V předposledním a v posledním vydání Přítomnosti roku 1926 Ferdinand Peroutka na příkladu Antonína Švehly zjišťuje, že politik nemusí nutně být tribunem lidu, aby byl politikem úspěšným. (O mlčenlivém státníku, Přítomnost 23. prosince 1926 a 30. prosince 1926).
Ne názory, ale moc je kadlubem politiky
Peroutka si všiml, že moc, základní atribut politiky, lidi „s tak zvaným duchovním názorem na život a na politiku“ nijak nezajímá, není-li provázena dobře znějícími názory. Uniklo jim, že se „politika o názory nestará, nejsou-li provázeny mocí“. Politika bez moci je naprosto nemyslitelná. Zato názory klidně oželí. Je přesvědčena, bude-li jich zapotřebí, že je cestou někde či od někoho posbírá.
Ne náhodou si Peroutka k ilustraci této podoby realistické politiky vybral Antonína Švehlu. Švehla zastával názor, že „politik není povinen míti mnoho idejí“ a že bohatost myšlenek má být “ctností literátů“. Politik by byl špatným politikem, kdyby se „potuloval od myšlenky k myšlence“. Chybuje už ve chvíli, kdy se snaží o originálnost. Zcela si vystačí, „drží-li se houževnatě dvou nebo tří myšlenek“, které zvládne „naplniti prací několik let jeho života“.
Švehlova uměřenost málokoho proto nadchla. Už vůbec ne inteligenci. Je přece živa slovem a pestrostí myšlenek a, jak píše Peroutka, „dělá navíc veřejné mínění“. Švehlovi jako by nezáleželo na tom, co si o něm lidé myslí, zatímco „jiní političtí vůdcové, Masaryk, Beneš i Kramář, mají za sebou intelektuály, kteří by byli ochotni skočiti za ně do ohně“. Švehla se může nanejvýš pochlubit několika tuctovými redaktory agrárního deníku Venkov.
Kdo kým vlastně opovrhuje?
Důvod, proč se intelektuálové na Švehlu „dívají svrchu“, je ten, že „zanedbává teorii“. Švehla jim oplácí stejnou mincí. „Chovají se velkopansky k praxi.“ Nechápou, a v tom je jejich postoj nespravedlivý, že „provozovati politiku není tak jednoduché zaměstnání“ a že se neřídí „týmiž zákony jako psáti článek o politice“. Papír je materiál krajně trpělivý, zatímco materiál, s nímž denně politik přichází do styku, lidé, „je materiál mnohem bujnější a nesnadno k ovládání“.
Zvládnout lid, tento „materiál bujný“, nedokáže přitom ten politik, který není schopen postavit se „tváří v tvář v davu a chrliti plamenná slova z úst“; který není schopen být tak trošku vizionářem, tak trošku demagogem. Takovým politikem byl právě Švehla. Přesto trestat ho za to, že „by se měl stát demagogem“ jen za cenu „přemáhání se“, je vlastně jednou z největších nespravedlností na Švehlovi páchaných. A nejen na něm. Přejeme si přece politiku poctivou, upřímnou, a ne politiku podloudně se podbízející tu vylhanostmi, onde neuskutečnitelnými sliby. Přesto o politikovi, který se nám úlisně nevemlouvá, který naopak pojmenovává věci, jak skutečně jsou a skutečně se odehrávají, pošetile tvrdíme, že je suchopár, že nemá charisma a že u voličů narazí.
Švehla nepředstíral, politiku opravdu dělal
Skutečnost, že si Švehla držel intelektuály na distanc, byla projevem „starého praktika, který ví ze zkušenosti, jak těžko se v plném světle veřejnosti některé věci sjednávají“ a že „většina politiků, padne-li na ně paprsek veřejnosti, nezabranitelně se stává herci“. Z politiky, původně péče o věci obecné se stává mediální tyátr. Sami aktéři politiky jsou nuceni, aby si veřejnost nerozházeli, politiku víc předstírat než ji skutečně provozovat. Ta upřímně provozovaná s sebou totiž nese značná rizika. Nelibost voličstva a neúspěch. Předstíraná se zato odehrává k momentální spokojenosti obou stran.
Má veřejnost vždy právo na informace?
Politika je z povahy věci v očích veřejnosti něčím podezřelým. O to podezřelejší, je-li praktikována, byť z dobrých důvodů, vskrytu. Kdy „nechává veřejnost bez informací“ a kdy „odcizí jí některé vůdce lidu“. Situace, kdy se politika uchyluje do klausury a v ní bez účasti veřejnosti promýšlí další kroky tak, aby nevzbuzovaly marné naděje a byly přitom uskutečnitelné, nastává vždy, kdy jí opravdu jde o veřejný zájem. Taková klauzura ale budí podezření. Kdo jedná vskrytu, má přece co skrývat. A skrývá-li cosi, pak jistě cosi nekalého. Většina „vůdců lidu“ proto chápe osud odcizení se lidu úkorně. Než by se měla stát jeho obětí, raději volí politiku předstírání a líbivosti.
Švehlovu politiku formovalo praktické sedláctví. Přírodu neoblafneš. Našel proto způsob, jak ukojit touhu veřejnosti být při tom, a současně mít možnost otázky skutečně závažné projednat tak, jak si vzhledem ke složitosti a provázanosti zasluhují.
„Kdykoli bylo Švehlovi dopřáno postupovat podle vlastní libosti, (pak) šlo-li o něco nepodstatného, předložil to bez váhání a slavnostně celému parlamentu; byla-li v sázce věc důležitá, svolal pět lidí, aby dali hlavy dohromady,“ píše Peroutka a dodává, že celá tato jeho činnost byla „vedena poznáním, že agitace překáží jednání“.
Švehla nepřesvědčuje lid, ale vůdce lidu
Švehla parlament sice nepodceňoval, ale současně nestál o to, aby „byl uctíván davem“ nebo médii dav zastupující. Byl vůdcem „v tom smyslu, že dovede jednat s těmi, kdo jsou davem uctíváni“, a zvav je do klausury, se sice vzdal ambice stát se rovněž vůdcem lidu, zato cestou sjednaného kompromisu se stával „vůdcem vůdců“. Na nich pak bylo, aby naplnili cestou sjednaného kompromisu jeho přesvědčení, „že i v demokracii v podstatě rozhoduje menšina a že parlament potřebuje vedení“. Jinak by „často vláda marně čekala, až jí shromáždění tří set různých navzájem si nepřátelských a nedosti informovaných lidí dá pokyn, co se má dělat“.
Je politický kompromis stižen prašivinou?
Politický realismus si sotva dovede představit politiku, aniž by průběžně dospívala ke kompromisům. Jen političtí estéti „mluví o kompromisech jako o prašivině“. Pro ně politika musí být čitelná a přehledná, „všichni (jsou) praví a leví, socialisté a buržoové, věřící a nevěřící, kupci a zákazníci“. Kompromisy naopak požadovanou transparentnost znepřehledňují a svým způsobem zatemňují. Vyvolávají podezření, že nositelé kompromisů to s námi nemyslí upřímně a hrají s námi „levou“. Ve skutečnosti politika vedená ve jménu průhlednosti a odmítající kompromisy připravuje půdu „pro permanentní občanskou válku“.
Mravní dilema nad kompromisy
Jiná věc je „dělati kompromisy mezi morálním a nemorálním stanoviskem“. I zde politik typu Švehly nezaváhá. Jeho skepticismus, součást realistického náhledu na předmět politiky, je „přesvědčen, že lidé jsou prostředně dobří a prostředně zlí a že všichni jsme jen poměrně poctiví“, a proto „nepochválí žádnou protikorupční akci a lomí rukama nad každou aférou“. Má totiž podezření, že političtí ctižádostivci holedbající se „čistýma rukama“ považují „morálku za svůj válečný politický prostředek“, jímž mohou tak snadno a kdykoli své politické protivníky mlátit po hlavě tímto mravností napuštěným klackem.
Toho, kdo „horuje o počestnosti“, považuje Švehla, věren svému realismu, „za lstivce“. Umí si totiž představit, že „za chrámovou oponou (uvidí) faráře rvát se s kostelníkem“. Proto „věří více v zájmy než v ideje“ a opakuje se spolu s Anatolem Francem:
„Na tomto světě nelze přesně rozdělovat dobré od špatného a spravedlivou věc od nespravedlivé; proto je třeba, aby úspěch zůstal jediným soudcem spravedlivé věci.“
Zní to sice cynicky, ale člověk se tak spíš vyrovná se zklamáním z politiky, než je-li vystaven situaci, kdy naladěn populistickým nadbíháním, do ní vložil až beznadějně nadějná očekávání. Zklamávat má politika přece v popisu práce.
publikováno: 2. 1. 2023
