Nejprve slavná soudní budova, pak neslavné vězení

Ivan Štern

Redaktor

Přinášíme závěrečný díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, či napravovat?“ o problému přeplněných věznic v éře masového dohledu.


Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a publikujeme jej ve spolupráci s Aktuálně.cz.


Předtím, než s konečnou platností přestupníci (a přestupnice) jsou postaveni před nezbytnost dát dohromady vyměřenou pokutu anebo se usadit za mříže, stojí nejprve před soudem, aby se zpovídali ze spáchaného přečinu. Nikdo tento svět nedokázal tak věrně zachytit jako dva čeští soudničkáři, Karel Poláček a František Němec. Sedávali spolu v kavárně Tůmovka v Lazarské ulici naproti zemskému soudu. U soudu se odehrávaly tragédie, v nichž přesto Poláček i Němec dokázali objevit kouzlo komického. Vrzajíce perem o čistý papír a vyměňujíce si navzájem nápady, jak ten či onen příběh, sehraný před soudní stolicí, literárně uchopit, se u kavárenského stolu pouštěli do díla.



Kavárna Tůmovka: zdroj Zápisník labužníka (https://postulka.blogspot.com/2017/08/zapisnik-labuznika-1182017.html)

 

Zlí jazykové, vychechtavše se dosyta nad přečteným, tvrdili, že příběhy, které si oba odnášeli od zemského soudu, si někdy vymýšleli, a když ne přímo vymýšleli, rozhodně je tvořivě dotvářeli. Zda je to pravda, anebo není, není podstatné. Podstatné je, co odvětila spisovatelka Jindřiška Smetanová svému muži, když se pokoušel její příběh o Zdi nářků na Kampě, té, co nemá ani začátek, ani konec, zato uprostřed bránu, vedoucí odnikud nikam, uvést na pravou míru: „Nemám ráda, když kdokoli v zájmu pravdomluvnosti a přesných pramenů zkazí příběh.“

 

Kramářské písně

Pokud bychom řadili soudničky mezi morytáty, líčící páchání přečinů a zločinů, mající v záměru určitou nadsázkou i jisté pobavení publika, pak nemůžeme pominout jejich předchůdce, kramářské písně.

Rozbor kramářských písní si nepochybně zaslouží rozsáhlejší a do hloubky jdoucí studii. My se však omezíme jen na prostá konstatování. Šlo o průkopnický publicistický tvar. Jako vůbec první v historii měl multimediální podobu. Sled obrázků, vyjadřujících děj páchaného zločinu, byl doprovázen zpívaným komentářem (reportáží) na zvolený nápěv. Od dnešních videoprezentací se kramářské písně lišily jen technickým zpracováním. V jistém smyslu je předčily autenticitou a upřímností prostředkovaného příběhu.

Kramář živící se multimediálně zpracovanými příběhy musel podobně jako dnešní žurnalisté být velice pohotový. Příběh, který se právě odehrával, musel zachytit takřka v letu. Přitom neslevit ze zavedeného formátu sdělení. Studie, která by se kramářskou písní hlouběji zabývala, by si jistě všimla, že nebyl čas komponovat pokaždé nový hudební doprovod a sdělované slovo v podobě písně opakovaně kramář pasoval do stále stejného nápěvu. Oblíbeným nápěvem byla píseň o hraběti Fridolínovi, více známá pod názvem „Na hranici města německého“.



Nápěv pro kramářskou píseň to byl ideální. Zvolna se táhnul, neměnil rytmus, nebyl náročný na hlasový rozsah zpěváka, a přitom byl dostatečně chytlavý. Není pak divu, že píseň o zrodu strašlivého arcilotra Babinského jako by z oka vypadla děs nahánějícímu morytátu o zavraždění císařovny Zity v Ženevě, byla chudinka jistým anarchistou neurvale propíchnuta pilníkem.




 

Lidé před soudem

Karel Poláček po bezmála dvacetiletém psaní soudniček uveřejnil v lednových vydáních časopisu Přítomnost v roce 1938 čtyřdílnou esej, v níž shrnul výsledná pozorování příběhů, odehrávajících se před soudem. Podle jednotlivých druhů zločinů vymezil i rázovitost jejich pachatelů. Vzhledem k tomu, že záběr Poláčkovy eseje značně překračuje zde vymezené téma, věnuju pozornost jen popisu těch zločinů a přečinů, které se nejčastěji objevují buď v Poláčkových, anebo v Němcových soudničkách. (Přítomnost z 5. ledna 1938Přítomnost z 12. ledna 1938)

 

Podvodníci

I když Poláček rejstřík podvodníků a jimi páchaných podvodů rozestřel věru zeširoka, největší pozornost přesto věnoval těm, kteří v jeho době byli nejpopulárnějšími, tedy podvodníci sňatkoví. Dnes, pokud se vůbec vyskytují, jde o bílé vrány, rozhodně však ne o kmenové hosty (štamgasty) soudní síně.

Píše, že „málokterá sbírka básní hýří (zásluhou sňatkových podvodníků) tolika city, tolika barevnými, poetickými výrazy jako (inzertní) rubrika Sňatky“. Hledající jsou zpravidla „nevšední povahy, osamělé duše, zklamaní životem“. Hledané oběti se mají vyznačovat ušlechtilostí, touhou kráčet s milým „ruku v ruce životem“, kdy „tělesná vada nerozhoduje, dítko vítáno“, hlavní je ale „přiměřené věno“. Nabídky končívaly značkou: „Harmonie žití. Splynutí duší. Životem vedla je láska. Nový život.“

Jaký to útěšný balsám na duši „starší, sedřené služky, která skládá groš ke groši, aby se jednou nemusela nikoho prosit“. Její mládí „uprchlo u necek, u šicího stroje, mezi posluhami“. Nemusí to být děvče „mladé, hezké, ba právě naopak, ale musí mít spořitelní knížku“. Dnes bychom řekli, „něco na účtu“.

Sám sňatkový podvodník, má-li být úspěšný, „nebývá světák, švihák, vlasy brilantinou namazané, … pán s krásnou kravatou a hůlkou se stříbrným kováním“, ba právě naopak, „důvěru vzbuzuje muž dosti neohrabaně oděný, neboť jak známo, pod drsnou korou bije srdce šlechetné“. Můžeš být i postarší, jen „vanout z tebe musí solidnost“ a „tvoje řeč jest zdlouhavá, ale plynná: musíš mluvit, jako bys zlata ukrajoval“. Důvěru budící sňatkový podvodník „nedává najevo veselost a neoddává se šprýmům, dovede však přemýšlivě vzdychat“.

Karel Poláček za dvacet let praxe soudničkáře nepotkal sňatkového podvodníka, který by na podvodech se sňatky zbohatnul. Vysvětlení nalezl v prostředí, v němž se sňatkoví podvodníci pohybovali. „Loví (totiž) v nejnižších vrstvách, kde hmotný nedostatek se pojí s prostomyslností.“ Nezanedbatelným je i to, že sňatkový podvodník „má … poměrně velkou režii, musí se dát vidět, nevěstu dlužno pohostit, uctít ji dárkem a zavést do biografu“.

Tvrzení o „svízelném a nezřídka málo výnosném povolání sňatkového podvodníka“ můžeme doložit Poláčkovou soudničkou o panu Šátečkovi. Vylákal postupně značné peněžní sumy ze čtyř dam a u soudu se obhajoval tím, že i on má režii. Ve prospěch podváděných dam nuceně také značné sumy utratil. Stávající „nevěsta musí zapravit režii s nevěstou předchozí“. Jinak to, slavný pane rado, ani nejde. Vynucenou režii pana Šátečka nabízím ve zvuku v podání Radima Vašinky:



Karel Poláček (zdroj Wikipedia)

 

Vztažení ruky na osobu úřední

Zločin urážky úřední osoby či dokonce vztažení ruky na úřední osobu Karel Poláček řadí do kategorie zločinů veřejného násilí. Zločincem páchajícím veřejné násilí „se člověk stává snadněji, než si myslíme“. Jako příklad uvádí neplatiče daní. „Protože byl nedbalý nebo na to neměl, přijdou ho fendovat.“ Povaha dlužníkova tu může rozhodnout všechno. „Popudlivý“ jedinec „se může dopustit ne jednoho, ale celé série trestních činů“. Každý zločin totiž „plodí svá mláďata“. Popudlivý dlužník nejprve exekutorovi překážel, a dopustil se tak „přečinu maření exekuce“, a protože si zbytečné pouštěl hubu na špacír, byl ještě zažalován pro „přestupek urážky úřední osoby“.

Nejvděčnějším terčem veřejného násilí ve smyslu urážení či vztahování ruky na úřední osobu jsou strážníci, policajti a vůbec osoby uniformované. Policejní strážníci se podle Poláčka „urážejí nejsnáze“. Návod, „kterak na cti uraziti strážníka je velice jednoduchý“. Dokonce není třeba si dát jednoho nebo více panáků na kuráž, a to z toho důvodu, že „průměrný náš občan nemiluje uniformovanou vrchnost, zdá se mu (totiž), že strážníci vymáhají více úcty, než jim přísluší“. Podezřívá je, „že tu poctu chtějí pro sebe, a ne pro úřad, který zastupují“. Vzhledem k tomu, že se „náš občan (obecně) nerad koří“, nelze se divit, že nehodlá přistoupit na to, aby „se pokořil policajtovi“.

Takový policajt se chová pošetile už tehdy, jakmile se „náš občan“ zrube v některé z hospod. V rychlém sledu tu jdou po sobě: trestání panáků, vášnivá diskuse se sousedy u stolu, končící někdy rvačkou, a vyhazov na ulici. Venku už číhají strážníci. Přikročí k občanovi a vymáhají, alespoň tak se mu to jeví, „více úcty, než jim přísluší“, neberouce ohled na to, že „občan, jda z hospody, si hlučně zpívá“ a vida stejnokroj, dí ke stejnokroji zvysoka: „Vy mně nemáte co povídat, vy jste proti mně cucák!“ A vida, zrodil se zločin urážky úřední osoby.

Proč jde o urážku, dovozuje Poláček z toho, že „mládí jest u nás asi stav nanejvýš potupný, … rovná se duševní nezralosti, sklonu k uličnictví a všiváctví“. Za svoji praxi soudničkáře nezaznamenal, že by „nepřítel vrchnosti“ oslovil strážníka podle jeho soudu neurážlivě, třebas „velebný kmete!“.

Tak nějak se narodila Poláčkova soudnička o Antonínu Vostrém, truhlářském pomocníkovi z Příbrami. Vostrý se dopustil v rychlém sledu urážky úřední osoby třikrát po sobě, urazil policejního strážníka, obecního strážníka a v posledku bachaře soudní vazby u okresního soudu v Příbrami. Dokonce si na všechny dovolil vztáhnout ruku, ač věděl, že se jedná o úřední osoby.



František Němec

 

Urážka na cti

Urážka aneb, jak píše Poláček, ublížení na cti „jest přestupek chudých“. Díky soudničkaření vysledoval, že „urážky na cti slovem i vztažením ruky se rodí ve sklepních bytech, kde celý den vládne šero, na zasklených pavlačích a blátivých dvorech, kde hlomozí nástroje řemeslníků: v oněch nevlídných činžovních domech, kde obyvatelé žijí stísněni jako králíci v kotcích“. Všude, „kde čpí po vlhkém prádle, po nevětraných příbytcích, po čoudu a dětech, kde z výčepů vanou nakyslé výpary splašků“, všude tam „kvasí urážky na cti“.

Chudobě totiž život mnoho radosti nenabízí a na to málo, co jí zbývá, je až přehnaně citlivá, tudíž i na svoji čest. Neznamená to však, že by, byvši uražena, zalezla kamsi do kouta hořekovat, „chudý člověk nejen že čeká urážku, ale ji vítá“. Poláček se odvolává na Dostojevského, podle něhož uražený člověk „pociťuje onu zvláštní, palčivě sladkou rozkoš z urážky“, kdy „vstává s pocitem (její neurčité neohraničenosti)“, aby večer uléhal a „tento temný cit s ním sdílel lože“. Jít se „napít na zlost“ neznamená čekat, že by každým dalším panákem zlost ulehla, naopak „jenom se v duši jaksi vyjasňuje a hněvivost se soustřeďuje na jednu osobu“, jíž je třeba ukázat, „kdo já jsem, někomu to spočítat, udělat ostudu na celý barák“. Tak třebas v Němcově Dámě na pavlači se během hádky probíhající napříč patry ozve z hloubi přízemí směrem na pavlač v prvním patře: „Zavři tam ten svůj voběžník, ty couro, nebo se ti na něj podepíšu!“ V jiné Němcově soudničce, pojednávající o zázračném zrození dámy, se účastnice soudního sporu, sdílející společnou pavlač, častovaly urážkami jako „zdrápaná Terka“, „capouch rozježenej, chlupatej a neučesanej“, „stará dorota“ a „nosatá Mařena“.

Karel Poláček zastával názor, že nadávka „je básnickým přirovnáním“, metaforou, vyžadující tvořivou představivost, avšak „obraznost činžovních domů ve vynalézání urážek je chudá“, a to proto, že „řídký host je poesie v činžovních kasárnách“. Nadávky, které jsou vzápětí žalovány, se proto stereotypně opakují tak, jak se děje v Němcově soudničce o zrození dámy. Jistá babička si tu postěžuje, proč má být stále „starou dorotou“, že si zaslouží i jinou urážku, třebas „nosatou Mařenu“.



Vedle toho si Poláček všiml, že chudí lidé na pavlači se stíhají také urážkami, jež odrážejí jejich sociální stav a chudobu. Před soudní stolicí lze tak zaslechnout věty jako: „Obžalovaný se vyjádřil, že nemám co žrát.“ „Obžalovaný pronesl výrok, že jsme žebrota, že hladem nevidíme.“ Nejvíce, zjišťuje Poláček, „chudoba chudobou opovrhuje“.

Zoufalou chudobu výraziva, jež se má stát předmětem žaloby pro urážku na cti, nachází František Němec i v paní Břížďalové, která se jde dokonce poradit k „panu doktorovi“, jaký si to má osvojit slovník, aby nebyla neustále tahána k soudu. Pro případ, že s ní začne cloumat touha něco poznamenat, má říci „apropó“. V situaci, kdy pociťuje určité nutkání uvést věci na pravou míru, má říci „mon dieu“. A když si chce opravdu zanadávat, stačí, aby podotkla „sakrblé“. Za „apropó“, „mon dieu“ a „sakrblé“, tvrdil pan doktor, nikdo ještě sedět nešel. Málo platné. Pavlač zůstala pavlačí a paní Břížďalová si jen obohatila rejstřík nadávek.



Kavárna Tůmovka – výčepní pult: zdroj Zápisník labužníka (https://postulka.blogspot.com/2017/08/zapisnik-labuznika-1182017.html)

 

Slavná soudní budovo

Čtenář Poláčkových soudniček si po nějakém čase všimne, že lidé, kteří se ocitli před soudem, ač se jedná většinou o přestupníky, kteří se nijak nesvazují ohledy k zákonem stanoveným pravidlům, mnohdy opovrhující poctivým okolím, které často do mrtě oškubali, a ač je ve většině případů v soudní síni nic dobrého nečeká, překvapivě cítí vážnost toho, že se ocitli na lavici obžalovaných, dokonce jakési povznesení z toho vzcházející, a vyjadřují je mimořádnou úctou k panu radovi, který soudu předsedá.

Jistě mu ani neuniklo, kterak zapůsobilo na otrlé a věčně uhádané pavlačové drbny v soudničce Františka Němce „Zrození dámy“ pana rady umravňující: „Ale, dámy!“ Notorické pavlačové bojovnice o místo u vodovodu, o klíč ke společnému záchodu náhle zjihly. Jejich zašpičatělé lokty se zaoblily a vyceněné zuby se skryly za rty, zkroucené do úsměvu.

Vsadím se, že příbramský truhlářský pomocník Antonín Vostrý, ostrý nepřítel vrchnosti, který v jednom tahu zvládl urazit a vztáhnout ruku na tři po sobě jsoucí úřední osoby, byv předveden před okresní soud, nepochybně, jsa osloven předsedajícím soudcem, uctivě soud oslovil přízviskem, v němž slovíčko „slavný“ rozhodně nechybělo.

Pro podvodníka Antonína Leše, který ošidil hostinského Forejtka, vydávaje přívěsek z falešného zlata za pravý, byl soud zásadně „slavným soudem“, navzdory tomu, že vyfasoval 4 měsíce těžkého žaláře (Zlato je zlato, Lidové noviny 17. ledna 1923).

Josef Šlezingr z rodu „lidu nebojácného, smělého, odvážlivého a zpupného, … co v Praze na Vltavě zachraňuje sebevrahy a vytahuje utopence“, se obhajoval z napadení řeznického učně argumentem, že „slavný soud by se také bránil, kdyby jej policajti honili, ale od policajtů by si to dal konečně líbit, ale od řezníka nikoli“. Dostal natvrdo dva měsíce těžkého žaláře (Rozpustilý Šlezingr, Lidové noviny, 1.února 1923).

Zedníka Šilhu, který se opil a poznal, že „vinárna je zkázou pro ctnostné zedníky“, a z toho usoudil, „že bude nejlépe, rozbije-li vinárenský mobiliár, … a rozbil (tak) několik tabulí a židlí“, udal vinárník Souček. Tomu se, v soudní síni, vše v hlavě rozleželo, „a s tváří tak truchlivou jako zřízenec pohřebního ústavu o bohatém pohřbu pravil: Slavný soudní dvore! Já jsem takový člověk, že se na nic nepamatuju. On ten Šilha nebyl by špatný člověk, … kdyby ho lidé nepoštívali.“ (Zpupný Šilha a jeho manželka Antonie, Lidové noviny 10. února 1923)

Hostinský žalovaný pro křivé svědectví, nezapřel v sobě živnostníka, když soud oslovil, bráně se nařčení: „Proti tomu se můžu dobře hájit, vašnosti, slavný soude…“ (Tribuna, 31. července 1924)

Podobně nezapřel svoji profesi ani sňatkový podvodník, „štíhlý jinoch se snivými kadeřemi“, jinak živící se jako číšník, byv vyzván soudem, aby mluvil k věci, uklonil se a řekl „Služebník, pane rado, okamžitě posloužím…“ (České slovo, 23. června 1928)

Oslovení „slavný pane rado” zazní ve sporu mezi panem Zpěváčkem a panem Kaudersem, který „přede všemi lidmi, prosím, slavný pane rado, kteří stáli v krámě, mne nazval chamr“. Žalovaný Kauders se domníval, že pan Zpěváček, původu křesťanského, nebude rozumět „izraelským výrazům“. Zmýlil se a putoval před slavnou soudní stolici, aby se zpovídal slavnému panu radovi, tady v podání Radima Vašinky.



Zkrátka a dobře pro provinilce či provinilkyni byl soud vždy a za všech okolností slavnou soudní budovou, ačkoli ve výsledku mohl rozsudek slavného pana rady znamenat trest vězení, a to mnohdy neslavně a natvrdo. Vězení přece, jako potvrzují oba soudničkáři, patřilo k režii. Sňatkový podvodník, pan Šáteček měl o tom nějaké ponětí.


Bývalý zemský soud a soudní vazba – pohled z Lazarské ulice

 


Tento text vznikl díky dotaci poskytnuté Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky.


 

Předešlé díly seriálu České vězeňství:

Most mezi vězením a svobodou

Naděje na půli cesty

Cos nestihl v civilu, doženeš za katrem

Propuštění na svobodu se zpáteční jízdenkou

Dohlížet, anebo trestat aneb Humanizace vězeňství jako cesta k nápravě zločinnosti

publikováno: 19. 12. 2022

Datum publikace:
19. 12. 2022
Autor článku:
Ivan Štern

NEJNOVĚJŠÍ články


Putinův poker – třetí kolo

Jak se válka na Ukrajině po dvou letech jeví britským očím? Co považuje Británie za …

Beneš ambiciózní, pracovitý, sebestředný

1. panel konference o E. B. První diskusní panel konference Přítomnosti o E. Benešovi, která proběhla v Topičově …

Přiznat se k Benešovi

Jakého Beneše jsme našli spolu s historiky a publicisty na konferenci časopisu Přítomnost? Záměrně provokující otázka v názvu …

„Bílá Evropa“ – proč se starý kontinent vrací k etnickým a civilizačním válkám

Evropa prošla identitárním posunem od migrace po zahraniční politiku. Krajně pravicoví politici i proevropské hlasy rámují …

Židi jsou za zdí

Film Jonathana Glazera Zóna zájmu (Velká Británie, USA, Polsko) je jedním z nejsilnějších světových hraných snímků …

Trumpismus po česku

S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v letošních volbách Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické …

Hlubiny ruské exilové duše

Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. …

Dva kováři v městě

Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, …