Nového prezidenta České republiky budeme volit i my, Češi žijící v zahraničí, což kromě jiného dává výjimečnou příležitost zamyslet se zvenčí nad kampaní, kandidáty i prezidentským úřadem samotným.
K českým kořenům se ve světě hlásí přes dva miliony lidí, čtvrt milionu z nich s českým pasem. Tradičně přezíravému přístupu části domácích voličů i politiků vůči názoru krajanů sluší se čelit několika argumenty.
Hranice samostatného Československa rýsoval budoucí prezident Masaryk během londýnského exilu v učebnách King’s College, kde přednášel. Vyhlášení republiky ho zastihlo ve Spojených státech. Do republiky se vracel až počátkem prosince 1918 přes anglický Liverpool. Přijížděl krom jiného jako organizátor a velitel čs. legií ustavených z Čechů a Slováků v zahraničí. Ti povětšinou buď dezertovali z rakousko-uherské armády, nebo padli do zajetí. Bez přičinění Čechů a Slováků v exilu není existence republiky a prezidentského úřadu tak samozřejmá, jak se s odstupem 104 let může zdát.
Vzpoura bezmocných?
Při pohledu zvenčí je zvláštní, do jaké míry průzkumy favorizují občanské, nepolitické kandidáty. Politické outsidery. Ponechme stranou, zda jde o výraz skepse či vzpoury vůči etablovanému politickému systému a zavedeným pořádkům. Jisté je, že vyhraje-li některý z outsiderů, vstoupí do úřadu s nejedním handicapem.
Třicetileté zkušenosti totiž ukazují, že prezident se neobejde bez dobré znalosti technologie vzniku a utváření politické moci, kterou lze definovat také jako fungující parlamentní většinu. Neobejde se bez expertní znalosti koaličního potenciálu parlamentních stran, ale také nejrůznějších lobbystických skupin, sponzorů a právních a PR kanceláří, které za volebním úspěchem stojí.
Šestery prezidentské volby od roku vzniku samostatné České republiky vygenerovaly a přivedly do úřadu zkušené a politikou protřelé, letité operátory české politické scény. Takovou volbu předjímala i původní verze české Ústavy, když ji ponechávala v rukou členů obou komor parlamentu.
Přímá volba kromě své ústavní neústrojnosti vyvolává rovněž falešnou naději, že nespokojená část společnosti volí spasitele a ochránce před každodenním ústrky a nespravedlnostmi. „Jejich” prezident, myslí si, napraví chyby vlády či parlamentu. Zajistí, ne-li rovnou blahobyt, pak alespoň slušnou životní úroveň. Nic z toho prezident nezmůže a nemůže.
Prubířským kamenem může být rok 2025 a povolební střet o novou vládní koalici. Svěří prezident příští vládu případné koalici ANO a SPD? Jmenuje za dva tři roky do vlády ministry požadující odchod ČR ze Severoatlantické aliance či Evropské unie?
Právní stát až naprší a uschne
Povaha omezených a minimalistických pravomocí (jmenování soudců, členů Bankovní rady ČNB, dohled nad ústavností přijímaných zákonů) předjímá, že úspěšný kandidát bude znát ústavu, mít hlubší právní povědomí a instinkt. Že bude dbát na fungování právního státu a vymahatelnost zákonů – témata, která zatím zůstávají na okraji kampaně.
Logickým kandidátem z tohoto pohledu by byl například dosluhující předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Byl-li by výběr prezidenta v rukou personálního oddělení parlamentu, který by zaškrtával kolonky s vyznačenými kompetencemi, požadavky by svým občanským i profesním profilem splňoval Petr Pithart, který neúspěšně kandidoval na prezidenta před dvaceti lety.
Při pohledu (zvenčí) na současnou kandidátku má, zdá se, nejvhodnější CV a snad i odborné předpoklady pro výkon prezidentské funkce předseda zahraničního výboru Senátu Pavel Fischer. Horní komora i předsedové jejích výborů však mají ve veřejném diskursu malý prostor (nebo si ho nedokáží vytvořit), což je v přímé volbě diskvalifikuje.
Kandidátská tabula rasa
Z průběhu volební kampaně a profilů favoritů je zřejmé, jak malou pozornost věnují média i samotní voliči jejich starosti a péči o veřejný diskurs a ochotě se ho aktivně účastnit. Prezident Masaryk zakládal před více než stoletím nejen stát, ale vydal také řadu důležitých publikací, reflektující postavení českého státu a společnosti ve světě. Veřejně vystupoval proti společenským excesům přicházejícím odkudkoliv.
Václav Havel dával svými esejemi a glosami každodenního dění za normalizace v sázku svou svobodu a zdraví. Do veřejné debaty zasahovali svými texty také oba Havlovi nástupci. Byť posláním zveřejněných článků bývalo někdy spíš jen upoutat pozornost k autorovi než vyvolat smysluplnou debatu.
V kontrastu s nimi jako by současným uchazečům o prezidentský úřad přineslo záměr kandidovat jakési náhlé vnuknutí shůry. Péče o prestiž prezidentského úřadu, o ústavní pořádek a právní stát jako by pro ně byla impulzem, s kterým se jednoho rána probudili. Nikoliv celoživotním posláním.
Post Scriptum:
Když jsem usedal k článku pro Přítomnost, oslovil jsem elektronicky tiskové mluvčí dvou ze tří hlavních kandidátů. Poprosil je o odkazy na odborné či všeobecné texty publikované v domácím či zahraničním tisku. Do uzávěrky zůstala má internetová schránka prázdná…
publikováno: 12. 12. 2022
