Umělec Pelé

Luděk Mádl

Sportovní novinář

Náhoda někdy stáhne mnohé do uzounké časové smyčky. Osmnáctého prosince v Kataru pozvedl argentinský střízlík Lionel Messi nad hlavu pohár určený mistrům světa a světem sociálních médií proletěla vlna, spojující ho se zkratkou GOAT, Greatest Of All Time.

A všude se rozjely debaty na dané téma: „Messi? Ale kdepak: Ronaldo! Za mě tedy Maradona. Pánové, navždy a bez diskusí Pelé!“

Dvacátého devátého prosince i všichni rozhašteření diskutéři z piety umlkli. V Nemocnici Alberta Einsteina v São Paulu totiž zemřel Edson Arantes do Nascimento, přezdívaný Pelé. Brazilec, jehož mimořádný talent přesáhl generace. A navíc natolik inteligentní člověk s funkčním hodnotovým žebříčkem, že dokázal svou slávu nejen ustát, ale dokonce s ní i efektivně pracovat a rozvíjet ji.

Přinejmenším úvaha o kombinaci s tímto faktorem vrací onu nadužívanou zkratku GOAT k němu.

Podle Mezinárodního olympijského výboru byl Pelé nejlepším sportovcem světa 20. století. Jeho dosah byl tak obrovský, že i MOV, který si obvykle dobře hledí marketingu kolem svých akcí pořádaných pod pěti propletenými barevnými kruhy, jmenoval tím nejúžasnějším sportovcem ze všech právě chlapíka, který se přitom na olympijských hrách v rámci svojí aktivní kariéry neobjevil.

V jeho sportu a v jeho době byl zcela jasně definovanou platformou kvality a úspěchu turnaj o titul fotbalového mistra světa. Jako jediný člověk v dějinách tohoto sportu vyhrál Pelé tento turnaj třikrát. V tom je a dost možná i zůstane naprosto jedinečným. Tedy pokud FIFA nepodlehne komerčním pokušením a nedegraduje turnaj zkrácením jeho doposud tradičního čtyřletého cyklu.

Pelého ruce potřikrát zdvihaly nad hlavu Zlatou Niké, původní trofej určenou světovým šampionům, kterou po onom třetím triumfu FIFA Brazílii přidělila navěky a začalo se hrát o jinou sošku jménem World Cup. Mimochodem, ono „navěky“ se Zlatou Niké skončilo v prosinci 1983, kdy byla soška ukradena a následně prý i roztavena.

Vzpomínky naštěstí zničit a roztavit nelze. A všichni pamětníci Pelého slávy se shodnou na naprosté velkoleposti jeho fotbalových schopností. A to včetně všech jeho potenciálních konkurentů.

„Tady vůbec není prostor pro žádnou diskusi. Fotbalovým králem je Pelé,“ srazil paty Franz Beckenbauer, kterému proto němečtí marketéři šikovně vytvořili značku Císař.

„Nejlepším hráčem světa byl Alfredo di Stefano,“ poznamenal zase jindy Ferenc Puskás. A dodal: „Jenže Pelé byl ještě mnohem výš. To nebyl hráč, to byla úplně jiná dimenze.“

Italský obránce Tarcisio Burgnich vyprávěl, jak se v roce 1970 mentálně připravoval na finále proti Brazílii: „Říkal jsem si před utkáním, že Pelé je člověk z masa a kostí jako všichni ostatní. Jenže jsem se mýlil.“

Největší slávu Pelému vydobyla mistrovství světa v letech 1958 a 1970. Ve Švédsku zazářil coby sedmnáctiletý mladík. O dvanáct let později svou velikost triumfálním tažením turnajem završil a navždy svůj obraz fotbalového génia zarámoval.

Turnaje v Chile 1962 a v Anglii o čtyři roky později nedohrál kvůli zraněním.

Vzhledem k tomu, že Pelé nikdy nehrál za žádný evropský klubový tým, se v měřítcích současného marketingového světa jeví prakticky neuvěřitelné, jakou světovou slávu si Pelé dokázal vydobýt „jen“ prostřednictvím svých představení na MS.

Za prvé byla opravdu velkolepá. Za druhé vytvářela příběhovou linku o geniálním dítěti, které pak potkaly i útrapy a těžkosti, když ho v roce 1966 bulharští a portugalští brousci na hřišti div nezabili. A pak pod aztéckým sluncem Pelého velkolepost zazářila plným jasem.

A za třetí Pelému pomohl rozvoj médií, protože se v jeho éře už začínalo stávat běžným, že zápasy fotbalového mistrovství světa vysílají televizní stanice prakticky všech zemí. A na této scéně dokázal Pelé celou planetu očarovat. Byť z jeho zápasů v dresu Santosu nebo později v barvách New York Cosmos viděla leda nějaké šoty ve filmovém týdeníku.

Ne že by evropské velkokluby neměly o Pelého služby zájem. Ale jednak v té době nebyla fotbalová trasa z Jižní Ameriky do Evropy nadefinovaná tak jednoznačně a přímočaře jako dnes, jednak se v Brazílii udělalo z Pelého fotbalové kariéry politikum.

V roce 1961 prezident Janio Quadros označil Pelého za národní bohatství, a vznikla tím v podstatě legislativní úprava, která znemožňovala hráčův přestup do Evropy.

Už jen z toho je zřejmé, že se kolem Pelého prakticky po celý jeho život musel v Brazílii odehrávat „cirkus“, jehož měřítka si nejspíš nedokážeme ani trochu představit.

Pelé vzal i tuhle tíhu světa na ramena a přesto tančil dál v rytmu samby s tváří rozzářenou širokým úsměvem.

Ale nebyl to odzbrojující úsměv idiota. Mnoha fotbalovým hvězdám se stává, že se jejich život po aktivní hráčské kariéře stává marným blouděním. Například Garrincha, jeden z nejslavnějších Pelého spoluhráčů, se nedožil ani padesátky. Prakticky doslova se upil k smrti. Mimochodem: když spolu Pelé a Garrincha nastoupili v základní sestavě národního týmu, Brazílie nikdy neprohrála. A to těch zápasů bylo skoro padesát.

Pelé na svou fotbalovou kariéru navázal rolí ambasadora fotbalu, úzce spolupracoval s UNICEF, nevyhýbal se ani popkultuře.

Vedle toho, že nahrál několik hudebních alb, objevil se Pelé i ve filmech. Nejznámější je Vítězství (Escape to Victory, 1981), ve kterém se vypráví příběh z druhé světové války o fatálním fotbalovém utkání mezi zajatci a fašisty. Vedle Pelého se ve filmu objevují i další fotbalové hvězdy jako Osvaldo Ardilles, Bobby Moore, Paul van Himst nebo Kazimierz Deyna. Z tradičních herců pak Michael Caine, Max von Sydow nebo Sylvester Stallone.

V roce 1995 se stal Pelé v Brazílii ministrem sportu. Prosadil legislativní úpravy směřující proti korupci ve sportovním prostředí. Už v předchozích letech se opakovaně ostře vymezoval proti rodinnému klanu Havelange-Teixeira, ovládajícím světový a brazilský fotbal.

Pelé svůj život opravdu nepromarnil. A zdaleka nejen proto, že byl součástí reklamní kampaně bourající bariéru studu z erektivní dysfunkce a zároveň propagující Viagru.

Krásnými slovy se s Pelém rozloučil současný hvězdný útočník Neymar, resp. možná ten, kdo spravuje jeho instagramový účet a tisková prohlášení: „Před Pelém bylo 10 jen číslo. Tuhle větu jsem někde četl. Je krásná, ale neúplná. Řekl bych, že před Pelém byl fotbal jen sport. Pelé to všechno změnil. Udělal z fotbalu umění, zábavu. Dal hlas chudým a černým. A především díky němu byla Brazílie vidět. Díky Králi se zvýšil status fotbalu a Brazílie. Odešel, ale jeho kouzlo tu zůstane. Pelé je věčný!“

 

publikováno: 9. 1. 2023

Datum publikace:
9. 1. 2023
Autor článku:
Luděk Mádl

NEJNOVĚJŠÍ články


Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …

Britsko-čínská byznysová houpačka

Pokusy o sbližování či dokonce námluvy mezi Londýnem a Pekingem z druhé dekády 21. století zažily poslední březnový …

Tomáš Petráček: Společenskou relevanci si katolická církev lobbingem nezíská

Poslední únorovou středu se v Eccentric Clubu konala další pravidelná měsíční diskuse, Večírek s Přítomností XI. „Naše …

Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …