O klidu mediální nadbytečnosti

Profilový obrázek

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

Noviny a časopisy jsou na konci roku plné shrnutí a přehledů toho podstatného a důležitého, co se během roku událo. Na začátku roku zase nabízejí výhledy, očekávané události, prognózy, investiční tipy. Jako bychom potřebovali závěrečná i úvodní shrnutí, abychom si vůbec ještě něco pamatovali, opakování a procvičení na závěr i na začátek, protože informací je tolik a nikdo už je nestačí ani vnímat ani pořádat. Až – na média.

Ve skutečnosti jsou takové přehledy především připomínkou samotné existence médií: jsme tady, nebojte, nikdy vás neopustíme, díky nám uvidíte a uslyšíte všechno, co potřebujete k porozumění světa kolem nás. Svět je primárně mediálním světem, teprve potom, možná, světem…



„To, co víme o společnosti, ba o světě, ve kterém žijeme, víme skrze média,“ napsal německý sociolog Nicklas Luhmann ve své knize Realita masmédií už v roce 1996. Z komplexní knihy zůstala jen věta, a ta je od této doby překrucována a dezinterpretována, protože něco takové říct je evidentní nesmysl. Všichni přece víme, že žijeme i mimo mediální realitu, že jsme i nezprostředkovaně sami za sebe. Jenže s přílivem času jako by se Luhmannova předpověď spíše extenzivně naplňovala, mediální jsou dnes milostné i sexuální vztahy a konstrukce ega a sebevědomí, a co jiného jsou sociální sítě než masmédia svého druhu. Luhmann ale mířil svým výrokem ještě mnohem dál.

Luhmannova věta je důležitá především pro zachování diference, rozdílu, který už rozdílem přestává být. Je-li svět všezahrnující medialitou, není už nic „tam venku“, všechno je uvnitř, všechno se dá zprostředkovat a uchopit (pojem chápání a pojem pojmu tuto akci uchopování v sobě pořád zahrnuje), všechno se dá medializovat, vysílat, zachytit, vyložit. Svět, který v nás vyvolává stále větší strach, ztrácí klíčové tajemství, protože masmédia vytvořila „iluzi dokonalé průhlednosti světa“, tvrdí německý filozof Norbert Bolz, odborník na mediální svět, a dodává: „Za to můžeme médiím poděkovat, je to jejich skutečný psychologický výkon.“ V čem? Média vytvářejí dojem, že i ve složitém světě, kde na všechno potřebujeme pohled odborníka, můžeme světu skvěle rozumět. „Média přinášejí důkaz proti komplexitě světa a říkají: všichni můžete porozumět všemu, a my se o to postaráme.“

Užitečnost, neustálá přítomnost, „bytí po ruce“, pragmatické přesvědčování, že jsme tu pro vás, protože my vám pomůžeme rozumět, má především dvě funkce: autoreferenční a psychologickou, která s tou první úzce souvisí.

To je zřejmě také důvod, proč se mediální prostor proměnil v učebnu pomocné školy, v níž se vysvětluje kdejaká pitomost jenom proto, aby konzumenti médií měli pocit, že média pro orientaci v životě nutně potřebují, protože kde jinde se ukrýt před nástrahami světa a vlastním strachem než v médiích. V současnosti dominují například rady, jak ušetřit na topení, jako by nikdy nikdo neotáčel regulačním ventilem; při ledovce se dozvíte, že je dobré nejezdit autem a chodit pomalu, případně nechodit vůbec. Když sněží, sněží prostě všude. Informace jsou zdvojovány, ztrojovány v jedné reportáži, možná pro lepší zapamatování, ale spíše proto, aby divák, čtenář, posluchač mohli říct: „Heuréka, tohle už dávno vím, to je dobře.“ „Mediální populismus“, využívající stále častěji postupy zábavního průmyslu, tu do velké míry kopíruje populismus politický, přičemž není úplně jasné, kdo s touto „politikou příliš lidského pro lidi s lidmi“ vlastně začal… Konečně je to společná práce politiků a médií, kdo je větší a první populista, je ve světě všeobecného žurnalismu vcelku zbytečná.

Mediální svět nabízí konstruovanou realitu, v níž se ti, kteří ji konstruují, často za pomoci odborníků, tváří jako někdo, kdo ví více či líp. Námitka elitářská, tedy podle převažujícího výkladu jedna z příčin rostoucí vnějškové nedůvěry v tradiční média, šířící se posledních deset let západními společnostmi. Může to ale být i jinak. Vždyť mediální obranou je právě ona banalizace světa žurnalistickou didaktikou a vytváření pocitu, že nakonec víme totéž co odborníci, totéž co ostatní, což paradoxně nevyvolává nejistotu, nýbrž uklidnění. Německý filozof Norbert Bolz nevidí v činnosti médií primárně snahu „být lépe informován“, tedy vzdělávat (se); nejde o to, lépe vědět, nýbrž o to, „cítit se jistěji“. Vstřebávání nejistoty masovými médii, to je podle Bolze přesně to, o co tu jde. A je jedno, že to místo klasické televize a novin dnes často dělají autoreferenční „názorové časopisy“ či bubliny na sociálních sítích.

Hezky to dokládá jeden názorný příklad, abychom celou věc dostatečně mediálně zbanalizovali. Po fotbalovém zápase na stadionu přijdete domů, byli jste u toho, ale stejně se ještě raději mrknete na sestřih gólů, které jste viděli, a nakonec ještě zkontrolujete referáty na sportovních serverech a střelce gólů ve výsledcích, případně statusy kamarádů, kteří byli na zápase s vámi. Média jsou prostorem sebepotvrzování (z obou stran komunikačního kanálu) v tom, že všechno je tak, jak to ve skutečnosti je, jak to bylo, a když není, alespoň se můžeme spolehnout na to, že to máme pod mediání kontrolou. To nakonec platí i o mediální zkušenosti války na Ukrajině. Nedíváme se na všechny ty hrůzy znovu a znovu ve stovkách, ba tisících zpráv proto, abychom se dál a dál děsili, nebo proto, že jsme masochisté, ale paradoxně proto, že nám to dodává klid iluze vědění, jistotu světa, který přes všechnu hrůzy nějak máme v moci. Někde tady lze hledat něco všem společného, co společnosti tolik chybí. „To tedy znamená,“ uzavírá v této věci filozof Norbert Bolz, „že redundance, nadbytečnost není problémem médií, nýbrž jejich vlastním cílem.“

Zní to zvláštně, řekne-li se, že „bytostná mediální redundance umožňuje přežití ve světě, v němž se může velmi rychle stát redundantním každý z nás“. Ale právě proto se na zlomové hraně starého a nového roku tak rádi znovu ohlížíme za tím, co už všichni nějak víme. Abychom při pohledu do časového neznáma získali alespoň nějakou jistotu před tím, co přichází. Na konci roku 2023 to zase všechno budeme mít pěkně shrnuté v ruce. Pokud se nám letos nepodaří malý zázrak – vystoupit na chvíli do neexistujícího mediálního vnějšku…

publikováno: 2. 1. 2023

One comment on “O klidu mediální nadbytečnosti

Comments are closed.

NEJNOVĚJŠÍ články


Česko už potřebuje změnu

V prezidentské kampani padlo už mnoho velkých slov – zlo, obrana demokracie a západních hodnot. Dominujícím pojmem …

Slovenské ztráty a nálezy

Vracel jsem se na přelomu starého a nového roku na Slovensko, snad po dvaceti letech, s pocity, …

Andrej Babiš – psychologický profil deprivanta a jeho voličů

Dostat se na pozici vysoce postaveného politika vyžaduje velké úsilí. Jenže v případě mnoha politiků je …

Erasmus Maďarský – zkouška Orbánovy moci

Evropská unie přestala platit maďarsku výměnu studentů. Projekt Erasmus byl ale mladými lidmi velmi oblíbený, …

Obojakost nacionalismu

Nacionalismus jako každý lidský výtvor má protilehlé tváře. Jedna druhou zdánlivě vyvrací. To se dovídá …

Dva týdny hnusu

Pavel versus Babiš. Prezidentský souboj jde do finále. Bývalý premiér ihned po volbě začal na …

Libuše Palachová: „Věřím, že přece jen pravda zvítězí.“

Ve čtvrtek 19. ledna uplyne 54 let od tragické smrti studenta historie a politické ekonomie …

Warfakes – nová zbraň ruské propagandy

Ruská válka na Ukrajině probíhá nejen na fyzické frontě, ale také na virtuálním bojišti. Když …