Andrej Babiš – psychologický profil deprivanta a jeho voličů

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti

Dostat se na pozici vysoce postaveného politika vyžaduje velké úsilí. Jenže v případě mnoha politiků je jejich úspěch založen na neblahých osobnostních a psychologických charakteristikách, jež dokáží schopně využít k manipulaci alespoň části veřejnosti.

Takovým příkladem je Andrej Babiš. Jedná se o „deprivanta“. Tento termín, který zavedl profesor František Koukolík, naznačuje stav, při kterém člověk nedosáhne lidské normality z důvodu poruchy v citové oblasti. Ve vztahu k normalitě jsou deprivanti v různém rozsahu duševně „nepovedení“ anebo „zmrzačení“. Podle profesora Koukolíka deprivanti cílí veškeré své úsilí na získání moci a majetku, a to manipulací jiných lidí, přičemž postrádají přiměřenou dávku odpovědnosti, altruismu i tvořivosti.

Z odborného pohledu tkví příčina Babišova deprivantství v tom, že má v sobě dvě „bytosti“. Ta první je vědomá a plánující, má klidný stoický postoj a minimalistická gesta. Pokud je ale Babiš konfrontován s nepříjemnými skutečnostmi, rychle přepne přes jinou mimiku, afektovaná teatrální gesta a hysterické vyjadřování na druhou bytost. Podle momentální situace se Babišova „osobnost“ neustále mění z té milé, sympatické a usměvavé na tu vzteklou, urputnou a arogantní. Výsledkem je naprosto nevyrovnaný člověk.

Tento nevyrovnaný vnitřní stav má své důsledky. Zaprvé Babiš nedokáže uznat chyby jinak než jejich přímým odmítáním („je to politická kauza, nic jsem neudělal“) anebo sebelitováním, což výborně prokázal hned při první tiskové konferenci po volbách, když prohlásil: „Mrzí mě, když jsem považován za zlo. Věnoval jsem zemi více než 10 let svého života ve prospěch lidí. Nemusel jsem jít do politiky.“

Dalším důsledkem je účelové zneužívání vlastního okolí jako prostředku ke splnění vlastních potřeb, za cenu jakýchkoliv prostředků či „ztrát“ na druhé straně. Příkladem je Babišova přísaha na své děti v kauze Čapí hnízdo anebo jeho tvrzení na sjezdu ANO místopředsedovi: „Já platím, já rozhoduji, vy jste tu, abyste mi sháněli členy, ne od toho, abyste mi do toho fušovali.“

Debaty Babiš vnímá jako potenciální útoky na jeho křehkou psýché, a tak mu jsou zcela nepříjemné, což lze spatřit mimo jiné v tom, že při rozhovorech není Babiš jakkoliv schopen udržet oční kontakt. Na otázky reaguje pohotově, má vždy odpověď, bere si slovo za cenu toho, že nemluví k tématu, ale rychle odbočí. Často obviňuje, napadá či uráží své oponenty, nadsazuje svoji roli ve společnosti a politice. Pokud ale uzná, že je to pro něj výhodné, dokáže si udělat srandu sám ze sebe, použít sebeironii a s hraným nadhledem shodit některé své absurdní výroky.

Závěr je takový, že Andrej Babiš patří mezi tzv. klinické psychopaty, kteří se primárně vyznačují odtržením od reality, zdravého a vyváženého mezilidského jednání a uvažování. Porucha osobnosti typu Babiše je v trvale defenzivní pozici. Jeho hlavní taktikou je protiútok, přičemž útočí nejvíce na to, čeho se nejvíce bojí, bez ohledu na jakákoliv fakta či souvislosti. Zářným příkladem je jeho až absurdní přirovnání Petra Pavla k Putinovi kvůli jeho komunistické minulosti; nejenže byl Babiš ve straně dvakrát tak dlouho jako Pavel, ale byl navíc aktivním agentem StB.

Na své voliče působí Babiš jako schopný manažer a vůdce, sebejistý, úspěšný šéf s nezvyklou osobní energií, kterému stačí „hodit hlas“ a on se o všechno postará. Oceňují to, že mluví normálně (to, že pořádně neumí ani česky, opodstatňuje tím, že je „jeden z nás“) a že se stejně (a se stejnou taktikou) jako Trump „poctivě propracoval“ k bohatství, a díky tomu „rozumí“ existenčním problémům. Babišovo bohatství jim svědčí o tom, že nepotřebuje krást ani se zaplést do kauz. Výsledkem je aura kultu osobnosti, u které nezáleží na tom, co dělá či říká, ale pouze na tom, že je.

Může se zdát, že v rovnostářské xenofobní společnosti se neuchytí ufňukaný cizinec, ale pravý opak platí (viz Okamura), a to proto, že se jedná o populismus dotažený k dokonalosti. Populisté vynikají na základě rostoucí společenské frustrace (vůbec nezáleží na její příčině), která přeteče v beznaděj. Přihlásí se spasitel, který všechno vyřeší a který si svou pozici stále posiluje neustálým vyráběním fiktivních hrozeb – například blížící se války –, proti kterým bojuje za všechny. Tím se vytvoří past bludného kruhu, která spasiteli dokonale splní jeho osobní zájmy. Výsledkem je, že ničí citové a morální hodnoty společnosti. Pro frustrovaného, unaveného a často i politicky negramotného voliče je to ale jednoduché řešení.

publikováno: 23. 1. 2023

Datum publikace:
23. 1. 2023
Autor článku:
Martin Jan Stránský

NEJNOVĚJŠÍ články


D-day 2024

80. výročí vylodění spojenců na plážích v Normandii si Evropa připomíná ve zvláštní době. Zatímco poslední …

Umíme ještě vyhrát válku?

Za posledních 50 let se Spojené státy zdokonalily v prohrávání válek. Co udělat, aby se to …

Bez levice má demokracie na mále

Nástup populismu se jeví jako nová a současně hrozivá skutečnost. Jeho sílu umocňuje fakt, že se …

Svět vzhůru nohama

Smí být představitel demokraticky zvolené vlády stíhán za zločiny proti lidskosti? Může být stát, který …

Amerika v problémech

Je to už rok, co jsem navštívil Ameriku, a jako rodilý Newyorčan jsem byl při své …

Ztráty Západu v informační válce s Ruskem

Západ prohrává informační válku s Ruskem i Čínou, kterým se daří přesvědčit ostatní svět, že historická pravda …

Máme státu pouštět žilou?

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na …

O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …