítomnost z 16. května 1934). Má Baťu „příliš rád, aby se mohl dívat na to, jak se zbavuje vědomí sounáležitosti s celým národem“. Naráží na uveřejněnou vizi toho, jak podnikání ve Zlíně bude vypadat o 40 let později, v roce 1974.
Baťova diverzifikace podnikatelských rizik a koncentrace kapitálu
V roce 1974 hodlal Jan Antonín Baťa zaměstnávat na 80 tisíc lidí. Čtyřnásobně víc než v roce třicátém čtvrtém, což Maška označil za skvělé, stejně jako skvělý vyhodnotil i záměr vyrábět nejen půl miliónu párů bot, ale „také textilie, chemikálie, papír, sklo, dřevoobráběcí stroje a stroje vůbec“.
Píše, že „při organizaci výroby i odbytu ve Zlíně můžeme si snadno představiti, že budete moci zásobit celou republiku vším … a konečně budeme svítit levnou elektřinou a topit levným uhlím, levně se oblékat a psát na levném papíře“.
V roce 1934 zvolna doznívala velká hospodářská krize. Svými dopady se nevzdalovala krizím, již jsme zažili na počátku milénia v roce 2008 a již o zhruba patnáct později zažíváme v souvislosti s válkou na Ukrajině. Mašku proto Baťův plán spíš zaskočil, než potěšil. Vyvolal v něm obavu, zda takto velkorysým záběrem nakonec Baťa neohrozí rostoucím dominantním postavením ostatní podnikatele, trh a jeho konkurenceschopnost.
Baťa jen dobře odhadl, kudy povede podnikání v budoucnosti. Uvědomoval si, že by bylo pošetilé, mají-li jeho podniky růst, omezovat se jen na jeden výrobní sortiment, na boty. Musí, a to zejména v případě stále robustnějšího způsobu podnikání, rizika rozkládat tak, aby nezbytné ztráty v jedněch oborech byly trvale vyvažovány zisky realizovanými v oborech jiných a naopak. To nakonec uvádí ve své odpovědi Maškovi.
Tři zásadní způsoby reakce podnikatelů na krizi
Ve vazbě na hospodářskou krizi si Maška všiml, že Baťa vymezil tři základní druhy chování podnikatelů:
První „si lehli nikoli z pohodlnosti anebo nevědomosti, … nýbrž ze zlomyslnosti, ze spekulace“. Dokonce „leháro“ prý měly banky doporučovat svým vkladatelům, „ničeho neměli podnikat“, jinak by údajně prodělali. Zmínka o spekulaci se tu neobjevuje náhodně. Není lepšího prostředí pro spekulanty než takové, kde se jeho účastníci neblahým skutečnostem nebrání a trpně přijímají i příživnické chování spekulantů, jsouce chlácholeni, že vydělají, a pokud prodělají, prodělají prý vůbec nejméně. Zpravidla přijdou i o kalhoty. Vzpomeňme jen prasklé hypoteční bubliny v Americe anebo ve Španělsku v roce 2008.
Druzí, píše Maška, „podle Vašich slov, řešili krizi přešlapováním, cly, syndikáty a politickými zařízeními“. Čtenář tu jistě rozpoznává nářek, který se ozývá, kdykoli jde do tuhého a kdy dosud nedotknutelný trh a jeho neviditelnou ruku má nahradit státní anebo státem podporovaná regulace.
Hitem energetické krize, vyvolané původně nerealistickými očekáváními, sázejícími na alternativní energetiku, nadto zakrátko prohloubené válkou na Ukrajině, se stala tepelná čerpadla jako levná kompenzace drahých energií potřebných při vytápění domů. Nápad převrátit princip ledničky, ještě více zchlazovat chladné okolí domu, aby tak uvolněné teplo vyhřívalo samotný dům, se zrodil před bezmála 50 lety, rovněž v době energetické krize. Na Západě ji vyvolal politický bojkot arabských států vyvážejících ropu, které ji přestaly dodávat do Evropy. Nebyl to stát, kdo tehdy rázně zafungoval, ale trh.
Třetí způsob představuje typicky baťovskou reakci. Podle Bati „krize znamená nevykonanou práci“ a její přítomnost je výzvou, že je nejvyšší čas se do ní pustit.
V roce 1922 Alois Rašín stabilizoval měnu tak, že ji posílil. Způsobil zmatek mezi podnikateli. Silnou korunou totiž oslabil jejich konkurenční výhodu při vývozu. Všichni v panice zdražili a trpně čekali, jak to všechno dopadne. Jen Tomáš Baťa po dohodě se zaměstnanci snížil mzdové náklady, výrazně investoval do výroby, rozšířil sortiment vyráběných bot, snížil výsledné ceny a zaplavil nejen domácí, ale i zahraniční trhy. Přechodně se sice dostal do ztráty, dlouhodobě se ale pevně usadil i na trzích, kde dosud vládla jeho konkurence.
Ne každý je Baťou
Maška sice baťovský postoj uznává, nicméně pochybuje, že si jej může kdokoli dovolit. Vytanuli mu na mysli mladí lidé, zpravidla absolventi středních a vysokých škol. Ačkoli dosáhli určitého uceleného vzdělání, obtížně pro sebe hledají odpovídající práci. Voskovec s Werichem tehdy zpívali: „Doktorát jsem sroloval, do pouzdra ho skoval a dělám v báru portýra.“
Maška nezpochybňuje tezi, že krize může znamenat výzvu konečně dokončit zatím nedokončenou práci, a píše, že „mnoho mladých lidí dnes si uvědomuje, že bychom potřebovali upravit silnice, uskutečnit autostrádu republikou, zbořit nouzové kolonie a postavit domky s malými byty a vykonat tisíc jednu práci, … kterou by (oni) rádi konali“. Narážejí však na jedno veliké „ale“. Dosáhli sice vzdělání, nicméně nemají šanci se s ním uplatnit na trhu.
Říká se tomu strukturální nezaměstnanost a je přítomna na trhu práce vždycky. Jen v dobách krize může nabýt až obludných rozměrů.
Jeden můj americký přítel před léty studoval na berlínské Svobodné univerzitě německou jazykovědu a judaismus. Otázky židovské kultury a náboženství ho natolik pohltily, že mu bezmála nezbyl čas věnovat se čemukoli jinému. Zatímco jiní turisté mají v itineráři návštěvu pražského židovského města plánovánu na jedno odpoledne, jemu trvalo celý týden, než si prošel a prostudoval jen samotnou Maiselovu ulici. Zajímalo mě, čemu se hodlá věnovat, až skončí školu. Jakého zaměstnání se zamýšlí zhostit. Pokrčil rameny. Dal tím najevo, že mu nejspíš jeho studia k praktickému užitku nebudou. Taky že ne. Po promoci se nechal v berlínské oboře Tierpark zaměstnat jako zahradník.
Přejte život i jiným
Podle Mašky podnikatelský svět nemůže být pořádán jen z pohledu zisku. Musí být „uspořádán i jinak, společensky, lidsky“. Nabízí proto Baťovi, aby si ponechal boty, „ale jen boty“, a ne to ostatní, jak vyjmenovává plán. Získá tak jeho požehnání, protože dopřeje „život i jiným“. Nemá se posmívat těm, „kteří nejsou tak zdatní a tak dobří“.
Nepochybuje, že „jednoho dne v každé dílně (bude) mít jen jednoho dělníka – dohlížitele a vše ostatní budou dělat stroje“, že „za den (vyrobí) tolik obuvi, aby kryl spotřebu celého světa“. Jen si musí být vědom, toho, že jeho zákazník nemusí být jeho pánem, jak zní základní mantra tržní ekonomiky, a že si „přeje spíše, aby mohl býti vůbec jeho zákazníkem“. Maška ho proto prosí, aby si „nestavěl jen cíl vyrábět boty“, ale hledal i způsoby, „jak vyrobit zákazníky“.
Před několika málo lety jsem navštívil výrobu nerezových sudů v Siegenu v německém Porýní. Ředitel podniku pyšně předváděl, kterak veškerá výroba je u nich robotizována. Živé zaměstnance naleznu pouze mezi informatiky a obchodníky. A opravdu. Ve výrobě člověk nenarazil na živáčka, jen na roboty a zase na roboty. Když jsme vyšli na tovární dvůr, ptal se natěšeně, co tomu říkám. Odpověděl jsem, že jejich robotizovaná výroba je vskutku fascinující. Jen jednoho se mi celou dobu nedostávalo, těch chlapů, co půjdou do hospody, aby si koupili pivo, pro které tu roboty vyráběly sudy. Zarazil jsem ho. Mohl ale odpovědět stejně, jako to nabízel Maška způsobem ironickým Baťovi, a říci spolu s Kainem: „Cožpak jsem strážce bratra svého?“ Možná si uvědomil, jak i Maška nakonec doporučil Baťovi, že jednou z povinností kapitalisty je vyrábět zákazníky. Jimi roboty rozhodně nejsou.
Odpověď Jana Antonína Bati
O čtrnáct dní později Maškovi v Přítomnosti odpověděl sám Jan Antonín Baťa (Odpověď Jana Bati – Přítomnost 30. května 1934).
Nejprve odmítl, že by si měl zatěžovat hlavu osudem mladých vzdělanců, kteří se nemohou uchytit na trhu práce. Píše, že „by rád věděl, kdo jiný se těmto lidem vzdělaným a školeným, z nichž každý stál republiku desetitisíce, má starati o práci nežli oni sami“. Uvedl, že stát „vychovává ve školách především administrativní, politické i hospodářské vůdce“, tudíž „má právo očekávat od nich, že se především postarají sami o sebe“ a že naopak „začnou opatřovati práci druhým“.
Nesdílel ani postoj, že by zamýšleným podnikatelským rozmachem mohl uškodit jiným podnikatelům, a to ze dvou následujících důvodů:
Snahu rozšířit co možná nejvíce výrobní sortiment a pustit se „do výrob mimoobuvnických“ ve Zlíně omezili pouze na „výroby, přiléhající k jejich povolání“. Ostatně s tím začal Tomáš Baťa ve 20. letech. V Otrokovicích zahájil výrobu umělé pryže. V Třebíči převzal koželužny. V Sezimově Ústí zahájil výrobu obuvnických strojů. Důvod, proč tak činil a proč v této práci hodlal pokračovat i jeho bratr, byl ten, že tam, „kde výrobci utvořili kartel a vysokými cenami ohrozili (jejich) práci, … sáhli k svépomoci“. Ujistil Eduarda Maška, jakmile zjistí „u těchto výrobců ochotu k službě, tu vynucené výroby“ zastaví.
Opravdový podnikatel, pokud „chce udržeti závod na výši, potřebuje všechen čas a inteligenci k tomu, aby zveleboval každého dne a každé hodiny nějaký detail ve svém podniku“, tudíž přemýšlet, „jak překaziti obchod druhým“, na to nemá čas. Dal tak najevo, pokud „na to“ podnikatel naopak čas najde, přestává být podnikatelem, ale pouhým příživníkem na podnikání. Koho si čtenář sem dosadí, nechávám spolu s Janem Baťou jeho osobním vkusu.
Za pravdu, jak už to tak v takových případech bývá, lze dát oběma. V jedné věci se Baťa věru nemýlí. I já si zkusmo dosadil. A s hrůzou zjistil, že bych si mohl z dnešní nabídky dosazovat bezmála donekonečna.
publikováno: 12. 12. 2022
