Zažíváme rozpad rodiny? Co pro nás rodina znamená a jakou funkci dnes plní, resp. přestala plnit? Čtvrtý panel konference Věk nedůvěry, pořádaný časopisem Přítomnost, byl věnován rodině, tradici a hodnotám.
Když se lidí zeptáte, co pro ně má v životě největší význam, většinou odpovědí, že je to rodina. Přesto se dnes ve společnosti mluví o krizi hodnot i rodiny. Nejinak tomu bylo i v tomto panelu. Psychiatr Radkin Honzák na úvod řekl, že on osobně se domnívá, že rodina je už „mrtvá“. Rozpad rodiny podle něj začíná už tím, jak stát podporuje samoživitelky, které vycházejí z toho, že vztah není to nejpodstatnější, co od rodiny čekají, a tím, jak si ženy ekonomicky polepšily a osamostatnily se. Vztahová stránka se podle Honzáka rozpadá pod ekonomickými výhodami (pár spolu nežije, když se nesnáší). „Přítel/přítelkyně dostalo jiný význam, než jaký mělo za mého dětství. Jedinou naději vidím v ekonomické krizi, která snad rodinu zvýhodní po finanční stránce,“ řekl Radkin Honzák.
Profesor a filosof na FF UK Miroslav Petříček souhlasil s Radkinem Honzákem, že rodina už pro nás určitě není na prvním místě. „Rodina v dnešní době není základ státu. Ale důležitější je, že s přesunem hodnot a s tím, že rodina není primárním cílem života, souvisí posuny, které jsou vedlejší, ale neméně důležité. Mluvíme-li o roli rodiny, tak jedna z jejích důležitých rolí bylo, že zakotvuje určitou hodnotovou orientaci. V okamžiku, kdy rodina tuhle funkci nemá, tak se ocitáme ve světě, kde se hodnotové orientace hledají jinde. Ale my nemáme, co by tuto funkci rodiny zastoupilo, nemáme žádného jiného „nositele hodnotových tradic“. A zároveň jsme nenašli žádný jiný způsob, jak se s tímto vyrovnat,“ vysvětlil Miroslav Petříček.
Sociolog a dokumentarista Ivo Bystřičan zpochybnil, že bychom zažívali něco jako zánik rodiny. „Co to vlastně je rodina?“ zeptal se a vysvětlil, že jsme si po válce zvykli na nukleární rodinu a na to, že právě toto je tradice. „Ale žádný historický důvod nebo předešlý předobraz to vlastně nemá. Nic není méně tradiční než tradiční rodina,“ uvedl. Dále Ivo Bystřičan dodal, že momentálně se podle něj ocitáme v době, kdy kapitalistický příběh opřený o individuální výkon najednou nefunguje. „Máme to za krizi, ale on je to jen začátek nějaké rekonfigurace.“
Podle doktora Honzáka je problém v tom, že selhává hlavní funkce rodiny, totiž výchova dítěte. V momentě, kdy dítě žije v polorozpadlé rodině, tak už se k němu nedostávají vzorce chování od obou rodičů. Takové dítě pak aspirujena to, že bude jednou žít samo.
Úlohou rodičů by mělo být své dítě chránit před nepřehledností vnějšího světa. Jde to vůbec v dnešní době? Podle Miroslava Petříčka je lepší to s ochranou dítěte nepřehánět. „Nemyslím si, že je zdravé vypěstovat příkrý rozdíl mezi tím, co je doma, a co je venku. To je fatální věc. Jedním z důsledků pak může být, že se z domova bojím vycházet ven. Nebo že nejsem připravený na to, že se venku setkám s něčím jiným, než na co jsem si zvykl z domova. Myslím, že tohle je pro dnešní dobu důležité.“
V diskusi došlo i na téma sociálních sítí. Jak moc ovlivňují svět dnešních dospívajících? Mohou jim jejich rodiče vůbec rozumět, když oni sami vyrůstali v úplně jiné době? Doktor Honzák přednesl na toto téma úsměvnou báseň o jednom verši: „Sociální sítě / ukradly mi dítě.“
Miroslav Petříček upozornil na to, že i sociální sítě jsou k něčemu dobré. Například v době pandemie se děti díky nim dokázaly domluvit na tom, kde a kdy se spolu sejdou venku. Ještě důležitější však podle Miroslava Petříčka je, aby děti měly určitou sebeúctu. Jen tak se pak dokážou samy v tomto světě zorientovat a ochránit se. Je důležité, aby si samy dokázaly uvědomit, které slogany chtějí nebo nechtějí následovat. „Jsme v situaci, kdy velmi citelně vnímáme, že svět se proměňuje. Musíme být schopni čelit nepředvídatelnému anebo nespoléhat na to, že tradice nás všemu naučí. Naopak tradice nás také svazuje. Naším úkolem je najít v ní to, co nám dá možnost vyrovnat se s dobou, ve které žijeme,“ upozornil Miroslav Petříček.
V závěru diskuse přišla řeč na to, že v rodině přece jenom stále máme nepřeberné možnosti, co všechno mohou rodiče v této době svým dětem předávat. Ivo Bystřičan upozornil ještě na jeden nesporně pozitivní aspekt: „Co nám moderní stát umožnil, je vyvázání se ze vztahů, ve kterých z nějakých důvodů nechci být. Dilemat a traumat je koneckonců plná literatura od 18. století. Vždycky lidé potkali někoho nového, zamilovali se, zahýbali, lhali, podváděli se, vraždili. Myslím, že to všechno ale není příznakem nějakého zániku civilizace nebo světa, jak jsme ho znali. Je to něco, co se děje (v určitých modifikacích) stále dokola. Jestliže máme možnost nechodit před potratové komise a nikdo nás před rozvodem nevyslýchá, tak je to jenom dobře. Děti tak mají možnost začít s jiným vztahem rodičů znova, a zažít tak něco, co je daleko uspokojivější.“
Miroslav Petříček uzavřel diskusi tím, že si myslí, že tato doba nás donutí, ať už chceme, nebo ne, nezůstávat jako stádo ovcí a nespoléhat se na pomoc elit (které nejsou, jak předtím upozornil Radkin Honzák). „Každý z nás je svým způsobem výjimečný. To je třeba, abychom si uvědomili, tomu věřili a na to se spolehli. Ať už díky, nebo navzdory sociálním sítím.” Vrátit si důvěru v sebe sama – to považuje Miroslav Petříček za náš nejdůležitější úkol.
Podívejte se na zkrácený záznam z konference Doba nedůvěry konané v Topičově salónu 9. listopadu 2022.
Předešlé panely:
Rozpad veřejnosti – „mediální“ panel konference Věk nedůvěry
Demokracie a volby – druhý panel konference o době nedůvěry
Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry
publikováno: 12. 12. 2022
One comment on “Rodina už netvoří hodnoty – čtvrtý panel konference Věk nedůvěry”
Comments are closed.